TripReport Cordillera Blanca | 6 000 metrů v Peru na snowboardu - část II

Uplynulých šest dní v údolí Ishinca se na našich tělech podepsalo. Jelikož jsme se po celou dobu pohybovali ve výškách mezi 4 300 a 6 000 metry a nemohli jsme se pořádně vyspat, jsme rádi, že po návratu do Huarazu budeme "jen" ve výšce 3 000 metrů. Nejprve musíme sníst všechno výživné a tučné jídlo, které naše žaludky pojmou. Pak si dopřejeme příjemných dvanáct hodin spánku. Cítíme se překvapivě rychle zregenerovaní a druhý den po návratu plánujeme další cestu. Samozřejmě chceme využít stabilního počasí a naší dobré aklimatizace.

Na jazyku ledovce není ani letos příjemná sněhová rampa, ale pouze strmý led.
Jelikož jsme o podmínkách dobře informováni (Casa de Guias: "Na Nevado Copa vůbec nepotřebujete cepíny."), máme s sebou jen minimální počet ledových šroubů. To nám ztěžuje zajištění jedné délky. Stejně by nebylo vhodné dávat olověný pád do našeho 6 mm silného statického kolového lana.

Někdy vyčerpáni namáhavým výstupem konečně stavíme stany ve výšce 5 200 metrů. Mezi ledovcovými deskami se zachovalo malé jezírko, takže díky vodnímu filtru jsme alespoň ušetřeni tajícího sněhu. Západ slunce v morénovém táboře je nádherný. Poměrně rychle se však ochladí, a tak zalézáme do spacáků.

Nadšení jsme se druhý den v 8 hodin ráno vydali na túru k severnímu vrcholu Nevado Copa. Alespoň si to myslíme, protože podle naší knihy to má být levý ze dvou viditelných vrcholů. Po několika hodinách stoupání po plochých ledovcích a obrovských trhlinových zónách v ledovém studeném větru - podle předpovědi počasí by vlastně mělo být téměř bezvětří - se dostáváme na hřeben ve výšce přes 6 000 m n. m. a zjišťujeme, že vrchol, o který nám jde, je jen pouhá vyvýšenina v hřebeni.

Pokračujeme tedy směrem k jižnímu vrcholu, který se z našeho pohledu zdá být dost blízko na to, abychom se ho dotkli. Zdání však klame, protože je ještě dál, než jsme si mysleli. Protože hlavní vrchol by byl jen asi o 30 metrů vyšší a museli bychom absolvovat dlouhý traverz, rozhodujeme se předvrchol nazvat "Copa Centrale" a sestupujeme z výšky 6 153 m - náš první sestup z šestitisícového vrcholu! To už je čas oběda a západně orientované svahy nabízejí nádherný firnový sníh. Téměř tisícimetrový sestup je opravdovou lahůdkou a pravděpodobně jedním z nejdelších možných sestupů v Peru.

Zpět v táboře šok: Dominikův stan už není na svém původním místě. Vítr ho odvál i s jeho obsahem (karimatka, spacák, zásoby). Okamžitě se ho vydáváme hledat, protože na sestup už je pozdě a ve třech ve zbývajícím dvoumístném stanu jen se dvěma spacáky by bylo trochu útulno. Naštěstí ho po krátkém hledání nacházíme v trhlině o 100 metrů dál a můžeme ho získat zpět. Vnější stan je trochu potrhaný a tyčky jsou mírně ohnuté, ale jinak stan i jeho obsah přežil let v pořádku. Opět štěstí!

Nejdříve zkusíme žlab dále vlevo, ale celý žlab je křehčí než naše varianta výstupu. Musíme se s těžkými batohy vrátit o dalších 150 metrů výš, což mi ubírá poslední síly. Nakonec slaníme naši variantu výstupu na poněkud pochybných jistících místech. Po čtyřech slaněních se konečně dostáváme zpět na poměrně bezpečnou půdu.

Moje vyčerpání a nemoc se projevují čím dál víc, takže se mi v mžiku zlomí mobilní telefon i tyč. Na pomoc mi přichází Paul, odlehčuje mi část zavazadel a přináší mi záchrannou dávku incké koly.

Po příchodu do základního tábora zjišťujeme, že mezitím dorazila i další skupina. Zažíváme kontrast k našemu stylu putování: na jednu dvoučlennou skupinu s průvodcem připadá nejen velké množství stanů (několik stanů na spaní, stan na vaření, stan na jídlo, stan se záchodem), ale i přidružený "personál" (průvodce, několik nosičů, kuchař). Jsme rádi, že jsme v předchozích dnech měli na horách naprostý klid a do stanu padáme vyčerpaní po tomto bláznivém dni. Kvůli horečce v noci skoro vůbec nespím a moc se těším na pořádnou postel v Huarazu.

Manuel a jeho oslíci nás druhý den ráno vyzvednou včas, takže se do údolí vracíme sice oslabení, ale alespoň s lehkými zavazadly.

3. cesta: Chopicalqui (6354 m) - 4 dny - bez lyží a bez vrcholového úspěchu

Zpět v údolí nás dostihla chřipková infekce, takže se musíme na pár dní uklidnit. Na náš poslední cíl, Chopicalqui, nám ostatní horolezci radí, abychom si s sebou nebrali lyže a snowboardy kvůli nedostatku sněhu.

Když se blíží zpáteční let, jsme nuceni vyrazit na náš poslední vrcholový cíl bez zimního sportovního vybavení a ještě poněkud oslabeni. Úplně bez zimního sportovního vybavení však nakonec nejsme, protože se rozhodneme nepůjčovat si opotřebované horské boty a místo toho se rozhodneme jednoduše použít naše lyžařské a snowboardové boty od ledovce dál.

Po první noci v základním táboře se Paul rozhodne vrátit zpět do Huarazu. Já a Dominik pokračujeme přes morénový tábor (5 100 m) do výškového tábora ve výšce 5 500 m, našeho nejvýše položeného místa na spaní během cesty. Tam se na nás dívají trochu divně kvůli naší volbě obuvi.

Znovu se spoléháme na rady ostatních horolezců. Den předtím jim trvala túra z Highcampu na vrchol do Highcampu 17 hodin. Stan opouštíme v jednu hodinu ráno, protože máme před sebou i celý sestup do základního tábora.

Příliš brzy dosahujeme klíčového bodu ve výšce přes 6 000 metrů. Zde by bylo nutné přejít na jištění lanem. S ledovými prsty na rukou i nohou a v naprosté tmě nechceme riskovat omrzliny a rozhodujeme se pro ústup. Stejně celou dobu oplakáváme ztrátu snowboardů, protože krátká fronta špatného počasí před několika dny vysypala 30 až 40 cm prachového sněhu.

Sjezdovky jsou nádherně kopcovitý lyžařský terén s několika strmými schody. Jeden schod byste však museli sjet po sjezdovce. Po dlouhém sjezdu jsme následující den odcestovali do Huarazu a večer jsme se nočním autobusem dostali přímo do Limy. Poslední den tam využíváme k troše prohlídky památek a surfování před zpátečním letem následujícího rána

Peru opouštíme s o pár kilogramů nižší tělesnou hmotností, mírně vyčerpaní, ale šťastní z dobrodružství, která jsme za posledních 3,5 týdne zažili! ¡Muchas gracias y hasta la próxima!

Další informace

V Cordillera Blanca patří k základnímu vybavení satelitní telefony, sněhové kotvy a vodní filtry. Neexistuje zde žádná organizovaná horská záchranná služba ani vrtulník. V případě nehody organizují místní horští vůdci pěší záchranu přes Casa de Guias, což může nějakou dobu trvat. Doporučuje se proto dobré vybavení a defenzivní plánování túry. Na začátku sezóny je také obtížné získat spolehlivé informace o aktuálních podmínkách.

Ty se v jednotlivých letech značně liší a závisí na sněhových srážkách v období dešťů. Během naší cesty v květnu/červnu 2024 jsme bohužel zažili rok s mimořádně nízkými sněhovými srážkami. Ledovce byly pod výškou přibližně 5 200 metrů holé a mnoho trhlin bylo otevřených dokořán. Uplynulá sezóna 2025 byla naopak opět mimořádně sněhová, což pravděpodobně umožnilo mnohem lepší podmínky (pro lyžování). Tání ledovců je všudypřítomné a obvykle ztěžuje túry a přístupy.

Mezi snadné lyžařské túry v Cordillera Blanca patří Nevado Pisco (5 752 m), Nevado Vallunaraju (5 686 m) a Nevado Ishinca (5 530 m). Pro milovníky sestupů strmými stěnami je zde řada krásných cílů, včetně slavné jihovýchodní stěny Artesonraju ("Paramount Pictures" hora). Za vhodných podmínek lze lyžovat také na severních stěnách Ranrapalca a Quitaraju. Je zde také určitý potenciál pro prvovýstupy. Pro sjezdy strmými stěnami však musí být, stejně jako na jiných místech, vhodné podmínky, což se v Cordillera Blanca bohužel stává jen zřídka.

Pohyblivé záběry z cesty si můžete prohlédnout na následujícím videu: