Výprava za královnou Trentina | Presanella

Plánování zájezdu

Na Presanellu mě přivedl můj kamarád Cristian, který se věnuje pozorování ledovců v Lombardii, a zdálo se mi, že je to ta pravá túra při hledání vysokohorského dobrodružství. Já, Sebastian, meteorolog a skialpinista, a Chris, psycholog a skialpinista, jsme staří a nejlepší přátelé. Po bližším seznámení s podmínkami se mi to vzhledem k 3. stupni lavinové výstrahy zdálo ambiciózní a riskantní. Při plánování túry jsme využívali hlavně Skitourenguru a také několik zpráv o túrách, včetně jedné s alternativní trasou GPX. Presanella se totiž mnohem častěji chodí v létě jako vysokohorská túra než v zimě na lyžích. V dané oblasti pro nás při „trojce“ neexistovaly žádné bezpečné alternativy – i při nejpříznivější předpovědi je tato túra hodnocena stupněm 1,15 ze 3, ale v den našeho odjezdu vyskočila tato hodnota na 2,85.

Zvolená trasa začínala ve Stavelu ve výšce 1 300 m n. m., vedla letní cestou přes exponovanou skalní římsu až k chatě Rifugio Denza (2 300 m n. m.), kde jsme plánovali přespat v bivaku. Naproti tomu výchozí bod udávaný webem Skitourenguru leží v 1 860 metrech, ale v tu dobu byl pro nás autem nedostupný; přesto bychom ho doporučili využít, pokud je to jen trochu možné. Skitourenguru signalizoval na cestě k chatě tři klíčové body, přičemž jednomu z nich bychom se na letní trase vyhnuli. Věděli jsme, že hodně sněžilo a foukal silný vítr, ale já jsem zastáncem metody pokus-omyl, ke které patří i to největší horolezecké umění: umět se včas vrátit. Přesto jsme u původního nápadu zůstali.

Poté jsme pokračovali po letní cestě a dorazili k druhé skalní římse. Tam jsme značení ztratili a nezbylo než se vydat ještě strmějším terénem. Nakonec jsme našli cestu ven a ocitli se na náhorní plošině, odkud se nám znovu otevřel výhled na Presanellu a Vermiglii. Teď bylo klíčové napojit se na starou mulí stezku z první světové války. Byly čtyři odpoledne, postupovali jsme pomalu a já si uvědomil, že baterie v mé čelovce je vybitá. Přesto jsme se vybičovali k dalšímu strmému úseku a konečně se dostali na trasu – mulí stezka byla sice příjemně široká, ale stejně hluboko zasněžená. Zbývalo překonat dva kritické body: exponované lavinové dráhy. Stabilitu východních svahů jsme však v pozdním odpoledni vyhodnotili jako příznivou a rozhodli se, že si vystačíme s jednou funkční čelovkou. První úsek vedl nad skalní římsou a tvořily ho dvě exponované pasáže – absolutní zóny bez možnosti pádu. První, asi pětimetrový a snadný úsek, jsem bez problémů přejel.

Když jsme dorazili k druhé, deset metrů široké soutěsce, ve které už ležely pozůstatky malé laviny, adrenalin mi vyletěl nahoru. Navrhl jsem nasadit mačky. Chris si místo prohlédl a jako zkušený horolezec navrhl jít pěšky s cepínem v ruce. Vydal se tedy po stopě do hloubky a já ho následoval – nakonec to bylo snadné a bezpečné. Pokračovali jsme dál po zaječích stopách ve sněhu podél mulí stezky. Padla tma a nad námi se rozsvítila nádherná hvězdná obloha. Jak popsat tu poslední hodinu? Šli jsme mlčky. Svítilnu z mobilu jsem si připevnil k lyžařské holi pomocí pásku na lyže. Doslova jsme sprintovali vzhůru, dokud se před námi náhle nevynořila chata.

Bivak byl otevřený a dostavil se pocit obrovské úlevy. To byla mise! První den nám cesta k chatě trvala devět hodin. Byli jsme spokojení i proto, že jsme ve svých rozhodnutích nenašli žádnou chybu, ať už v úsudku, nebo v reakci. Bylo to jako vařit těstoviny příliš dlouho v malém hrnci na slabém plameni – trvalo to, ale zvládli jsme to. Ještě než jsme usnuli, potěšila nás zpráva, že stupeň lavinového nebezpečí klesl na dvojku. Po zbytek túry až do sedla Forcella Cercen ve 3 000 metrech už laviny při správné volbě trasy téměř nehrozily. Sedlo Freshfield ve výšce 3 370 m se nám zdálo jako ideální cíl, zatímco samotný vrchol Presanelly zůstával spíše vysněnou metou.

20/03/2026 - sedlo Freshfield

Dobře jsme se vyspali v měkkých postelích pod spoustou dek a posnídali horkou čokoládu a chleba. S velkým úsilím jsme se nasoukali do zmrzlých lyžařských bot, pak do stoupacích úvazků a nakonec do lyží. Opět jsme se vydali po stopách sněžných zajíců. Pokračovali jsme však v hlubokých stopách a člověk si uvědomí, jak je to vyčerpávající, až když to dělá znovu. Navzdory vlivu větru a v souladu s LLB se stabilita zdála být příznivá. Dosáhli jsme svahu nad ledovcem "Vedretta Presanella" s Presanellou, jejím visutým ledovcem a Vermiglií před námi - nádherný pohled. Přešli jsme tento jižně orientovaný svah a tepelná zátěž se kvůli odraženému záření okamžitě stala extrémní. Je neuvěřitelné, jak se v těchto výškách nad sněhem a za jasného počasí může tak rychle střídat teplo a chlad.

Dobře jsme se vyspali v měkkých postelích pod hromadou dek a posnídali horkou čokoládu s chlebem. S velkým úsilím jsme se nasoukali do zmrzlých lyžáků, pak do úvazků a nakonec do lyží. Opět jsme vyrazili po stopách sněžných zajíců. Člověk si ale uvědomí, jak vyčerpávající je prokopávání stopy v hlubokém sněhu, až když se do toho po včerejšku pustí nanovo. Navzdory vlivu větru se stabilita sněhu zdála být v souladu s předpovědí příznivá. Dosáhli jsme svahu nad ledovcem Vedretta Presanella, kde se před námi otevřel nádherný pohled na samotnou Presanellu, její visutý ledovec a vrchol Vermiglia. Při přechodu tohoto jižně orientovaného svahu se tepelná zátěž kvůli odrazu slunce od sněhu okamžitě stala extrémní. Je neuvěřitelné, jak rychle se v těchto výškách za jasného počasí střídá spalující horko s mrazem.

Ledovec stéká dvěma kuloáry, z nichž ten širší by byl pro lyžařskou túru ideální. Vzhledem k naší izolované poloze – byli jsme v celém údolí úplně sami a jen Totti, Marc a Giordano věděli, kde se nacházíme – jsme si však nemohli dovolit riskovat. Zvolili jsme proto delší trasu kopírující letní cestu, která vede rovinatým terénem bez lavinového rizika. Nakonec jsem se vyhnul traverzu na hlavní ledovec a přešli jsme ledovec Monte Cercen navázaní na laně. Najednou nás vyděsil podivný syčivý zvuk. Chris si myslel, že nás přelétá stíhačka, ale já jsem přesvědčen, že ten zvuk vycházel z nitra ledovce. Dodnes se na tom neshodneme. Protože jsme se vyhnuli traverzu, zbývalo nám po opuštění ledovce Cercen překonat ještě padesátimetrové stoupání. Sundali jsme lano i pásy, doplnili cukry a vydali se dolů k ledovci Presanella. Na tomto obrovském svahu je v OpenStreetMap vyznačena lyžařská trasa, jejíž linie se při mé interpretaci terénu ukázala jako nejbezpečnější.

Vliv větru byl nepopíratelný, ale lavinu na tomto svahu jsem si nedokázal představit – leda v nějakých apokalyptických rozměrech. Pod hranicí 2 300 m jsme sice viděli stopy po splazech mokrého sněhu, ale jinak jsme nezaznamenali žádnou lavinovou aktivitu ani varovné signály. Jakmile jsme dorazili na ledovec, byl jsem přesvědčený, že to zvládneme, a Chris souhlasil. Sněhová pokrývka byla extrémně nehomogenní; každých deset metrů se střídal nafoukaný prach s utemovanými deskami. Nakonec jsme nasadili mačky, překonali padesátimetrový strmý úsek se sklonem kolem 35 stupňů a konečně měli hřeben Freshfieldu na dohled.

Horský vzduch nám těžknul na ramenou, ale po sedmi hodinách výstupu, kolem půl čtvrté odpoledne, jsme dosáhli cíle. V momentě, kdy jsme stanuli na hřebeni, bylo jasné, že naše kondice ani zbývající denní světlo na vrchol stačit nebudou. Pokračování by znamenalo sestup po via ferratě, traverz a hřebenový pochod, který by byl kvůli letošnímu nedostatku sněhu ještě náročnější. To nám však radost nezkazilo. Najedli jsme se, odpočinuli si a připravili se na sjezd. Horní část ledovce sice kvůli větru nebyla ideální, ale šlo to. Zvolili jsme trasu přes ledovcový jazyk, kterému jsme se při výstupu vyhnuli, a stanovili si tam bezpečný bod setkání. Sníh byl čím dál lepší a my si sjezd k ledovci užili. Pak jsme ještě jednou nalepili pásy, vyšlapali krátký úsek a opustili ledovec po naší výstupové trase. Poslední svah byl konečně čisté prašanové nebe. Bezpečně a šťastně jsme dorazili zpět k bivaku.

Sjezd do údolí naplánovaný na další den měl následovat GPX trasu a překonat skalní římsu pod chatou přímo žlabem. Tím jsme se chtěli vyhnout exponovanému traverzu, kterým jsme stoupali nahoru. Večer před chatou jsem ještě přemýšlel, zda se raději nevrátit po vlastních stopách, ale bezpečnost pro nás byla prioritou. Na závěr dne: Všechno nejlepší k narozeninám, Sebastiane! Oslavili jsme to instantní polévkou „Nongshin feat. MayFay“ zalitou rozpuštěným sněhem a pak se propadli do mnoha hodin útulného spánku v našich postelích.

21/03/2026 - Sestup do údolí

K snídani jsme si dali opět horkou čokoládu a chleba. V bivaku jsme nechali drobný dar a uklidili ho tak, aby byl čistší, než když jsme do něj přišli. Poté jsme navštívili místní kapli a uctili památku mnoha lidí, kteří jsou zde zvěčněni – někteří z nich zahynuli právě při nehodách na Presanelle. Následovali jsme trasu GPX... Trvalo to celou věčnost, než se nám konečně podařilo uniknout z onoho skalního sevření. Měli jsme raději znovu nalepit pásy a vystoupat o něco výš, abychom se do rokle dostali pohodlněji a možná si užili i pěkný sjezd. Nakonec jsme ale ke vstupu dorazili. Můj první dojem při pohledu na strmý svah s modrým ledem byl stručný: „Fk, to snad ne!“ Ve spádnici jsme však uviděli dva malé modříny a u prvního z nich jsme se přeskupili. Rozhodli jsme se slanit. Znovu jsme si nasadili úvazky a připravili jištění. Navázal jsem se, Chris mě spustil dolů, já odcouval k dalšímu modřínu, zajistil se a Chris ke mně sjel přes hlízu. To samé jsme zopakovali, dokud jsme nebyli bezpečně ve žlabu.

Hrdla jsme měli vyschlá z vody z rozpuštěného sněhu, která nám v lahvích zbyla, a žvýkali jsme poslední gumídky Haribo. Bylo to správné rozhodnutí – pokusit se o sjezd na lyžích v těchto místech by bylo smrtelné. Pro mě byl tenhle úsek vlastně docela v klidu, protože Chris tu jako horolezec převzal velení a odvedl čistou práci. Kdo by si v tu chvíli pomyslel, že to nejdramatičtější nás teprve čeká? Zbývalo nám ještě 700 výškových metrů sestupu hustým lesem s protisvahem. Intenzita akce už měla jen klesat: žlabem ven do dobrého, hlubokého sněhu... Náhorní plošina byla na dosah.

Vyrazil jsem, možná až moc přímočaře. Pravá zatáčka, brzda, pak další oblouk – jenže jsem na to tlačil moc zezadu, lyže mě vykopla, páka ven a už jsem se kácel. Pád a okamžitá bolest v levém koleni. Vázání bohužel nevyplo. S námahou jsem se zvedl a vyprostil z hlubokého sněhu. Křičím nahoru na Chrise, že jsem v pořádku, třesu koleny a snažím se sám sebe přesvědčit, že to nic nebude. Chris sjíždí za mnou a taky padá, ale aspoň mu vyletěly obě lyže. Ani jeden z těch pádů se dnes neměl stát. Pořád opakuju, že jsem v pohodě, zkouším oblouk, ale koleno mě neudrží. Bolest a pocit marnosti. Hned mi dochází, že sjet tohle dolů bude sakra těžké. Mezitím se definitivně kazí počasí. Obloha je sice zatažená jen napůl, ale my jsme přímo pod mrakem. Musíme se dostat na náhorní plošinu! Zkouším to na pásech, ale co pak? Pět set výškových metrů do Stavelu na jedné noze? Hustým křovím, dalších padesát metrů nahoru, zatínám zuby.

Konečně jsem na plošině. 112 – teď, nebo nikdy. S tímhle kolenem nemám šanci se do Stavelu dostat, natož pokračovat dál. Chris souhlasí. Poprvé v životě vytáčím tísňovou linku. Okamžitě mě spojují, ale pak následuje přepojení na horskou službu v Trentu. Začínám vysvětlovat situaci, když vtom signál slábne a hovor vypadává. Pochopili vůbec, kde jsme? Může v tomhle počasí vrtulník vůbec vzlétnout? Vždyť je zataženo a začíná drobně sněžit. Zkoušíme to znovu, a i když je signál mizerný, tentokrát je komunikace úspěšná. Máme jasno: už jsou na cestě!

Říkají nám, abychom se všeho drželi a vytvořili těly písmeno „Y“. Oblékáme se do všeho teplého, co máme, dáváme si cigaretu a čekáme. Bude to letadlo, nebo vrtulník? Pak je to jasné – stroj je přímo před námi. Zvedáme ruce do „Y“, vrtulník přeletí nad námi, otočí se a klesá k nám. Kde přistane? Vůbec nikde. Měl jsem pocit, že se vznáší přímo před námi celou věčnost, listy rotoru vířily vzduch jen kousek nad našimi hlavami, až nakonec vrtulník odletěl a nechal u nás tři záchranáře. To byl ten nejhorší okamžik celého výletu – ten paralyzující strach, že nás rotor vrtulníku rozseká. Pak už šlo všechno rychle; příprava na odlet, celá procedura se opakovala, nastoupili jsme a odletěli. Máme mezipřistání, kde nás vítá chatař v plstěném klobouku a vyptává se – museli jsme být letos první, kdo v bivaku spal. Chrise odvážejí k autu, já letím do nejbližší nemocnice v Cles.

Pohotovost, ortopedie, rentgen. Potkávám starého ortopeda s tlustými brýlemi, který mi bere krev z kolena a říká: „Crociato!“ Ptám se: „Rotto?“ On jen odpoví: „Probabile.“ Sádra, basta, ciao!

Na lyžařských túrách jsem pravidelně trénoval otáčení a Chris byl také vždy velmi opatrný, pokud jde o naše cíle. Rizikům jsme čelili a v každém jednotlivém případě jsme je jako tým svědomitě řešili. Do hor se vydáváme za svobodou a samotou. Nemůžeme a nechceme vždy jen sledovat již vyjeté koleje a okrádat se o všechny možnosti u kuchyňského stolu pomocí algoritmů. Nutno podotknout, že klíčové body vypočítané Skitourenguru byly skutečně klíčové body a tento nástroj funguje velmi dobře. Nicméně lavinovou situaci na místě jsme mohli oprávněně vyhodnotit jako bezpečnou.

Jak se vypořádat s lavinovým rizikem, číslem mezi 0 a 3, je pro mě nakonec záhadou. Vím, že riziko exponenciálně roste se stoupajícím stupněm lavinového varování, ale co přesně to znamená, mi není jasné. Budu si muset znovu prostudovat Skitourenguru a Muntera. Jedním z poznatků této túry je možná - i kdyby to byl "falešně pozitivní" výsledek z hlediska lavin - nedostatečnost LLB. Tento pocit mě vlastně provází celou zimu. Ještě nikdy v žádném ročním období jsem nebyl blíže podmínkám. Po každém sněžení na horách jsem občas zjistil, že je stupeň lavinové výstrahy nadhodnocený nebo podhodnocený. Proto jsme na této túře nesli veškerou zodpovědnost sami, nejen proto, že jsme byli také na lyžařské túře, kterou by horský vůdce s hosty nedělal, ale také proto, že jsme byli v celém údolí sami. Tím na nás padla zodpovědnost, že jsme si všechna rizika museli vyhodnotit sami. Vždy jsme chtěli minimalizovat všechna rizika a byli jsme vždy připraveni se otočit nebo zavolat v případě nouze.

Na této túře jsme úspěšně prodali všechny naše dovednosti, což ve mně dodnes zanechává velmi uspokojivý pocit. Moji nehodu lze klasifikovat jako nešťastnou shodu okolností, ale i jako důsledek nedbalosti. Za nepříznivé a polehčující faktory lze považovat vliv těžkého batohu a kilo vážících skialpových bot na freeridových lyžích se středem 106 mm – to není zrovna ideální kombinace pro stabilitu. V konečném důsledku šlo o jezdeckou chybu a vina leží čistě na mé straně, což je vlastně dobře, protože vím, kde se stala chyba. Utrpěl jsem přetržený křížový vaz a v tu ránu jsem přestal být schopen vykrojit oblouk. Otázkou zůstává, jak velkou bezpečnostní rezervu jsme v tu chvíli ještě měli. Kdyby bylo počasí horší a záchrana vrtulníkem by nebyla možná, netuším, jak bychom se z toho dostali. Měli jsme sice bivakovací pytle a péřovky, ale nezbyla nám skoro žádná voda, plyn na vaření ani jídlo. O kolik horší to mohlo být? Co by se stalo, kdyby vrtulník nemohl vzlétnout? Díky záchranářům jsme byli z hor bleskově a bez dalších úrazů. Už dvě a půl hodiny po akci jsem vycházel z nemocnice s dlahou na koleni a s Chrisem jsme pili pivo.

Anekdoty

S Giordanem jsme byli v každodenním kontaktu, stal se naším přítelem a tajným hrdinou příběhu - štípal v údolí dřevo. Posílal nám tolik milých zpráv, že byl víc než expediční meteorolog, kterým se jednou stanu. Pokud chcete být na samotě, najdete ho i v Alpách.

Komunikace a týmová spolupráce jsou na horách základem a byly pro nás zásadní jak pro to, čeho jsme dosáhli, tak pro záchranu.

Stopy sněžných zajíců vždycky dobře nasměrují.

Není konec, dokud není konec, nebo dokud nejste u auta.

Moje sezóna skončila, ale už jsem si myslel, že touto túrou skončila i moje sezóna.

Uvítáme i kritické připomínky a děkujeme za pozornost.