Backcountry vs. sidecountry
To, čemu v Alpách říkáme jednoduše freeride, se v Japonsku rozlišuje trochu přesněji. Jojo a já pracujeme pro agenturu, která nabízí výlety s průvodcem pro lyžování mimo sjezdovky a také výuku lyžování a snowboardingu. Zpočátku pro mě byly různé termíny pro freeriding trochu matoucí.
Primární rozlišení je mezi sidecountry a backcountry. První z nich označuje lyžování mimo sjezdovky přímo přiléhající k lyžařským střediskům. Oficiální lyžařský areál se opouští přes "brány". Ty jsou očíslované a označují jasný výjezd ze zajištěných sjezdovek. Tyto brány mohou být otevřené nebo zavřené a označují, že opuštění zajištěných sjezdovek je povoleno pouze s lavinovým vybavením. Pokud jsou zavřené, je přísně zakázáno opouštět upravený terén. To čas od času kontroluje i sněhová hlídka a každý, kdo je spatřen v zakázaném terénu, může být na výchozím místě trasy přivítán nepříliš spokojenou přijímací komisí v tmavomodrém oblečení se žlutým křížem na bundě...
Backcountry naproti tomu označuje volnou jízdu v oblastech, které přesahují rámec sidecountry a kde se používají kůže. Vydáte se na hranice lyžařského areálu s pomocí vleků nebo dokonce zcela bez podpory vleků a opustíte upravený terén, abyste se vydali do odlehlejších terénů. Pokud vím, sněhovou hlídku nezajímá, co tam děláte. Podle mého názoru jsou přechody mezi backcountry a sidecountry plynulé a nakonec nikdo přesně neví, co dělá. Terminologie ale ze začátku způsobuje zmatek.
Sněhová hlídka a lavinová výstražná služba
Dalším rozdílem oproti freeridingu v Alpách je, že zde neexistuje řádná horská služba. Existuje sice sněhová hlídka, ale ta se často skládá z personálu vleků nebo policie. V případě nehody zde proto není k dispozici vrtulník horské služby, ale k záchraně zraněných jsou obvykle vysláni místní průvodci. Povětrnostní podmínky jen zřídkakdy dovolují let vrtulníku. Navíc je k tomuto účelu údajně k dispozici pouze jeden vrtulník a ten má základnu v Niseko, 4 hodiny jízdy od Furana. Mimochodem, náklady na případnou záchranu a vyproštění mimo lyžařskou oblast musí hradit lyžař.
V Japonsku také neexistuje lavinová výstražná služba, na jakou jsme zvyklí v Alpách. Proto je vhodné sledovat meteorologické podmínky a vývoj sněhové situace v průběhu celé sezóny, pravidelně kopat sněhové profily a informovat se u ostatních freeriderů a průvodců. Tímto způsobem si komunita vytváří vlastní lokální zpravodajství. Ve Furanu se jednou týdně koná lavinový zpravodaj, kde si můžete vyměňovat informace. Pokud si nejste jisti, měli byste se vydat na túry s odborníky z regionu, abyste se s oblastí seznámili. Hokkaidó také není nijak zvlášť známé slunečnými dny. Téměř každý den někdy sněží. Fantastické! Ale stejně tak často se ocitnete v bílé tmě a můžete očekávat stejně malou viditelnost. Pokud se přece jen vyjasní, měli byste si proto dobře zapamatovat okolí a pokud možno si zapamatovat všechny viditelné orientační body.
V letošní sezóně je na Hokkaidó výrazný "bambusový problém". Stejně jako velké množství sněhu na teplých lučních svazích v Alpách může vést k problémům s klouzavým sněhem, i zdejší bambus tvoří při množství sněhu za vysokých teplot klouzavý povrch, když je urovnán. Tak tomu bylo i letos na podzim a od té doby se po svahu klouzaly 1, 2 nebo 3 metry sněhu v poklidném tempu. Vznikají tak kapsy klouzajícího sněhu, které se otevírají jako hluboké brázdy. V určitém okamžiku se klouzavé sněhové laviny utrhnou jako celek. To je kritické zejména na jaře, ale klouzavý sníh se může uvolnit i kdykoli bez varování, jak se můžete opakovaně dočíst v lavinových zprávách v Alpách v této sezóně. Navíc vás hluboké trhliny děsí a rozhodně do nich nechcete spadnout! Záchranné sety do trhlin by zde nemusely být od věci.
Nakonec bych se rád zmínil o několika organizačních záležitostech a zkontroloval seznam věcí na balení:
