Turistickým centrem Patagonie je San Carlos de Bariloche, a to jak v létě, tak v zimě. Působivě jsou zde zastoupeny argentinské školní skupiny a brazilští balíkoví turisté: vždy a všude se objevují v houfech a poznáte je podle jednotného vzhledu ve vypůjčeném zimním oblečení.
Po několika dnech se počasí konečně zlepšuje
?a my vyrážíme na chaty v okolních horách. Ty jsou tím pravým důvodem, proč se sem stále vracím. Nejsnáze dostupná je Refugio Frey, která je otevřená i v zimě. Od strmých firnových žlebů na jaře až po zasněné otevřené svahy, vše, po čem vaše srdce touží, máte víceméně na dosah ruky. Během výstupů si krátíme čas hrou "kdybych byl producentem lyžařského filmu, postavil bych kameramana tam a pak...."
Dvě údolí dál od lyžařského areálu a ostatních lidí leží Refugio Jakob. Útulný zimní pokoj máme sami pro sebe a užíváme si klidu a ticha a hvězdných úplňkových nocí. Kvůli vysokým teplotám bohužel nemůžeme lyžovat na všem, co bychom chtěli, ale i tak se nám podaří najít několik pěkných tratí.
Po několika dnech odpočinku ve městě s luxusními horkými sprchami a zmrzlinou k snídani se vydáváme do Villa la Angostura, městečka na druhé straně jezera. Život je tu o něco klidnější než v Bariloche a jsme téměř jediní, kdo využívá mimořádně krásný areál v Cerro Bayo. Oblast se nám natolik zalíbí, že zde zůstáváme téměř týden a v nejlepších podmínkách vyrážíme na kratší túry z lyžařského střediska.
V určitou chvíli je čas na změnu a my se rozhodneme vydat na průzkum podél hraničního průsmyku do Chile. Ze sedlového bodu vyrážíme mořem podivných zmrzlých vln a brzy nacházíme obzvlášť pěknou oblast, kde trávíme zbytek dne. Výhledy jsou úchvatné a přes jezera a krajinu sněhových dun je vidět hluboko do neobydleného horského světa. S těžkým srdcem se večer vracíme do města, ale ne bez trochy surfování - na to byly sněhové vlny příliš lákavé.
Zbývá mi už jen necelý týden, než odletím domů
?a musím se rozhodnout pro poslední cestu. Vzhledem k tomu, že počasí už vykazuje jasné známky jara, měly by být podmínky pro trochu sopečného lyžování ideální. V Bariloche si půjčíme auto a pojedeme kousek po legendární Ruta 40 do Junin de los Andes. Odtud už to není daleko k sopce Lanín, volně stojící pyramidě, která je za dobrého počasí vidět i z více než 300 kilometrů vzdáleného Cerro Catedral. Ve výšce téměř 3 800 metrů se Lanín tyčí nad vším ostatním, a proto je oblíbeným a atraktivním cílem.
Přibližně v polovině výstupu je několik malých bivakovacích boxů, a protože se nám nechce šplhat 2600 metrů za jeden den, volíme těžší batohy se spacáky a vařiči a noc na hoře. V doprovodu malého roztomilého voříška, který se k nám připojil na parkovišti, dorazíme po necelých šesti hodinách do cíle našeho dnešního dne a na chvíli ulehneme na odpolední slunce.
Druhý den ráno pokračujeme s mačkami. Po třech a půl hodinách se dostáváme na vrchol a podle očekávání nám svět leží u nohou. Prvních několik set metrů sestupu je docela ledových a dost nepříjemných, pak si alespoň Simon může vychutnat 2000 metrů dokonalého firnu. Bohužel se mi v polovině sjezdu rozbije jedno z vázání a zbytek sjezdu je o něco zajímavější jen na jedné telemarkové lyži.
Vyčerpaný se nakonec dostávám zpátky k autu, kde se Simon už uvelebil s uloženým pivem. Oslavujeme konec sezóny, Argentinu a Andy a shodujeme se, že skoro tři měsíce zdaleka nestačily na všechny ty krásné hory, které tu jsou. Alespoň máme dost důvodů se sem příští rok vrátit...
