Lyžování v Řecku, to je ale blbost...! To bylo první, co mě napadlo, když mi Andy vyprávěl o lyžování v Řecku. Ale když mi ukázal několik působivých fotografií, bylo to jasné: měli bychom se tam jednou podívat! Po letech nastal ten správný čas, sněhové podmínky byly v pořádku, a tak jsme se spontánně objednali - a vyrazili jsme do Řecka lyžovat... Ve třech jsme vyrazili z Mnichova do Soluně ve sněhovém chaosu. Po příjezdu nás vyzvedl Michalis (špičkový řecký horolezec), se kterým se Andy seznámil při své poslední návštěvě. Michalis nás chtěl na naší cestě doprovázet. Vše jsme tedy naložili do jeho auta a vyrazili na náš neobvyklý výlet!
Tak jsme se za příjemných teplot vydali na naši první zastávku ve Vasilici. Po několika hodinách jízdy, včetně krátké zastávky u hasičské stanice na dobití náplní do airbagů, jsme vyjeli do průsmyku Vasilitsa a k naší radosti se barva krajiny rychle změnila z hnědé na sněhobílou. To se potvrdilo: V Řecku je sníh a není ho málo! Naše euforie během cesty neustále rostla. Nakonec jsme dorazili do velmi rušné chaty se spoustou party lidí, kde jsme strávili několik následujících dní. Vstoupili jsme, krátce se představili a okamžitě jsme byli začleněni. Čekala nás spousta otázek, protože nikdo nechápal, proč jsme jeli do Řecka lyžovat! "Alpy jsou lyžařský ráj, my vám nerozumíme atd." Velmi rychle jsme však dokázali vysvětlit naši motivaci k této cestě: v porovnání s přeplněnými Alpami zde v Řecku cestuje mnohem méně lidí a pro nás bylo velkým vzrušením a výzvou, co nás čeká. Navíc jsou Řekové považováni za velmi přátelské hostitele, což byl nezanedbatelný důvod naší cesty. Všichni místní obyvatelé z toho měli samozřejmě velkou radost a my sami jsme byli nadšeni, že nás hned tak vřele přivítali! Po prvním intenzivním řeckém jídle se spoustou jehněčího a vepřového masa, které nám bylo doručeno hned, jakmile bylo hotové, a po mnoha pivech jsme se s plným žaludkem vydali strávit noc do sousedního karavanu (chata byla plná už první noc).
Více fotografií z Karpenisi v galerii
Druhý den ráno: kocovina byla pryč a my jsme si samozřejmě chtěli co nejdříve prohlédnout okolí za denního světla. Spousta a spousta sněhu - ale počkat: proč vlastně zrovna teď prší? Skvělé, proč zrovna v době, kdy jsme tam my, musí od jihu přijít systém nízkého tlaku? Každopádně jsme se tedy v dešti vydali s místním Řekem na první poznávací túru ve smíšených sněhových podmínkách. Naštěstí se trochu ochladilo a sněhová čára opět klesla, takže místo deště padal sníh. Druhý den konečně vysvitlo slunce a napadl čerstvý sníh! Rychle jsme tedy vyrazili k vlekům. A ano, bylo to fajn, moc fajn! Volná jízda v lyžařském areálu bez obvyklých davů. Kde jinde to v Alpách najdete? Po prvních opravdu dobrých sjezdech jsme den završili se skupinkou Švýcarů, kteří byli shodou okolností také v oblasti, na legendárním apres-ski večeru. Švýcaři a my jsme se bavili s místními při řecké lidové hudbě. Tančili jsme sirtaki a popíjeli tsipouro. Nikdo nezůstal sedět ani nehledal cestu domů. Zní to trochu divně, ale bylo to nesmírně zábavné. Nakonec byli všichni spokojení a na tento legendární večer budou ještě dlouho vzpomínat.
Řecká pohostinnost je obecně senzační a jídlo je úžasné. Každý den jsme mohli chodit na jídlo s místními obyvateli a bylo nám servírováno to nejlepší jídlo: Všichni jsme si pochutnávali na rybách, jehněčím, vepřovém, polévkách, až jsme měli břicha více než plná. Jídlo vždy pocházelo přímo z regionu, a proto bylo čerstvé a stejně tak dobře chutnalo. Pro naše přátele jen to nejlepší! Je obdivuhodné, že Řekové i přes finanční problémy své země neztratili nic ze své pohostinnosti. Rádi by nám uhradili všechny výdaje. Výlet do Vasilitsa se vyplatí zejména tehdy, když jsou velmi dobré sněhové podmínky. S podporou vleku a s lyžemi se dají dělat opravdu pěkné věci. Po několika túrách ve stále se měnících povětrnostních podmínkách jsme však sbalili stany a vydali se na delší cestu do Karpenisi. Během cesty jsme jasně viděli finanční problémy Řecka: Podél silnice bylo nespočet cedulí na prodej - koupit se dalo téměř cokoli od domů až po traktory. Občas jste mohli zahlédnout i shluk svépomocí postavených chatrčí, ve kterých se usídlili sociálně slabí lidé. Řekové, které jsme na naší cestě potkali, se k tomuto tématu vyjadřovali velmi otevřeně a odpovídali na naše otázky odpovídajícím způsobem. Mnoho lidí - včetně akademiků - v současné době nemůže po studiu najít práci a rozhodli se využít své situace, a sice dělat to, co považují za svou vizi. Lidé, které jsme potkali, například pracují v lyžařských střediscích, vydělají si tam dost peněz na to, aby si pokryli ubytování a stravu na celou sezónu a mohli si zalyžovat.
Po celodenní cestě jsme do Karpenisi dorazili pozdě v noci. V samotné vesnici nebyl prakticky žádný sníh: ach jo, kde jsme to skončili? Naštěstí jsme jeli dál po průsmykové silnici a brzy se vedle silnice objevila bílá stěna. Jakmile jsme dorazili na vrchol průsmyku, byla naše horská chata vzdálená jen pár metrů. Bylo tam mnoho obrázků terénu, který na nás čekal, a naše zvědavost byla probuzena. To už jsme byli informováni o prvních možnostech prohlídky, a tak byl čas na rychlé pivo a hurá do postele! Chtěli jsme být fit na další den. Podmínky byly dobré: modrá obloha, spousta sluníčka a atraktivní vysokohorský terén. Obrázky z předchozího večera příliš mnoho neslibovaly. Na lyže jsme rychle nasadili lyže a vyrazili. Naším prvním cílem byl velmi působivý flank, který přecházel v kuloár. Výhled na vrchol byl jako sen a sjezd byl také něčím výjimečný: strmý, nepříliš široký, prostě úžasný. Opět jsme tedy použili lyže a tentokrát jsme zvolili velmi dlouhý sestup s nádhernými výhledy, který končil přesně na průsmykové cestě s posledními zbytky sněhu. Tam nás brzy vyzvedli naši řečtí přátelé s několika osvěžujícími nápoji - vítaná služba! Dalo se na to snadno zvyknout. Cestou zpět k chatě jsme už viděli možný cíl pro další den. Druhý den jsme tedy plni euforie ujeli několik kilometrů autem k objektu naší touhy. Bohužel počasí se v průběhu túry zhoršovalo a výstup byl stále namáhavější. Slunce zmizelo a z výstupu na jihozápadní stranu, který byl stále tvrdší a ledovatější, udělalo zkoušku trpělivosti. Jakmile jsme s mačkami dosáhli vrcholu, nejenže zmizelo slunce, ale viditelnost už byla poněkud omezená. Na vrcholu navíc nepříjemně svištěl vítr. Heslem bylo rychle sestoupit. Bohužel, zábava při sjezdu tentokrát kvůli počasí trochu utrpěla, ale na krásné túře to téměř nic neubralo.
Poslední večer v Řecku se konala akce Dynafit, na které jsme chtěli zakončit výlet s našimi řeckými přáteli. Najednou nám však bylo oznámeno, že průsmyk k chatě bude brzy uzavřen kvůli čerstvému sněhu a větru. To ukončilo příjemnou atmosféru a nyní platilo heslo: co nejrychleji k autům a nahoru na chatu! Brzy jsme zjistili, že tato zpráva byla skutečně oprávněná! Brzy jsme museli použít pohon všech kol nebo sněhové řetězy, abychom se dostali dál, a foukal silný vítr. To nejhorší jsme ale ještě nečekali. Druhý den jsme si tedy sbalili věci, ale rychle jsme se dozvěděli, že průsmyk se dnes pravděpodobně neotevře! To snad není pravda, je to definitivní? Musíme přece na letiště! Po prvních minutách šoku a několika pohledech před chatu jsme si zcela jasně uvědomili, že máme "malý" problém. Po mnoha telefonátech však pro nás naši řečtí přátelé našli řešení: v pozdním odpoledni by mohlo být okno počasí, během kterého bychom mohli sjet na lyžích po silnici v průsmyku i se zavazadly, dokud nebude sníh, a tam by na nás čekal taxík, který by nás odvezl na nejbližší nádraží. Odtud bychom mohli pokračovat v cestě do Atén vlakem. Po krátké diskusi ve skupině padlo rozhodnutí: chceme to zkusit! Naštěstí se nám podařilo jen přebookovat let. Je to trochu zvláštní, když zavoláte svému šéfovi a řeknete mu, že v pondělí pravděpodobně nebudete v práci, protože v Řecku napadl sníh (nikdo vám to nevěří)... Pak už byl čas: přišlo okno s počasím, takže jsme se museli rychle rozloučit a vyrazili jsme na neobvyklý sjezd na lyžích se zavazadly k taxíku. S transportem zavazadel nám opět pomohli Řekové, kteří s námi dojeli na lyžích k taxíku a pak se s lyžemi vrátili na chatu. Po velmi rychlé cestě taxíkem (taxikář měl ocelovou nohu) jsme nakonec dorazili do země nikoho s lyžařským oblečením a lyžařskými botami. Lidé tam měli velké oči a dávali nám i našemu vybavení široký prostor. Po dlouhé cestě vlakem jsme krátce po půlnoci dorazili na aténské letiště.
Více fotografií z Vasilitsa v galerii
Závěr: Týden lyžování v Řecku, super přátelští lidé, výborné jídlo, skvělý terén a téměř žádní lidé na lyžích, navíc spousta jedinečných zážitků. Skvělý výlet a doufejme, že ne poslední do této země...
