Dobrodružství a cestování

Výlet do Tater | 2. část

Mlha, ztracený batoh a prašan v Polsku

20. 12. 2017

Schronisko v Dolinie Pieciu Stawow — Schronisko w Dolinie Pieciu Stawow

Jan

V první části svého cestopisu Jan Imberi referoval o strmých žlebech Tater. Dostatečný důvod k tomu, abychom toto malé pohoří prozkoumali ještě hlouběji. Jen kdyby byla lepší viditelnost...!

Další lyžařské túry v Tatrách - to je náš plán. Nyní chceme vystoupit na Vysokou horu severní stěnou a sjet na lyžích po jižním úbočí. Ráno jsou však hory zahaleny do hustých mraků. To není dobré znamení.

Miro nám den předtím popsal trasu: Jeden z možných přístupů na Vysokou je ze severu přes nejvýše položenou chatu ve Vysokých Tatrách, Chatu pod Rysmi ve výšce 2250 metrů. Odtud se přes sněhové pole dostaneme pod severní stěnu, po římse pod skalní stěnou dojdeme ke komínu. Přes něj se dostanete do sedla Stribina za Kohitikom na západním hřebeni ve výšce 2400 metrů. Ze sedla přejděte do jižního úbočí a pokračujte na vrchol Vysoka ve výšce 2547 metrů. Terén nabízí četné možnosti sestupu, z nichž některé jsou protkány skalami. Mezi dvěma hrby vrcholu je také žlab, který vede do Zlomiské doliny na jihu.

Vzhledem ke špatným povětrnostním podmínkám jsme však měli jen malou naději na úspěšný výstup. Pro jistotu jsme si připravili plán B:

Výstup na nedaleké Rysy, nejvyšší horu Polska (2503 m), která se nachází přímo na hranicích se Slovenskem.

Štrbské Pleso a Vysoka — Štrbské Pleso a Vysoká

Jan

Propanbutanové lahve v lese

Když stoupáme Menguskovskou dolinou, občas se objeví slunce a my získáváme naději. Na rozcestí lesních cest dojdeme k depu chaty Chata pod Rysmi, kde jsou umístěny propanbutanové lahve. Na ceduli čteme, že kdo vynese propanbutanovou láhev k chatě pomocí vlastního úvazku, bude odměněn jídlem zdarma. Chaty ve slovenských Tatrách nejsou zásobovány vrtulníkem. Chatařské týmy si musí nosit vlastní zásoby. Nyní stojíme před propanbutanovými lahvemi. Každá váží jedenáct kilogramů. Dodávku odkládáme na neurčito. Později se na vlastní oči přesvědčíme, jak se lahve vynášejí do hor.

Pouštíme les za záda a dostáváme se do otevřeného údolí. Fouká silný vítr a viditelnost se rychle snižuje. Stoupáme strmě do kopce, každý ztracen ve svých myšlenkách. Objeví se okénko slunečního světla? Je komín na západní hřeben Vysoké dobře zasněžený, abychom se mohli snadno vyškrábat nahoru pomocí cepínů a maček? Před námi se nad hřebenem objeví stínová postava, která se ztěžka pohybuje. Vedle ní rozeznávám psa, který postavu následuje. Je to muž na lyžích. Na zádech nese impozantní svazek různých krabic, které má vysoko nad hlavou naskládané na brašně. Nahoře také balancuje s lopatou na sníh. Otevřené přezky jeho starých lyžařských bot cinkají v rytmu jeho kroků a hudby z rádia, které nese.

Když muže a jeho psa doženeme, jsem překvapen. Může mu být kolem šedesáti let, má zarostlé vousy, ale vyzařuje z něj taková sebejistota a odměřenost, že se ho ani neodvažujeme zeptat, jestli mu můžeme něco vzít z ruky.

Na strmém úseku, kde musíme vzít lyže na ramena a nasadit si mačky, doháníme mladého skialpinistu, který také cestuje sám směrem na Rysy. Nabízíme mu, aby se k nám přidal. Nikolaj je mladý, možná dvacetiletý, studuje v Popradu a brzy ráno vyrazil tatranskou železnicí, aby strávil volný den v horách.

Lyžařské túry bez viditelnosti

Po strmém úseku se vracíme na lyže a snažíme se zorientovat v husté mlze. Nejsou tu ani skály, ani hůlky, které by nás vedly. Najednou se však před námi z ničeho nic objeví šedý podlouhlý kvádr. Je to střecha zasněžené Chaty pod Rysmi.

Chceme si odpočinout, ale dveře chaty jsou zamčené. Muž, kterého jsme předtím předběhli, byl pravděpodobně majitelem chaty.

Diskutujeme o tom, kterou cestou se nyní vydáme: ke skalní stěně Vysoké, nebo směrem k vrcholu Rysů. Viditelnost je mizerná. Sotva si vidíme na ruce před oči. Rozhodujeme se pro výstup dál do kotliny. Snad se viditelnost zlepší.

Terén je stále strmější a mlha neprostupnější. Nakonec se rozhodujeme pro bezpečnější variantu: výstup na Rysy. Stoupáme ve vlásenkových zatáčkách až na vrcholový hřeben. Těch 200 výškových metrů nám připadá jako věčnost. Malá vrstva čerstvého sněhu na pokrývce starého sněhu se nám pod lyžemi rozmazává jako mýdlo, takže musíme opatrně a s velkým tlakem na hrany stopovat. Pak se to konečně srovná. Zastavuji. Přede mnou je propast. Uvědomuji si, že stojím na římse. Opatrně couvám.

Chata pod Rysmi hostitel — Hostitel chaty pod Rysmi

Jan

Konečně se viditelnost zlepšuje a objevuje se vrcholový hřeben Rysů. Pohled do mapy nám říká, že bychom zde měli zřídit lyžařské depo. Sundáváme si lyže, nasazujeme mačky a balíme batohy s lyžemi do mělké prohlubně ve sněhu. Falko si však lyže nepřipevňuje na batoh, ale zahrabává je rovnou dolů, zatímco batoh leží vedle něj. Slyším dlouhé táhlé "Sssccchhhh". Koutkem oka vidím, jak jeho batoh mizí mezi kameny. Pak je ticho. Udiveně se na sebe podíváme, sledujeme smykovou stopu, která vede přímo do západní stěny Rysů, a vidíme: nic.

Poté si to uvědomíme: Všichni jsme pryč: ABS, kůže, lyžařské brýle, čepice, termoska, jídlo - všechno je pryč. Naštěstí měl Falko na nohou alespoň mačky a v ruce cepín. Teď už jsme ale problém nemohli vyřešit. Rozhodli jsme se tedy, že nejdříve vystoupáme na vrchol, než budeme hledat batoh. Když se dostaneme na vrchol, máme ještě naději, že batoh opět najdeme.

Pátrání v mlze

Sestupujeme dolů. Na chvíli se vyjasní a my vidíme západní stěnu. Batoh není zachycen v horní části stěny, jak jsme doufali. Místo toho se nám zdá, že ho zahlédneme o několik set metrů níže na sněhovém poli. Falko chce sestoupit přímo západní stěnou, aby batoh našel. Od Mira sice vím, že existuje varianta, ale je velmi strmá a exponovaná a v daných podmínkách a bez lana by to mohl být ošemetný podnik.

Pohledem na mapu zjistíme, že na sněhové pole se můžeme dostat i zespodu krátkým výstupem. Pokud by se batoh zasekl někde ve stěně, nezbývá nám než doufat v lepší počasí. Rozhodujeme se proto sestoupit po výstupové trase směrem k Chatě pod Rysmi a odtud dále dolů do údolí. Nijak zvlášť útulný sestup - spíš tápání po správné cestě. Pod sněhovým polem, kde tušíme, že je batoh, zastavujeme a opět stoupáme vzhůru. Falko, viditelně hnán blížícím se soumrakem, běží vpřed dlouhými kroky. Nikolaj a já se rozprostřeme po svahu, abychom zvýšili šance na zasažení cíle. Stále se objevují obrysy - konečně batoh? Ale jsou to jen malé kameny. Už to chceme vzdát, když Falko konečně vykřikne: "Mám to!"

Vydáváme se lesem k chatě Popradské pleso, abychom úspěšný cíl oslavili pivem.

Polsko - Dolina Roztoki

Další den svítí slunce. Chceme si dnes odpočinout. Úsilí posledních dní dává o sobě vědět. Vydáváme se na výlet do sousední Mlynické doliny, abychom ze západu prozkoumali pohoří kolem vrcholu Satan. V poledne se počasí zhoršuje. Rozhodujeme se pokračovat do Polska na severní straně pohoří.

Po úpatí pohoří se vine horská silnice, která spojuje vysokohorská střediska Štrbské Pleso, Starý Smokovec a Tatranská Lomnica. Cesta nabízí fantastické panorama: na jedné straně výrazné vrcholy slovenských Tater, na druhé straně rovina Podtatranská kotlina, za níž se zvedají zalomené hřebeny Nízkých Tater. Náš týden v Tatrách se bohužel chýlí ke konci. Rozhodujeme se proto, že si zajížďku do Nízkých Tater neuděláme.

Přejíždíme přes Tatranskou Javorinu do Lysé Polany. Bezprostředně za polskou hranicí vede vedlejší silnice do Polanské Pálenice. Tam zaparkujeme autobus na placeném parkovišti.

Téhož dne večer chceme vystoupit na horskou chatu, která se nachází u jezera Przedni Staw Polski ve výšce 1692 metrů. Chata se jmenuje Schronisko w Dolinie Pieciu Stawow. Naše parkoviště se nachází ve výšce 984 m - máme tedy před sebou ještě několik metrů výstupu. Připínáme si lyže na batohy, protože zde není žádný sníh. S čelovkami jdeme po cestě, na které potkáváme několik turistů. Po necelé hodině jízdy po asfaltu se dostáváme k odbočce do Doliny Rotztoki, úzkého a temného údolí. Strmá, kamenitá turistická stezka je pokrytá ledem. Chystáme se vybalit mačky, když se cesta na chvíli srovná. Je ticho - jen naše lyžařské boty vrzají. Cesta nás vede chvílemi do kopce a pak zase z kopce. Les je hustý a temný, opravdu strašidelný. Na mnoha místech je stezka tak strmá, že na lyžích nemůžeme vystoupat nahoru. Chceme se co nejrychleji dostat k chatě. S úlevou konečně vidíme světlo Schroniska v Dolinie Pieciu Stawow.

Dolinie Pieciu Stawow Polskirch

Chata Schronisko w Dolinie Pieciu Stawow se nachází v nádherném vysoko položeném údolí Dolinie Pieciu Stawow Polskirch. Nejvyššími vrcholy jsou na jihu Miedziane (2233 m), na severu Kozi Wierch (2291 m) a na západě Svinica (2301 m). Na jihozápadě hraničí vysoká dolina s hlavním horským hřebenem Liptovské Múry, který spojuje Vysoké Tatry na východě se Západními Tatrami. Po tomto hřebeni také probíhá hranice mezi Polskem a Slovenskem.

Druhý den ráno vstáváme tak brzy, že na obloze ještě svítí měsíc. Žádné mraky - čeká nás dokonalý den s mnoha možnostmi výletů. Vyrážíme směrem na Liptovské Múry. Tamní svahy jsou už dlouho ve stínu. Doufali jsme v prachový sníh.

Když jsme za sebou nechali první strmý úsek, objevili jsme žlab vedoucí do sedla, 2071 m vysoké Wyżnia Liptowska Ławka. Na výstup je třeba si dát lyže na záda. Sedlo bývá silně zarostlé. Máme štěstí: část římsy se již odlomila.

6000 výškových metrů za 6 dní

Pokračujeme po hřebeni k Wyżni Kostur ve výšce 2083 metrů. Jsme v srdci Tater. Po naší levici se zvedají drsné skalní stěny Vysokých Tater, po pravici mírnější hřebeny Západních Tater a před námi se otevírá další pohled na Kôprovou dolinu, kterou jsme již před dvěma dny viděli z jiné perspektivy při naší túře s Mirou. Je to jedno z nejmenších skládaných pohoří na světě.

Sníh na polské straně v Polské dolině Pieciu Stawow je měkký, suchý a nepříliš stlačený. Opakovaně stoupáme nahoru a dolů, vždy při hledání nesjízdného terénu. Po 6000 výškových metrech za posledních šest dní si chceme odpočinout a užít si poslední den naší cesty.

Když odpoledne dorazíme k chatě, obloha se zatáhne. Spontánně se rozhodneme sestoupit a vydat se na cestu domů - zamyšleně, protože jsme poznali nádherné pohoří.

Co si pamatujeme o Tatrách

Tatry jsou malé a mimořádně kompaktní pohoří - přesto ještě poměrně nerozvinuté. Západní a Vysoké Tatry se liší krajinným rázem. Obě však mají úchvatnou krásu. Rozdílná expozice jednotlivých pohoří podmiňuje rozdílné povětrnostní podmínky. Na svazích Tater se hromadí vlhkost, která sem proudí od severozápadu, ale také od jihozápadu. I přes malou rozlohu pohoří se tak množství srážek může zónově lišit.

Našli jsme na Slovensku i v Polsku velmi pohostinné lidi.

Přes naše nedostatečné jazykové znalosti nebyl problém se v nich zorientovat. S pár slovy polštiny a angličtiny jsme si vystačili.

V dubnu 2018 se Freeride World Qualifier tour opět uskuteční v Nízkých Tatrách v lyžařské oblasti Jasná/Chopok, největším lyžařském středisku na Slovensku. Nejznámějším střediskem zimních sportů je polské Zakopané na severní straně pohoří.

Cestovní údaje:

Berlín - Roháčská dolina 731 km

Roháčská dolina - Štrbské Pleso 91 km

Štrbské Pleso - Polania Palencia 72,5 km

Polania Palencia - Berlín 704 km

Výstup na Wyżnia Liptowska Ławka — Výstup na vrchol Wyżnia Liptowska Ławka

Jan

Fotogalerie

Poznámka

Tento článek byl automaticky přeložen pomocí DeepL a poté upraven. Pokud si přesto všimnete pravopisných či gramatických chyb nebo pokud překlad ztratil smysl, napište prosím mail redakci..

K originálu (Německy)

Související články

Výlet do Tater | Část 1

03. 12. 2017 • Jan Imberi

Tatry - podceňované pohoří. Alespoň takový je názor našeho autora Jana Imberiho, který se v březnu vydal na východ po špatných cestách s kamarádem v autobusu VW - za česnekovou polévkou a úžasně strmými žleby.

Cookies 🍪