Údolí Val Durance se nachází na jihovýchodě Francie mezi Dauphiné a Kotskými Alpami. Některé z průsmyků jsou dobře známé z různých přenosů Tour de France. Málokdo však ví o nádherných stezkách a drsných sjezdech po kilometrech suťových svahů v této odlehlé oblasti... Proto jsme se vydali prozkoumat Val Durance na horském kole. Poté, co se slunce prodralo skrz bouřkové mraky, září obrovské suťové svahy kolem nás jasně bílošedou barvou. Hluboko pod námi se serpentiny průsmykové cesty vinou přes suťová pole a hnědé louky posledních pár metrů až k 2361 m vysokému Col d'Izoard. Eroze zde z tvrdého vápence vytvořila kamenitý pocit. Jsme nadšeni - a nejen prvotřídními stezkami! Uprostřed tohoto svažitého moře rozbitých vápencových úlomků vede malá stezka, která vyžaduje veškeré naše jezdecké dovednosti. Podloží jako by se vznášelo a opakovaně způsobuje, že se přední nebo zadní kolo propadá a nechává vás zcela mimo krok. Pokud se balvan začne hýbat, občas se s velkým boucháním uvolní malá lavina kamení. Ale i tak je to zábava a po dlouhém vajíčkovém tanci máme opět pevnou půdu pod koly a můžeme se kochat nádherným výhledem.
Val Durance
Oblast kolem údolí Val Durance na samém jihovýchodě Francie zaujme svými kontrasty. Až dosud jsme tento kout Alp znali jen z různých přenosů Tour de France. Náš přítel Stefan Neuhauer, který je horským vůdcem a fotografem, zde žije a pozval nás k sobě domů, abychom s ním prozkoumali odlehlou oblast, která začíná prakticky na jeho prahu. A když nám Stefan ukazuje zajímavosti svého adoptovaného domova, nepřestáváme se po několik následujících dní divit.
Řeka Durance, která pramení nedaleko Mont Genevrè v departementu Hautes-Alpes v blízkosti italských hranic, odděluje Dauphiné od Kotských Alp s malebným údolím, a tím i dva velké a slavné alpské regiony, které jsou zcela odlišné. Mírné travnaté výšiny Briançonnais, které charakterizují obraz na severozápadě, vystřídaly neúrodné a skalnaté vrcholy Queyras, které se z velkolepých svahů svažují do hlubokých roklí. Ve středních polohách se mezi horskými úbočími rozprostírají zelené plošiny a kotliny, které jsou opakovaně přerušovány modřínovými a smíšenými lesy. Díky mírnému klimatu zde stromořadí sahá až do výšky přes 2000 metrů, takže skalnaté vrcholy často vykukují přímo z tmavě zeleného lesa. Z údolí se v dálce horské masivy ztrácejí v jemném oparu provensálských kopců a ve vzduchu se vznáší vůně jihu: rozmarýn, tymián a další divoké byliny lemují malou zvlněnou cestu, než se opět zalesní a stane se strmější. Jsme na sestupu z Col d'Izoard a už jsme strávili hodiny na škrapech Casse Deserte. Zpátky do údolí nás však nevede průsmyková cesta, která je mezi závodními cyklisty světoznámá, ale malé stezky vedle ní. Pohodová plavba, okořeněná technickými pasážemi přes úzké zatáčky nebo přes několik balvanů. Tu a tam se objeví pár metrů prudkého stoupání. Zde je třeba prozíravě řadit a pořádně šlapat do pedálů. Pak přes malé, sluncem ozářené sedlo do jižně orientovaného svahu, kde se cesta klikatí dolů v nesčetných vlásenkových zatáčkách. Trénink zatáčení par excellence. Některé zatáčky jsou tak těsné, že je lze projet pouze otočením zadního kola. Těm, kteří to zvládnou, ostatní hlasitě gratulují. V dolní části se cesta srovná a zařízne se hlouběji do louky. Tady se můžete pořádně odvázat. Terén se otevírá a stává se mírnějším a z úzké stezky se stává lesní cesta, která nás vede na jih do širokého údolí. Postupně se dostáváme do vyšších nadmořských výšek, kde se opět provozuje zemědělství. Na tmavě modré obloze se jako siluety rýsují stohy sena. Odpoledne již značně pokročilo a hory v dálce rudě září, když odbočujeme na další lesní cestu nedaleko Souliers hned za malou kapličkou. Cesta mírně stoupá po svahu, než se usadíme na zasloužený piknik na břehu jezera Lac Roue. Večerní vrcholky hor se odrážejí v křišťálově čisté vodě mezi lekníny. Chladný večerní vánek ohlašuje příchod podzimu, ale země stále ještě vyzařuje teplo letního dne. Až sem by to byla dokonalá túra, ale Stefan nás ujišťuje, že nás čeká opravdová lahůdka na stezce, a nabádá nás, abychom rychle pokračovali. Míjíme armádu piknikových stolů a grilovacích míst, která svědčí o oblíbenosti jezera jako výletního cíle v sezóně, a vstupujeme do tmavého smrkového lesa. Tady už se blíží soumrak a chvíli trvá, než se oči přizpůsobí světelným podmínkám a rozeznají úzkou turistickou stezku, která se vine mezi černými kmeny. Tlumená, pružná jehličnatá lesní půda je stále pevnější a pevnější, a protože už dlouho nepršelo, i mnohem prašnější. Stále odvážněji se řítíme nyní již velmi dlouhými zatáčkami a zanecháváme za sebou v lese metrová oblaka prachu. To, co Stefan křičí zezadu, se zpočátku ztrácí v zápalu sjezdu, ale najednou sami vidíme, co tím myslel, a v zoufalé potřebě saháme po brzdách. Svah tu náhle klesá téměř kolmo přes několik kamenitých stupňů a naše hlinitá, prašná závodní dráha se náhle změnila v kamenitou, stupňovitou serpentinu. To se právě povedlo! S křečovitě sevřenými prsty a s pachem opotřebovaných brzdových destiček v nozdrách se za posledního světla vyškrábeme po malých schodech dolů a skončíme na velké polní cestě, po které pojedeme posledních pár kilometrů z údolí na zasloužené pivo po práci.
