Filmy o lyžování spadají pod pojem skiporno. Porno aspekt pravděpodobně odkazuje na skutečnost, že filmy často nemají téměř žádný děj a že jsou natočeny se záměrem donutit vás přemýšlet. Občas se objeví i filmy, které to dělají jinak, nebo se o to alespoň snaží. Složitost děje je obvykle někde mezi "Proč je tady sláma" a Padesáti odstíny šedi.
Dobývání zbytečností se naopak daří dostat zhruba na úroveň těch typických francouzských artových filmů, které se v USA nedostanou do kin kvůli přílišné nahotě - stále jsou trochu pornografické a zabývají se estetikou, ale postavy se vyvíjejí, mají pochopitelné starosti a obavy a vše působí méně uměle.
Děj
Cody Townsend je po své slavné lajně úzkou roklí a letech lyžování na helikoptéře trochu vyhořelý a rozhodne se, že udělá něco jiného a helikoptéry se vzdá. Podle Jeremyho Jonese je to zatím dobré. Protože si na větší dobrodružství sám bez průvodce nebo jiné podpory nevěří, přesvědčí své zkušené kolegy skialpinisty Chrise Rubense a Davea Treadwaye, aby se vydali na delší cestu do divočiny. Všichni tři se vydali do základního tábora na lyžích se dvěma filmaři a odtud prozkoumávali oblast opět na lyžích a pěšky. Elyse Saugstadtová, manželka hlavního hrdiny Townsenda, v úvodním segmentu dokazuje, že s chlapci rozhodně dokáže držet krok, ale výletu na skido se neúčastní.
To, co Dobytí zbytečnosti odlišuje od jiných "drsných dobrodružství", je jeho neokázalá upřímnost.
Townsend, který zároveň působí jako hlas vypravěče, neustále zdůrazňuje, jak důležité jsou zkušenosti ostatních dvou a kolik se od nich naučil. Vidíte, jak se tým otáčí, pochybuje a mluví o svých obavách. Závěrečný úsek je výstup a sestup velmi strmou stěnou. Při přípravě jsou všichni viditelně nervózní a Dave Treadway naznačuje, že by vlastně raději byl doma s rodinou a příště se podobných akcí zdrží.
Nikdo není stylizován do role hrdiny a všichni vystupují jako rovnocenní členové týmu, na rozdíl například od některých filmů Jeremyho Jonese. Chybí také umělá dramatičnost a filmová hudba připomínající bitvy z Hvězdných válek, jak bylo nedávno vidět v poněkud rozmarném Onekotan - Ztracený ostrov.
Snad sympatický celkový dojem pramení z toho, že ve filmu Dobývání zbytečných se na výtvarné podobě filmu pravděpodobně podíleli i sportovci a žádná velká produkční společnost nepřidala žádné speciální efekty. Každopádně se nám film líbil a zeptali jsme se Chrise Rubense, jaký byl a proč se občas rádi trochu bojíme.
PG: Jak dlouho jste byli v táboře a kolik jste měli prostojů?
CR: Myslím, že jsme byli v táboře asi 12 dní, za tu dobu jsme měli dva většinou slunečné dny a jedno odpoledne. Počasí bylo docela náročné.
PG: Jak přesně bylo sáňkování na ledovci skečové?"
CR: Ve dnech, kdy byla dostatečná zima, aby přes noc mrzlo, to nebylo'tak hrozné, ale sjíždět dolů na konci dne bylo dost děsivé. Nejsem si jistý, jestli by to věda potvrdila, ale měli jsme pocit, že udržovat rychlost a pak zastavovat jen na velmi bezpečných místech je naše jediná možnost. Ale jo, možná to bylo trochu na hraně.
PG: Ve filmu to zní, jako by to byla úplně jiná věc, když na něco lezeš, než když tě na vrchol vysadí vrtulník, citáty se mění z "Na lyžích jsem sjel spoustu takhle strmých věcí, ale nikdy jsem na nic takového nelezl" na "lidé na tuhle stěnu nepatří". Je to stejná stěna, ať už ji vylezeš jako první, nebo ne, jaký je v tom velký rozdíl?"
CR: Když se chystáš něco vylézt, je to mnohem pomalejší proces. Nakonec strávíš na stěně nebo linii, kterou lezeš, mnohem víc času, takže bojuješ s nervy mnohem déle. Při vrtulníkovém lyžování se soustředíte pouze na to, jak bezpečně sjet lajnu. Teď musíte vymyslet, jak se na ni dostanete, jak nejlépe a nejbezpečněji, což není vždycky úplně samozřejmé. Tohle všechno dohromady dělá lezení po lajnách mnohem víc naplňující, být v tom okamžiku po tak dlouhou dobu, všechno to budování - a pak dosáhnout cíle je velmi obohacující.
Ten pocit se zdá trvat několik dní, ne-li let, zatímco většina věcí, které jsem sjel z vrtulníku, trvá asi 5 minut, dokud neskočíš do vrtulníku, abys sjel další drsnou lajnu.
PG: Na začátku Cody říká, že chce najít něco, co ho vyděsí. Proč je strach žádoucí?"
CR: Dobrá otázka, když o tom přemýšlím u počítače, představa lyžování na gnarly lajnách mě děsí, protože myslím na všechny špatné věci, které se mohou stát. Když'jsem v terénu, dívám se na hory velmi systematicky a přecházím z jedné bezpečné zóny nebo bodu rozhodování do druhého. Po celou dobu'sbírám informace z okolí, abych se mohl co nejlépe rozhodnout. Jak získávám větší důvěru v to, co dělám, mám méně strachu. Myslím, že mě přitahuje ten aspekt, že lidé tam vlastně nemají co dělat, ale nějakým způsobem s naší výbavou a dovednostmi tam jsme. Také si myslím, že pocit, který z toho všeho máš, je velmi autentický a dává ti kontakt s přírodou. To byla dlouhá odpověď, ale myslím, že'se stále snažím na tuto otázku odpovědět.
PG: Poslední řádek nazýváš "nejlepší a nejděsivější lyžování vůbec". Musí být lyžování děsivé, aby bylo dobré?"
CR: Ne, absolutně ne, moje nejoblíbenější lyžování je polštářové lyžování na stromech v epicky hlubokém prašanu. Mám ho rád, protože je v něm mnohem méně rizika a můžu si užívat jen tu lyžařskou část. Ale taky mě moc baví jezdit velké děsivé lajny, když jsou dobré podmínky. pro mě je to ale o sněhu, nepotřebuju jet něco lyžovat jen proto, abych mohl říct, že jsem to lyžoval. Chci si to zalyžovat v dobrém prašanu, to jsou dny, kterých si vážím.
PG: Souhlasil bys s tím, že existuje dobrý a špatný druh strašidelnosti? Pokud ano, jaký'je mezi nimi rozdíl?"
CR: Jo, tam je opravdu tenká hranice a je to asi vnitřní boj, který se odehrává v takovýchto liniích. Ujistit se, že se bojíš ze správných důvodů. Já jsem se nahoře na té lajně bál, protože to bylo strmé a měli jsme pod sebou hodně vzduchu. Ale nebál jsem se sněhových podmínek, nebyla tam žádná deska, žádná nestabilita, takže jsem tam strach neměl. Tomu říkám špatný strach, také známý jako sketchy.
PG: Co byla nejstrašidelnější věc, kterou jsi kdy udělal?
CR: To nevím, ale když se ohlédnu zpátky, tak asi většina mých teenagerských let.
PG: Předpokladem filmu je, že Cody chce "zahodit pozlátko" a vynechat vrtulník, aby se vydal na dobrodružnou cestu s vlastním průvodcem a vlastní podporou. Možná se mýlím, ale jestli'e jde hlavně o to, aby se věci promíchaly, většina tvého publika by asi ráda upustila od helikoptéry a vzala si pozlátko. Nepřipadá vám to odpojení divné?"
CR: Hahaha..jo, je to legrační, rozhodně jsem strávil dost času létáním po horách ve vrtulnících. Je to bezpochyby úžasné.
A když řeknu, že mě'lyžování na helikoptérách až tak nebaví, připadám si jako zapšklý kokot.
Je spousta lidí, kteří by za to dali hodně. Ale asi máme to štěstí, že jsme dělali obojí, a člověk rychle zjistí, že ho helikoptérové lyžování nenaplňuje tak jako to helikoptérové. Když se dostanete na vrchol sjezdovky, na kterou jste se vydali pěšky, zdá se vám, že je to opravdu dobré a zábavné bez ohledu na podmínky. V helikoptéře nemáš to samé ocenění z toho, že ses tam dostal, takže je snadné si stěžovat.
PG: Cody chce zřejmě dělat více skialpinismu, Dave chce dělat méně. A co vy?"
CR: Trochu nesnáším slova "skialpinismus", myslím, že nejlépe to řekl Ptor (Spricenieks, pozn. red.): "ostatní cesty lyžování by měly být označeny (lyžování na vleku, lyžování na sjezdovce.atd.), pro mě je to prostě lyžování". já nejezdím s určitými cíli, abych jel něco lyžovat, já chci lyžovat něco, co mě'baví lyžovat. Pokud k tomu potřebuju lano nebo mačky, tak budiž, ale většinu času mě prostě baví lyžovat v prašanu.
PG: Plánuješ nějaké konkrétní projekty?"
CR: Pořád se něco chystá se Salomon FreeSki TV a možná ještě jeden projekt s Codym.
PG: V posledních letech došlo ve světě lyžování a horolezectví k několika významným úmrtím. Změnilo se něco zásadního od dob prvních lyžařů na strmých svazích (např. lidé příliš tlačí na pilu, moderní vybavení), nebo jsme jen díky internetu více informováni o tom, co lidé dělají, a když někdo zemře, dozvíme se o tom?"
CR: Myslím, že lidé umírají v horách už velmi dlouho. Je to místo, kde když to přeženeš nebo máš smůlu, následkem je smrt.
Z mé zkušenosti je kombinace natáčení na lyžích a skialpinismu velmi ošemetná.
Ve spoustě případů v horách je rychlý pohyb vaší jistotou. Snaha natáčet to rozhodně vyřazuje z rovnice. Ale pokaždé, když vám zemře kamarád, otřese to celým vaším systémem víry až do kořenů.
PG: Film je dost odlišný od typických lyžařských filmů, relativně hodně se zaměřuje na obtíže, otáčení se, strach, bát se. Proč jste natočili právě takový film?"
CR: Nejsem si jistý, jestli jsme zamýšleli, aby film dopadl zrovna takhle. Bylo to poměrně organické v tom, že filmaři (www.team13.com, Athan Merrik ) zachycovali, co se děje. Myslím, že odvedli výjimečnou práci, když neustále natáčeli kamery a zvuk, aby zachytili ty malé momenty, které se v lyžařských filmech obvykle ztrácejí. Všechno, co jste zmínili výše, se děje neustále, ale ne vždy je to zachyceno nebo ukázáno. Myslím, že je to super, protože když vidím něco super na tomhle světě, chci vidět proč a jak.
PG: Co pro tebe znamená název filmu?
CR: Vlastně jsem Konkvistador zbytečností nečetl.... Většinou to, co děláme a na čem jsme závislí, je docela zbytečné, ale všichni jsme na tom rok od roku závislejší.
PG: Jaký'je tvůj nejoblíbenější lyžařský film vůbec a proč?"
CR: Jsem'zaujatý, ale mám moc rád Into the Mind od Šerpů. Většina lidí se v tom hodně ztrácí, ale to hlubší poselství je velmi zajímavé a je to něco, s čím v horách bojujeme každý den.
PG: Ještě něco, co bys nám chtěl říct?
CR: Díky za rozhovor, opravdu skvělé otázky, běžte se podívat na film a přeji všem skvělou zimu plnou prašanu.
Film je k dispozici na i-tunes, vimeo a amazonu.