Po každém ročníku Patrouille des Glaciers jsem se rozhodl, že to bude moje poslední účast v tomto extrémním skialpinistickém závodě. Ale opět jsem neodolal žádosti svých přátel Marca Whitea a Daniela Hugueta, abych se k nim připojil na další Patrouille des Glacier.
Patrouille des Glaciers - (masový) skialpinistický závod ze Zermattu do Verbieru
.
Ale Patrouille des Glaciers je víc než jen den a noc závodu. Do tohoto závodu se obvykle investuje velká část zimní sezóny. Příprava je potěšením v krásných podmínkách a prašanových sjezdech, ale vždy je zde řada "nucených" tréninkových túr v rozbředlém sněhu, mlze a bouřkách, kdy se musíte před vrcholem několikrát otočit, pokud nechcete riskovat život. Jednou z mých nejoblíbenějších přípravných túr byla například túra na Wetterhorn, na který jsem nikdy předtím nelezl. Vyrazil jsem s přítelkyní v půl čtvrté ráno z našeho domova v Grindelwaldu, abychom se dostali do výchozího bodu lyžařské túry na Wetterhorn v Rosenlaui. Abychom to zvládli, museli jsme nejprve vystoupat na Grosse Scheidegg. Do Rosenlaui jsme dorazili ve tři čtvrtě na šest a v nejlepších sněhových podmínkách s prašanem jsme zdolali 2500 metrů výškového rozdílu. Po túře jsme se samozřejmě museli vrátit také přes Grosse Scheidegg. Po 12 hodinách a 3800 výškových metrech, ale v klidném tempu a včetně zastávky v restauraci Schwarzwaldalp, jsme opět dorazili do výchozího bodu.
19. Patrouille des Glaciers
Počáteční předpovědi počasí týden před Patrouille des Glaciers vypadaly špatně. Celé jaro bylo krásné a teplé a teď se měla vrátit zima...? Byl snad veškerý trénink opět zbytečný? Stejně jako před dvěma lety, kdy si můj týmový kolega na tréninkové túře krátce před startem přetrhl křížový vaz a znemožnil tak naši účast? V týdnu před závodem napadl ve vysokých horách celý metr čerstvého sněhu. Start se proto musel posunout o 24 hodin z pátečního na sobotní večer.
Měli jsme za sebou kontrolu vybavení a sbalené batohy. Těsně před šestou hodinou večer se účastníci sešli v kostele v Zermattu, aby si vyslechli kázání, aktuální informace a pár slov od politiků. Ti nám popřáli vytrvalost a odvahu a vyzdvihli tradici Patrouille des Glaciers i obrovský kus práce, který do ní vložila švýcarská armáda jako organizátor Patrouille des Glaciers. S nebeskou podporou a neseni silou státní hymny, kterou živě hrála kapela švýcarské armády, jsme měli zvládnout obrovské úsilí, které nás čekalo. Předpověď počasí slibovala zlepšení, ale až do chvíle před startem pršelo jako z konve.
Před startem závodu jsme si dali obrovskou porci těstovin a pak jsme se vydali na start, kde se znovu kontrolovaly všechny předměty, které bylo třeba nést. Startovní pistole zazněla ve 22:30 za doprovodu hudební produkce a povzbuzování stovek diváků. Vyrazili jsme velmi rychle, proběhli jsme celou vesnicí a já už jsem se červenal, když jsme zahnuli na strmou turistickou stezku. S lyžemi na batohu jsme se dostali až ke Stafelu, kde jsme si po dobré hodině mohli připnout lyže. Pak jsme pokračovali ve sněžení a mlze do Schönbielu. Tam jsme museli nahoru po laně, abychom přešli ledovec. Ve výšce kolem 3000 metrů jsme se prodrali mraky a měli nad sebou jasnou hvězdnou oblohu, ale čím výš jsme stoupali, tím byla noc chladnější. Na strmém stupni v oblasti Stockji vznikla malá zácpa. Někteří běžci se snažili překonat zledovatělé stoupání, ale kvůli riziku trhlin bylo obtížné ho obejít. Dvacetiminutové čekání jsme však využili k tomu, abychom se najedli a zotavili. Na Tête Blanche, nejvyšším bodě trasy ve výšce 3650 metrů, jsme si sotva mohli sundat lezecké kůže, protože jsme měli téměř zmrzlé prsty. Bylo kolem minus 15 stupňů a my jsme bojovali s vytrvalým silným protivětrem. Nyní přišel na řadu sestup po laně na Col de Bertol. Po krátkém výstupu opačným směrem jsme se mohli od lana opět odpojit. Můj týmový kolega Marc měl tak studené a bolavé prsty, že jsem mu musel pomoci rozvázat uzel a sundat kůže. Poté jsme sjeli na lyžích do vesnice Arolla ve výšce 2000 metrů po prašanu, ale také po rozbitém sněhu. Po krátké přestávce na občerstvení jsme se pustili do dalších 900 metrů stoupání na Col de Riedmatten ve výšce 2900 metrů. Tam jsme museli překonat úzké hrdlo na fixních lanech, což zase vedlo k dvacetiminutové zácpě. Zde si můj týmový kolega Daniel uvědomil, že ztratil šrouby na zadní hlavě vázání. Zřejmě je neutáhl dostatečně silně. Zkoušeli jsme si pohrávat s páskou a lepidlem a opět jsme ztratili nějaký čas. Vzhledem k měkkým sněhovým podmínkám jsme se rozhodli připevnit lyže na přibližně čtyřkilometrový rovinatý úsek podél jezera Lac de Dix. To znamenalo, že jsme potřebovali podstatně méně energie, ale před čtyřmi lety jsme tuto trasu v mrazivých podmínkách bez lyží určitě zdolali o 15 minut rychleji. Na konci trasy nás čekala další občerstvovací stanice. Zatoužil jsem po teplém nápoji. Čaj, který jsem si doplnil v Arolle, mezitím zmrzl.
Po občerstvení, čokoládě a energetickém jídle jsem pokračoval směrem k Rosablanche. Najednou jsem ztratil kůži. Lepidlo selhalo kvůli extrémnímu chladu. Měli jsme s sebou ale ještě pár náhradních kůží, takže jsem byl rád, že se na ně můžu spolehnout. Mé nohy už byly vyčerpané a začal boj. Pomalu, krok za krokem, ale vytrvale a bez přestávky jsme se probojovávali nahoru. Přesto jsme neustále předbíhali ostatní hlídky (pozn. redakce: v Patrouille des Glaciers se týmům, které startují společně, říká "hlídky"), které startovaly až v Arolle a účastnily se pouze "malého" závodu. To bylo stejně motivující jako nádherný východ slunce, díky němuž se Mont Blanc de Cheilon rozzářil rudou nádherou. Byli tu ale samozřejmě i rychlejší běžci než my. Znovu a znovu kolem nás svištěly profesionální týmy, které startovaly v Zermattu až ve tři hodiny ráno. Stále nemohu pochopit, jak se dá tato dlouhá a náročná trasa zvládnout za zhruba šest hodin. Krátce před Rosablanche byly lyže připevněny k batohu a my jsme se vydali pěšky do strmého kuloáru ve výšce přes 300 metrů. Na vrcholu čekal obrovský dav diváků, z nichž mnozí zde ve výšce 3400 metrů dokonce bivakovali. Jejich zvonění, alfondy a pokřiky jsme slyšeli zdaleka zdola. Doslova nás "táhli" nahoru, i když moje baterie už byly více než vybité. Když jsme dosáhli vrcholu a věděli, že to nejtěžší máme za sebou, nejen já jsem měl slzy radosti. Opět to pro mě byl velmi emotivní okamžik. Lidé nám nabízeli pití a sušenky, ale my jsme měli sotva čas, takže jsme se hned stáhli z kůže a připravili se na nadcházející sestup. Při závěrečném výstupu na Col de la Chaux, dalších 150 výškových metrů, jsme ze sebe mohli dostat poslední rezervy. Bolel mě kotník, rameno, kyčel, táhlo mě... Ale zase nás povzbuzovaly stovky diváků, kteří mi dávali zapomenout na bolest. Konečně hotovo, teď už šlo jen o to jít dolů. Danielovi mezitím úplně vypadla zadní hlava vázání, takže Marc převzal defektní lyži a sjížděl s volnými patami, jako by měl telemarkové vázání. Na konci sjezdovky ve Verbieru jsme lyže opět připevnili na batoh. Poslední kilometr jsme prošli davem diváků, který se shromáždil po obou stranách silnice. Připadalo nám to jako triumfální pochod. Do cíle ve Verbier jsme dorazili za 12 hodin a 15 minut a můj výškoměr od Zermattu nasbíral úctyhodných 4250 metrů. - Zůstali jsme vysoko nad mým nejlepším osobním časem a naším cílovým časem 11 hodin. Vzhledem k podmínkám a různým incidentům to pro nás byl i tak velmi uspokojivý výsledek.
Nyní jsme si připili pivem. Přemožený emocemi jsem se marně snažil potlačit několik slz radosti. Bylo to zase hezké, Patrouille des Glaciers. Bolest a dlouhé utrpení už byly zapomenuty. A my jsme našli odpověď na to, proč jsme se na Rosablanche, na Col de la Chaux a na cílové rovince znovu vystavovali takovým útrapám. Ale po této třetí účasti to pro mě bylo určitě naposledy. Chci se věnovat několika dalším projektům a tréninkové úsilí po celou zimu je časově velmi náročné. Ale kdo ví: tato slova jsem říkal už po své poslední účasti před čtyřmi lety...
Video účastníků Patrouille des Glaciers
Fakta o Patrouille des Glaciers
Patrouille des Glaciers je výjimečný skialpinistický závod, v němž týmy absolvují v jedné etapě buď trasu Zermatt - Verbier, nebo Arolla - Verbier, v závislosti na kategorii. Tento jedinečný závod je charakteristický svou délkou, velkým výškovým rozdílem a profilem trasy. Účast v něm vyžaduje nejen velké zkušenosti s vysokohorskou turistikou, ale také zvládnutí extrémních podmínek a rozsáhlou psychickou, fyzickou a technickou přípravu. V roce 2014 se konal 19. ročník Patrouille des Glaciers: V letech 1943-1949 se závod konal třikrát, od roku 1984 se Patrouille des Glaciers koná každé dva roky.
5316 účastníků
Celkem bylo přihlášeno 1772 hlídek (= týmů) s celkem 5316 účastníky. Z toho 887 týmů startovalo na trase Zermatt - Verbier a 885 hlídek na trase Arolla-Verbier. Téměř polovinu týmů tvořily vojenské hlídky. Přibližně 480 civilních týmů (1440 osob) muselo být kvůli omezení počtu účastníků odmítnuto. Účastníci pocházeli z 29 národů. Švýcarští účastníci tvořili 84 % zúčastněných. Na startu byly vojenské hlídky z 10 zahraničních armád. Alespoň jeden účastník byl registrován ze všech 26 švýcarských kantonů. Podíl žen činil 13,2 %. Ve vojenské hlídce startovalo 16 žen. Personál a vybaveníBěhem 19. Patrouille des Glaciers bylo nasazeno celkem asi 1 500 příslušníků ozbrojených sil, kteří poskytli celkem 8 000-10 000 dnů služby.
Bylo zapotřebí asi 210 tun vybavení (50 nákladních automobilů s přívěsy).
K ubytování příslušníků ozbrojených sil nasazených ve vysokých horách sloužilo 13 speciálních vytápěných stanů.
Během Patrouille des Glaciers bylo nasazeno 40 lékařů, kteří byli rozděleni mezi 13 maršálů. Celkem bylo během Patrouille des Glaciers nasazeno 16 lavinových psů pro zajištění bezpečnosti a pro případ nehod.
Tři meteorologové sloužili u Patrouille des Glaciers po dobu osmi dnů. Šest lavinových specialistů z Institutu pro výzkum sněhu a lavin (SLF) v Davosu bylo ve službě 15 dní.
Jídlo pro účastníky a pomocníky Patrouille des Glaciers připravovalo 40 kuchařů: jen během čtyř "soutěžních dnů" bylo vydáno 75 000 jídel.
