Nejseverozápadnější území Kanady - subarktické klima, arktická tundra, boreální jehličnaté lesy, obrovské ledovcové oblasti s nejvyšší horou Kanady. Sotva osídlené a také domov medvědů, wapiti, losů a karibu. Tyto faktory nás přesvědčily, abychom se vydali na dvoutýdenní cestu na daleký sever. V následující reportáži se pokusíme popsat, jak se nám v divočině a na samotě dařilo.
Naše dobrodružství na Yukonu mělo začít šesti až desetidenním trekem v národním parku Kluane (pohoří Saint Elias). Vše ale dopadlo jinak, než bylo plánováno. Plánovanou stávku leteckých dispečerů soudy rychle zastavily, ale vadné letadlo způsobilo devítihodinové zpoždění, což znamenalo, že jsme nestihli navazující let do Whitehorse a plánovanou cestu aljašským autobusem do Haines Junction. To znamenalo, že plánované prohlídky byly prozatím zrušeny.
Toto už je dobrý začátek..... Měli jsme však více než dost času na přemýšlení, než jsme o několik dní později konečně dorazili do Haines Junction. Dobrá nálada však trvala jen krátce, protože jsme mluvili s rangerem na správě národního parku a ten nám sdělil, že počasí bude špatné a bude neustále pršet. Řekl také, že alternativní trasu, kterou jsme si naplánovali, nedoporučuje, protože hladina řek je v tuto chvíli již poměrně vysoká, takže jejich překonání by mohlo být problematické. Skvělé, další nový plán k vypracování. Dobře, možná se místní meteorologická služba mýlí. Abychom si alespoň užili současného pěkného počasí, vydali jsme se k 28 km vzdálenému jezeru Kathleen Lake s Královským trůnem.
A hned další zjištění: stopovat v Kanadě není snadné. Po Alaska Highway projel v prvních hodinách jen jeden autobus s asijskými pasažéry, ale ti nás nevzali a o to euforičtěji nás natáčeli z vnitřku autobusu. Teprve když jsme ujeli asi 18 kilometrů, slitoval se nad námi jeden Holanďan a posledních pár kilometrů jsme mohli ujet autem. Brzy jsme strávili první noc ve stanu v divočině. Byli jsme trochu nervózní poté, co jsme několik hodin předtím na správě parku (museli) shlédnout 30minutové video o medvědech, v němž "mistr Petz" mimo jiné nahlížel do stanů a rozebíral různé varianty útoku. Poté, co jsme přežili první noc bez medvědí návštěvy, jsme si konečně mohli užívat krásy krajiny za slunečného počasí. Námaha posledních dní byla zapomenuta, když jsme se při výstupu podívali na tyrkysové jezero.
Radost však trvala krátce, protože vrchol zahalily husté mraky a zakryly nám výhled na mohutný ledovec Saint Elias Mountains. Po další noci jsme se vydali zpět do Haines Junction, abychom se informovali o nejnovější předpovědi počasí. Naštěstí tentokrát stopování fungovalo lépe a cesta zpět byla rychle u konce. Bohužel zprávy od správce parku nebyly dobré - příští týden měl stále pršet a být chladno. Skvělé!
Nový plán, nové štěstí!
Co teď? Bylo zapotřebí (dalšího) nového plánu! Zpět do hlavního města Yukonu, Whitehorse. Tohle město jste opravdu nemuseli vidět: Na suchu kotví řada různých řetězců rychlého občerstvení a parník s pádly. To víceméně říká o Whitehorse vše. Hlavním cílem bylo co nejrychleji opustit Whitehorse. Pokud by trekování nemělo kvůli silnému dešti smysl, museli jsme si půjčit auto a dojet do Dawson City a na Aljašku. Motivováni jsme se tedy vydali do půjčoven aut ve městě, ale všude jsme slyšeli totéž: "všechna auta jsou momentálně vyprodaná" a předpověď počasí neslibovala žádné zlepšení. O několik dní později se naše situace konečně změnila, když jsme auto konečně dostali! Cena byla za hranicí dobra a zla, ale konečně jsme mohli opustit Whitehorse a vydat se na cestu do světoznámého zlatokopeckého města Dawson City.
Po cestě si k naší velké úlevě neustálý déšť posledních dnů čas od času oddechl a my mohli spatřit nádherné lesy a tundru. Žádná auta, žádná města na kilometry daleko, jezera, rybníky, lesy a mechová krajina dál na sever - tak jsme si představovali severní Kanadu. Krátce před Dawsonem jsme spatřili prvního medvěda na naší cestě, který seděl uprostřed dálnice. V dobré náladě jsme tedy cestovali do Dawsonu, kde nás přivítalo slunce a výrazně vyšší teploty. Počasí bylo nejlepší i následující den, což nám umožnilo prohlédnout si úctyhodné město, kde v roce 1896 začala legendární zlatá horečka na Klondiku. Fasády domů ještě dnes připomínají filmy Clinta Eastwooda. Nebo pro kreslenou generaci Lucky Luke. Je těžké si představit, že v tomto městečku se subarktickým podnebím žilo v době boomu kolem 40 000 lidí. Zlatá horečka netrvala dlouho, takže po krátké době začali lidé opět odcházet. Dnes zde žije jen něco málo přes 1 000 lidí, především z turistického ruchu.
Na Aljašku
V obnoveném dešti a mlze jsme pokračovali v cestě po Top of the World Hwy na Aljašku. Kdykoli se v mracích objevila mezera, vždy se nám naskytlo nádherné panorama. Škoda jen, že tyto okamžiky radosti byly příliš krátké a příliš vzácné. Poté jsme pokračovali přes Kanadu na Aljašku. Naším dalším cílem bylo město Haines na konci poloostrova Chilkat. I přes déšť jsme si mohli odnést několik nádherných dojmů. U krásné řeky Chilkoot, kde je v řece mnoho rybářů lovících lososy, jsme mohli pozorovat matku grizzly se třemi mláďaty, jak loví lososy. Medvědy lze prý často vidět "lovit" podél tohoto úseku řeky s hojností ryb. Zahlédli jsme také dva tuleně a některého z mnoha orlů bělohlavých, kteří se v okolí Haines vyskytují. Bohužel nám byl kvůli špatnému počasí odepřen výhled na silně zaledněné hory v okolí Haines, vysněné hory par excellence pro mnoho freeriderů.
Přes Whitehorse jsme se pak vrátili do Calgary, kde podáme zprávu o Skalistých horách... ale popořadě: tam bychom měli mít větší štěstí...
Text a fotografie: Christian Skala a Regina Hörhammer
