Catherine má v obývacím pokoji vycpaného vlka. Alfred ho musel zastřelit, protože se příliš často plížil po domě a nejspíš si uvědomil, že králíci jsou lepší háčky než popelnice. Catherine by chtěla psa, nejlépe štěně. Alfred psa nechce, protože by ho dříve nebo později sežrali vlci. Kompromisem je sebevědomý králík, který nesmí ven a velmi dobře vychází s plyšovým vlkem.
Catherine v dětství často cestovala s rodiči do Itálie. Plavili se po Jadranu, a když se Catherine zeptala, co je to tamhle, to pobřeží na východě, tak temné a bez přívětivých světel Itálie, řekli jí: "To je Albánie. Tam nikdo nesmí."
V roce 2011 vyhlásili romantici z Lonely Planet Albánii za destinaci roku díky jejím vysněným plážím, vzrušujícímu hlavnímu městu a stále přítomnému nádechu dobrodružství. Turisté se již dlouho opalují na albánské riviéře, sjíždějí na kajaku tyrkysově modré řeky a putují nedotčenou přírodou. Zahraniční hosté přijíždějí téměř výhradně v létě, a to zejména do tradičně kosmopolitního, Středomořím ovlivněného jihu země.
Catherine a Alfred žijí na severu, v údolí Valbona v Albánských Alpách. Zdejší hory jsou drsné, v zimě panuje drsné klima a dodávky elektřiny jsou nespolehlivé. Gent Mati, který z Tirany organizuje outdoorové výlety po celé zemi, nám tuto oblast doporučil jako cíl lyžařských túr a postaral se o to, abychom cestou do Valbony nezabloudili. Ubytováváme se ve výšce necelých 1000 m n. m. v nejvýše položeném ubytovacím zařízení v údolí, Fusha e Gjes, jakési dřevěné chatě, která v létě ubytovává turisty a v zimě normálně nikoho. Kousek nahoře v údolí je malá opuštěná vesnička s šedivými kamennými domky, dole v údolí je obydlená. Je tu hospoda, škola, žádný obchod a různé komunistické betonové ruiny. Silnici každých pár let vymílá řeka a v zimě je bez terénního auta a sněhových řetězů téměř nesjízdná. Catherine sem poprvé přijela před třemi lety.
Měli v Brooklynu knihkupectví hned vedle vinotéky, po zavírací době jim často dávali otevřené lahve a Catherine po nocích utěšovala zamilované prodavače knih. Po útocích z 11. září se obchod na nějakou dobu stal sběrným místem humanitárních potřeb a Catherine podávala kávu hasičům a dobrovolníkům. Mnoho let bez dovolené, starosti s penězi, ruch velkoměsta - v určitém okamžiku toho na ni bylo příliš a vzala si volno. S nasbíranými kilometry odletěla do tajemné země bez světel, kam teď směl každý, kdo chtěl. V horách našla Alfreda, jehož rodina byla v údolí Valbona zakořeněná už po mnoho generací a který jako jeden z prvních začal vodit turisty na túry a otevřel si malý penzion. Měl mladý, krásný smích a smolně černé oči a Catherine u něj zůstala. Vzdala se knihkupectví a už dva roky s ním žije ve Valboně, někdy s elektřinou, někdy bez ní, ale v poslední době s mobilní sítí. Hory údolí spíše obklopují, než aby ho rámovaly.
Přišla tma a dny se schovávají za závěsem sněhových závějí. Mezi nekonečnými kupovitými mraky se objevují útržky krajiny. Tam, kde jsme si mysleli, že je nebe, je hora. Čím méně je vidět, tím delší se zdají být výstupy v hustém lese. Jsme daleko od toho, co průvodci lyžařských zájezdů v Alpách rádi označují za ideální lyžařský terén. Musíte překonat dobrých 800 výškových metrů, než se dostanete k hranici stromů a otevřeným sjezdovkám. Na první pohled se zdá, že cestu vzhůru blokují skalní římsy. Frustrujícím tempem se pomalu klikatíme nahoru po plochých vlásenkových zatáčkách lesní cesty. Těžké mokré vločky se sbírají na batohu a v kapucích a prorážejí si cestu membránami Gore-Tex.
Cesta končí a my stoupáme dál hustým listnatým lesem. Na mnoha stromech jsou data: 1985, 1986 a iniciály znuděných vojáků, kteří střežili albánské hranice na tvrdých, hladových pochodech pro stále paranoidnějšího diktátora. Lidé tady říkají, že Hodža by dokázal postavit silnici v každém odlehlém údolí z betonu ze svých bunkrů. V Gentu se dochovaly překvapivě přesné staré mapy tajných služeb; tam, kde nevěděli kudy kam, se šikovně vyklubaly, aby zapadly do celkového obrazu. Jdeme kousek údolím, překonáváme spoustu plotů a stoupáme do bočního údolí. Necelou hodinu chůze nad Valbonou leží Kukaj, malý statek, před nímž stojí ve sněhu několik nespokojených koní. Gent nám řekl, abychom tu pozdravili rodinu, a také nám řekl, jak to udělat v albánštině. Nikdo si toho samozřejmě nevšiml a my se uchýlili k bezradnému šklebu na skepticky vyhlížející děti před domem. Kellie, Američanka ve skupině, která se ráda druží, odvážně prolomila ledy: "Dobře?" Děti přikývly: "Ano, ano, dobře!" "Dobře," odpověděla jsem.
Máma s tátou se objevují a mluví s námi, chvíli nám trvá, než pochopíme, že nás zvou na tureckou kávu a čerstvě upečený chléb. V nízkém obýváku doutnají děravá kamna na dřevo. Rozhovor pomalu nabírá na obrátkách. Otec Dahir, 44 let, huňatý černý knír, skvrnité šedivé vlasy, vysvětluje vědoucně: "Montanista." Potvrzujeme: "Ano, Montanista Ski!" Už jsme byli na nejvyšší hoře v oblasti i v zemi? "Jezerca?" Ne? Pak Montanista nemůže být tak daleko. Kellie používá ke komunikaci iPhone a ukazuje nám fotky svého domova na Aljašce. Když se vydáváme na cestu, třináctiletý Fadlum a desetiletý Florian nám ukazují své lyže: s láskou vyrobené dřevěné lamely s vázáním z lepicí pásky, které se skvěle hodí k tomu, aby se do nich dalo vklouznout v holínkách. Motivovaní kráčejí před námi vzhůru údolím a stále se starají o naše zdraví: "Dobře? Jste unavení? V pořádku?" "Nejsem unavená! V pořádku!"
Dřevěné lyže v určitém okamžiku dosáhnou svých limitů a my necháme děti za sebou. Dostáváme se do Černé Hory, větrný, nepříjemný hřeben tvoří hranici. Kellie se chce vyfotit, jak ukazuje na černohorské mraky. Na Aljašce nejsou žádné lyžařské zájezdy, kde by se daly překročit státní hranice. Na zpáteční cestě potkáváme Dahira v soumračném, zasněženém lese. Loví zajíce se starou brokovnicí ruské výroby a svými dvěma psy a kromě vyzvánění Lady Gaga vypadá, jako by vystoupil z veřejnoprávního televizního seriálu o pytlácích v 19. století. Dětem necháváme čokoládu a vosk na lyže a přemýšlíme o vyřazeném vybavení, na které se u nás ve sklepě práší a které by se tu hodilo.
Více fotografií v galerii
Zimní sporty v Kosovu
Jak už to na takových výletech bývá, den, kdy vyrážíme, je první opravdu slunečný. S touhou nacpat lyžařská zavazadla do starého Land Roveru Defender se vydáváme do nejbližšího lyžařského střediska: Brezovice v Kosovu. Díky nové dálnici trvá cesta z Tirany čtyři hodiny. Albánie, země bez lyžařských středisek, přenechává svou lyžařskou kulturu sousedním zemím.Brezovica se nachází asi 20 kilometrů východně od Prizrenu, vzdušnou čarou v srbské enklávě nedaleko makedonských hranic.
Vleky a sjezdovky se nacházejí nad obcí Strpce ve východní části pohoří Sar, dlouhého horského pásma, které z letadla vypadá jako vyplavená velryba v moři mlhy. Kdyby nebylo dost sněhu pro olympijské hry v Sarajevu v roce 1984, středisko by se přesunulo do Brezovice. O víkendech je lyžařské středisko zcela přeplněné. Jedna nebo dvě fungující lanovky sténají pod náporem. Jsou tu i další podobně staré a rozvrzané vleky, ale ty nejezdí. Nikdo s jistotou neví, jestli jsou rozbité, nebo se jim jen nechce zapínat a obsazovat je. U vchodu do výtahu panuje pestrý, chaotický shon. Na bednách s ovocem si tu četní obchodníci rozložili svůj sortiment sušenek, koly, piva a čokolády a můžete si tu také půjčit různé vybavení pro klouzání po sněhu - od lyží po podomácku vyrobené sáňky a malé plastové boby. Začátečníci s neznámým vybavením bojují a pohybují se po svahu v dlouhých frontách za lyžařskými instruktory nebo zkoušejí štěstí na vlastní pěst s malým úspěchem. Kolem hloučků začátečníků obchází překvapivě mnoho překvapivě dobrých lyžařů. Děti se snaží proklouznout kolem obsluhy vleku a jsou zbaveny několika mincí, než je pustí nahoru. Lyžování je oblíbený sport.
Z nejvyššího bodu lyžařského areálu jdeme po hřebeni Velryby, vlevo Makedonie, vpravo Kosovo. Na jedné straně lákají otevřené jedlové svahy, na druhé strmý skalnatý terén. Užíváme si slunce, je úžasné, co dokáže dobrá viditelnost udělat pro lyžařské schopnosti. Po válce netrvalo dlouho a lyžaři se vrátili. Dnes je Brezovica vzorem pro zbytek země. Komunita kolem Strpců je tradičně srbská, Albánci sem jezdili vždycky, lidé spolu vycházejí a rozumí si. Albánský bar posílá hladové zákazníky do vedlejší srbské pizzerie, nikdy nebyly žádné problémy a všichni jsou na to hrdí.
Jediné, co se zatím nepodařilo, je privatizace. Srbské výtahy na kosovské půdě, to je složité, byrokracie vázne. Investoři jsou naléhavě potřeba k obnově zchátralých zařízení, možná i k jejich rozšíření. Tam, kde staré lyžařské svazy a jejich funkcionáři selhávají, bojují o svůj lyžařský areál freerideři a new schoolers. Založili sdružení Scardus, jak se jejich horám říkalo v dávných dobách, a vedou kampaň za smír, ochranu životního prostředí a mladou scénu extrémních sportů. Luli není ani mladá, ani nijak zvlášť extrémní. Přesto má ve Scardusu a v Brezocivě velké jméno. Tlačí před sebou značné břicho, jeho kůže je šedivá od dlouhého kouření, bílé vousy nažloutlé. Setkáváme se s ním v Brače, útulné srbské hospůdce. Scardus zve zahraniční hosty na jídlo a Luli nalévá kořalku, náladu povzbuzuje sníh a slunce. Promítají se fotografie a videa a všichni mluví stejnou řečí, alespoň pokud jde o sport.
Po několika dnech se musíme vrátit do Prištiny, zítra nám odlétá letadlo domů. Když nakládáme Landrover, přichází Luli a přeje nám šťastnou cestu. Slíbíme mu, že se večer najíme v jeho restauraci ve městě, a on spokojeně naskočí na své skidoo a s řvoucím dvoutaktním motorem se rozjede.
Priština, hlavní město Kosova s více než půl milionem obyvatel, z nichž polovina je mladší 25 let a 40 % žije pod hranicí chudoby, je krásné a ošklivé město. Pár kluků ze Scardusu nám přišlo ukázat pěší zónu, která v létě hýří pouličními kavárnami, na každém rohu a v každém druhém dvoře vyrůstají z betonu elegantní bary a kluby. Luliina restaurace Tiffanys není žádný zapadlý bar, jaký byste čekali, ale jedna z nejlepších adres v Prištině s tradiční kuchyní vysokého kalibru. Politici a diplomaté se sem chodí bavit, přítomná komunita expatů je překvapená naší pestrou skupinkou a ptá se, co tu děláme. Odpověď je potěší: turisté bez politických cílů, kteří chtějí poznat tuto zemi a její úžasné lidi - to je to, co Kosovo potřebuje. Rozhodně bychom měli dělat reklamu! Po Tiffany začíná noc v Prištině. Naši přátelé ze Scardusu jsou v místních klubech dobře známí, a protože nosí zablácené snowboardové oblečení, nevadí, že nezapadáme do image kožené bundy a jehlového podpatku. Každou hodinu po půlnoci jsou podniky temnější, hudba hlasitější a basovější. Budoucnost Kosova kolem nás tančí v záblescích stroboskopického světla. Ano, samozřejmě budeme dělat reklamu.
Více fotografií z Kosova v galerii
Zajímavé odkazy
Gent Mati, Outdoor Albánie
Hotel Kateřiny a Alfréda v údolí Valbona a informace o regionu
Lyžařské středisko Brezovica
