V San Martinu di Castrozza se již podruhé konala soutěž "Král Dolomit". Jedná se o fotografickou soutěž, ve které mají týmy dvou lyžařů nebo snowboardistů a fotografa možnost pořídit během dvou dnů ty nejlepší snímky v působivém horském světě Dolomit a získat nejen slávu a čest, ale také hodnotné ceny! Je středa odpoledne a já sedím v autobusu VW na cestě do San Martino di Castrozza, malé vesničky, která leží poněkud odlehle na jihu Dolomit, ve stínu skupiny Pala. Důvodem cesty je moje účast ve fotosoutěži "Král Dolomit" jako zástupce PowderGuide. Kromě mě cestují další účastníci akce z Německa, Norska, Švédska a Nizozemska v autě, které nejprve jede přes Brennerský průsmyk (kde hustě sněží), kolem Bolzana (kde mírně prší) přes Passo Rolle (na kterém se již vytvořila nebezpečná vrstva břečky) do San Martina (kde je pro změnu jasná obloha).
Ve čtvrtek je na programu poznávací a seznamovací cesta, protože bychom si rádi prohlédli i místa pro fotografování v následujících dnech. Očekávání od tohoto dne jsou však nízká. Sněhu je hodně, ale včera pršelo až do výšky hodně přes 2000 metrů, hory jsou zahaleny v mlze a hrozí značné riziko lavin. Přesto se početná mezinárodní skupina, složená převážně ze sportovců hlavního sponzora akce Arc'teryx, vyveze lanovkou na náhorní plošinu Rosetta. Bohužel celý den je v mlze vidět jen člověk před námi a možnosti sjezdu jsou také omezené. Sníh je mokrý a větrný, vůbec netuším, jak to tam vypadá, takže zítra by mohlo být jasno... V pátek vyrážím poměrně brzy se svým týmem (sportovci Arc'teryx Knut a Henrik z Norska). Budeme se snažit za dva dny pořídit co nejvíc dobrých fotek, ale také chceme poznat oblast a co nejvíc si zalyžovat. Čtvrtým členem našeho týmu není nikdo jiný než předseda místního sdružení horských vůdců (Aquile die San Martino), 61letý Narci. Nejenže je ve skvělé kondici, ale na rozdíl od nás tří také oblast velmi dobře zná. Je také velmi motivovaný a při každé příležitosti nám říká, že soutěž musíme vyhrát!"
Jeho místní znalosti a motivace jsou přesně to, co potřebujeme, a tak se na jeho radu nevydáváme na stranu lyžařského areálu s náhorní plošinou Rosetta jako téměř všechny ostatní týmy, ale na silně zalesněnou stranu Tognola. Tam je terén kopcovitější a méně strmý, ale zato je odtud výhled na tolik Dolomit, od jižní stěny Marmolady až po Pala di San Martino, že už od prvního vleku lze spatřit velkolepé místo na focení. Zvláště Henrik vypadá dost nadšeně a říká něco ve smyslu :"Nejdřív tam skočím přes hranu, rychle si zalyžuju, pak do protějšího svahu a tam udělám takový skluz na větrné skluzavce. Když to vyjde". Říkám si: ,,Snad mu aspoň lyže zůstanou na nohou" a vyndávám foťák. Právě v tu chvíli se však přes hřeben vedle nás převalí hustá mlha a během několika vteřin není skoro nic vidět. Rozhodneme se ještě chvíli počkat, ale během následující čtvrthodiny mlha jen houstne a šíří se dál, a proto se opět balíme a míříme do nejvyšších partií lyžařského areálu. Tam se nám podaří mlhu překonat, ale pozadí našich fotografií je prakticky po celý den téměř permanentně zatažené.
Na vrcholu není sníh vůbec špatný, pořizujeme několik parádních fotek a zároveň se ujišťujeme, že si alespoň trochu zalyžujeme. Dokonce máme v plánu i fotku při západu slunce, ale jeden z vleků se porouchá a my uvízneme v údolí. Po rychlé kávě a trochu delším pivu v baru se loučíme s Narcim, který musí domů, a míříme na večeři. Venku začíná sněžit a já si prohlížím fotky z celého dne a uvědomuji si, že dobré umístění v soutěži je nepravděpodobné, zvlášť když na zítřek předpovídají sněžení a špatnou viditelnost.
A skutečně, v sobotu ráno bylo ve vesnici dobrých 20 cm čerstvého sněhu a stále sněžilo. Jak se brzy ukázalo, Narci zřejmě nakonec nemusel jet domů tak naléhavě, alespoň byl po večeři ještě dost dlouho v baru, aby mohl pod stolem zapít mé dva týmové kolegy. V souladu s tím dorazí na snídani pozdě a jejich hovornost je zpočátku omezená. Čerstvý prašan v lyžařském areálu jim však rychle zvedne náladu a podmínky pro lyžování na stromech jsou fantastické! Naším dnešním průvodcem je Thomas. Jeho znalosti angličtiny se bohužel omezují na levá, pravá, nahoru, dolů, dobrý, špatný, skok a salto vzad. Na druhou stranu zná spoustu "skoků", které náš tým po většinu dne s radostí hází dolů, zejména Henrik, který nevypadá, že by měl včerejšího večera dost. Protože se už do jisté míry známe a vážíme si jeden druhého (citát Knuta: "Ano, když říkáš, že přistání je přiměřeně v pořádku, tak vím, že je to lepší než to, co jsme měli celou zimu v Norsku"), focení rychle ubíhá a my si hodně zalyžujeme. Díky skvělým podmínkám si užíváme spoustu zábavy.
Prakticky nikdy nevidíme jiné lyžaře, natož jiné týmy, které se soutěže účastní. Den ubíhá neuvěřitelně rychle, sněžení k odpoledni polevuje. Po uzavření vleku se loučíme s Thomasem a po večeři vybíráme fotografie, které chceme předložit k posouzení porotě. Pak se loučíme s Knutem a Henrikem, kteří zítra brzy ráno odjíždějí na letiště, aby odletěli zpět do Norska.
V neděli je teplé, ale nádherné počasí, na obloze ani mráček. Jdu si zalyžovat na Rosettu s několika dalšími účastníky akce.
Podmínky jsou stále velmi dobré, zejména dopoledne, ale k odpoledni nejenže stále více sněží, ale také je stále více mokro. Přestože se téměř nezastavujeme, mé nejlepší fotky jsou asi všechny z dnešního dne, což je ovšem pro soutěž už pozdě. Po krátkém zmatku způsobeném zablokováním parkovacího místa u vleku svéhlavým Fiatem Cinquecento s evidentně vadnou ruční brzdou přijíždíme později odpoledne na náves na vyhlášení výsledků. Kromě vítězů otevřené kategorie "Wannabe" jsou oceněni také "Wannababies" (do 18 let) a "Profesionálové", zejména ti druzí s opravdu silnými snímky. To, že se náš tým nedostal na stupně vítězů, jde na vrub Narci, která je samozřejmě také přítomna. Zřejmě uvažoval o tom, že by nás vzal na místo, kde je vítězný snímek, ale vzhledem k dlouhé době trvání se rozhodl, že to neudělá. Samozřejmě jsme se i tak skvěle bavili a doufáme, že si akci příští rok zopakujeme! Tady je webová stránka akce s vítěznými fotografiemi!
