Na frankfurtském letišti na mě zmateně hledí kolemjdoucí a cestující. "Co dělá holka uprostřed listopadu tak obtěžkaná surfovacím prknem?" ptá se mě starší pán. Těžko mu vysvětluji, že v té velké tašce není surfové prkno, ale lyžařské vybavení, spacák, karimatka a stan, a že jsem na cestě do Chile, abych lyžovala na nejvyšší písečné hoře světa... Krátce nato potkávám svého přítele fotografa Stefana Neuhausera, se kterým jsem společně absolvoval několik lyžařských cest. Před časem jsme spolu seděli u snídaně v Norsku, když mi horský vůdce z Allgäu Peter Schmid vyprávěl o Chile. Mimo jiné organizuje dálkové výlety a objevil Cerro Solo (6205 m), který je považován za nejvyšší písečnou horu světa. Jakmile se o tom zmínil, přišli jsme s nápadem tuto horu sjet na lyžích.
Blížíme se k Santiagu de Chile a já se strašně těším: Z okénka letadla vidíme mohutnou horu Aconcagua, která je stále pokrytá sněhem. Ještě netušíme, co nás čeká a jaké budou první zatáčky v písku, zvlášť když se doma vlastně těšíme na blížící se zimu, ale ne, právě přistáváme v Chile, abychom lyžovali v písku.
Dva dny strávíme v hlavním městě Chile a pak se vydáváme do San Pedro de Atacama, kde se setkáme s Petrem a jeho cestovatelskou skupinou. Abychom mohli podnikat jednodenní výlety za účelem aklimatizace v nadmořské výšce, zřídili jsme si na několik dní základní tábor, který nám posloužil jako dočasný domov: Ruiny hliněných domů nás chrání před sluncem a obrovský stan uprostřed náhorní plošiny slouží jako kuchyně a jídelna a stany postavené všude kolem doplňují náš domov. Každý den stoupáme výš a výš, dokud všichni členové skupiny nepřekonají hranici 5000 m.
Poté je na programu více než 5500 m vysoká sopka Lascar, z jejíhož vrcholu se můžeme podívat do hlubokého kráteru: Pohled do hloubky je impozantní, protože kam až lze dohlédnout do zhruba kilometr širokého kráteru, stále nemáme dojem, že by někde končil. Znovu a znovu stoupá dým a závan sirného zápachu mě štípe v nose. Pohled z kráteru vypadá jako z animovaného filmu: hnědá pouštní krajina, z níž vystupují kuželovité sopky a občas se v ní třpytí jasně modré laguny slané vody...
Při výstupu na Aconcilchu, náš první šestitisícový vrchol a hlavní cíl skupiny, dostávám výškovou nemoc. Říkám si, co tady sakra dělám. Hodiny stoupám štěrkem, pomalu krok za krokem nahoru a trpím bolestmi hlavy a nevolností až ke zvracení, přestože jsem už dávno mohl doma zahájit lyžařskou sezonu a nechat se v pohodlí vytáhnout lanovkou nahoru. Ale ne, musel jsem jet do Chile, abych se aklimatizoval na horu v této opuštěné oblasti bez sněhu - lyžovat na písku.
S trochou stesku, ale plni očekávání lyžování na písku se loučíme se skupinou cestovatelů, se kterými jsme se spřátelili, a míříme na jih. Kromě horského vůdce Petra se k nám rozhodl připojit nadšený vysokohorský horolezec, který se také jmenuje Peter, a dvě mladé ženy, Verena a Brigitte. Na Panamerické dálnici jsme si poprvé po dlouhé době uvědomili, jak příjemná může být jízda po asfaltové silnici, protože předtím jsme jezdili jen po šotolině a v terénu. U Antofagasty jsme konečně zahlédli Pacifik. Vidíme tento okouzlující úsek pobřeží s bizarními tvary vytvořenými vodou a větrem. Strmé erodované svahy vedoucí přímo k moři jsou fascinující a opravdu vybízejí k lyžování. Za večerního světla lyžuju v úžlabinách mezi písečnými věžemi různých tvarů na vlhkém písku - na kterém se lyžuje mnohem lépe než na prachem vysušeném písku uprostřed pouště - a při sjezdu si vychutnávám výhled na Pacifik. Den završuje grilování čerstvých ryb při západu slunce. Zážitkem je také noc ve stanu přímo na pláži a druhý den po hromadných nákupech pokračujeme v cestě odpočatí a vybaveni na poslední etapu cesty ve vysoké nadmořské výšce.
Další den v terénním voze nás zavede do Laguny Verde, laguny se slanou vodou ve výšce 4 000 metrů, kde si postavíme základní tábor pro dlouho očekávaný Cerro Solo. Postavit stany se ukáže jako velká výzva kvůli silnému větru, a to i přes půlkruhové kamenné stěny, které jsou již na místě a poskytují malou ochranu před větrem. Po postavení tábora je odměnou dlouhá koupel v horkých pramenech, které se nacházejí hned vedle křišťálově modré, ledově chladné laguny. Krajinu kolem laguny zdobí bílá sopečná skála.
Na Cerro Solo se připravujeme dalším celodenním výletem. Stefan bohužel musí s Verenou, která je výškově nemocná, odjet zpět do hlavního města provincie Copiapo, zatímco my balíme batohy na výstup na nejvyšší písečnou horu světa. Budík nás budí ve tři hodiny ráno. Müsli mi vůbec nechutná, ale udusím ho a vzpomenu si, že nás čeká velmi dlouhý a namáhavý výstup. Pod jasnou hvězdnatou oblohou jedeme v terénním autě po štěrkové cestě, dokud náš řidič náhle neodbočí mimo silnici. Musíme zastavit a znovu a znovu se otáčet, abychom našli nejrovnější cestu k hoře, kterou lze ve vycházejícím slunci matně rozeznat.
Pokračování článku viz "podobné články" níže...
