Poslední rozhovor PowderGuide s Fabianem Lentschem vyšel před několika lety a tehdy se jmenoval 'The Junior'. Mezitím se dnes dvaadvacetiletý Fabi prosadil jako profesionál na freeridové scéně. Jezdí pro nejznámějšího ze všech výrobců šumivých akčních sportů, kvalifikoval se na Freeride World Tour a pak ji dobrovolně opustil, objevil se v několika velkých filmových produkcích, s obytným vozem a lyžemi procestoval od Tyrolska až po Kyrgyzstán a dal se na rychlostní létání. U kávy nám pověděl o svém odchodu z FWT, o tom, jak se vyrovnává s rizikem, a o svých plánech do budoucna.
PG: Ahoj Fabi, díky, že jsi přišel. Čím bychom měli začít? Máš nějaké téma, o kterém bys chtěl mluvit?"
FL: Možná o odchodu z FWT? Na to se mě ptají často.
PG: No, a co na tvůj odchod z FWT řekla společnost RedBull?
FL: Nejdřív tomu rozhodnutí nerozuměli, ale vysvětlil jsem jim to a nakonec to přijali a řekli, že musím dělat to, co považuji za správné. Obecně byli sponzoři zpočátku skeptičtí, také proto, že jsem sám vždycky říkal, že do FWT opravdu chci.
PG: Krátce před tvým tolik medializovaným příspěvkem na blogu o tvém rozhodnutí skončit se dokonce objevil tento film RedBullu - Fabiho cesta do FWT...
FL: FWT byl zkrátka dlouho mým velkým cílem. Poté, co jsem toto rozhodnutí vysvětlil na svém blogu, se RedBullu dokonce víceméně zalíbilo. Už předtím mi řekli, že bych se měl v určitém okamžiku více soustředit na jednu konkrétní věc. Dlouho jsem jezdil soutěže a zároveň natáčel. Stejně toho na mě pomalu začínalo být moc.
V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že se soutěží účastním jen proto, abych mohl lidem říct, podívejte, jsem dobrý ve World Tour, tady je mistr světa Fabian Lentsch. Také se mi nelíbil výběr tváří. Tak tomu bylo v kvalifikacích, ale myslel jsem si, že ve FWT by se dalo jet něco chytrého.
PG: Po vyhlášení alternativní tváře v Andoře jsi nakonec vypadl. Sam Smoothy pak dokázal jednu z nejúchvatnějších linií soutěžní sezóny v tom, co bylo vlastně nenápadnou tváří. Nemusíš se prostě přizpůsobit podmínkám a terénu a uvidíš, co z toho dokážeš udělat?"
FL: Ano, samozřejmě. V té době jsem měl v hlavě v podstatě stejnou hlášku. To, co předvedl Smoothy, byla super jízda, ale bylo to hodně exponované a všechno bylo hodně těžké, alespoň během kontroly. Člověk netušil, jestli to později vůbec bude měkké, ale samozřejmě si musel předem vybrat trať. Problémem téhle tváře bylo, že jsi do ní musel absolutně zakomponovat takové věci, takže jsi musel hledat skály na minimálním prostoru. Jakmile vím, že musím počítat zatáčky a přemýšlet, kde by mohl být útes, už to pro mě není cool. Prostě sbíráte prvky a všichni dělají to samé. Jen to musí být větší tvář. V Andoře byl nahoře stometrový drop a pak už nic."
PG: Sbírání útesů a ježdění na body není v soutěžích úplně netypické. Nevyhovuje ti celý princip soutěže?
FL: Chytrá tvář je skvělá, problémem jsou malé vyhýbací svahy. Pokud si okamžitě uvědomím, že nějakou tvář nechci jet, tak už pro mě nemá žádné kouzlo.
PG: Ve svém příspěvku na blogu o odchodu z FWT jsi ji silně kritizoval, ale neuvedl jsi žádné zvlášť konstruktivní návrhy na zlepšení. Drew Tabke tehdy ve svém vlastním blogovém příspěvku obhajoval volbu tváře FWT a kritizoval to, co považoval za vaše arogantní poznámky. Dokážeš tu kritiku pochopit?"
FL: V mnoha bodech má pravdu, ale zaměřil se pouze na to, že jsem řekl, že se tváře nehodí. Bylo to ale obecné rozhodnutí z různých důvodů. Nechtěl jsem v už tak dlouhé eseji vyjmenovávat všechno, co by se dalo zlepšit. Prostě je potřeba větší flexibilita, a to jsem napsal.
Ve Fieberbrunnu všichni věděli, že podmínky jsou špatné. Pořadatelé někdy před soutěžním víkendem řekli, prosím, odložte soutěž, nemáme dost sněhu, nepůjde to, asi se to nebude dát jet. Pak řekli, že stejně pojedeme, i když ten obličej nemá žádné opodstatnění. Říkal jsem, že to vlastně nejde, a oni na to, že když mi to nevyhovuje, můžu jet na dámské sjezdovce. Co je to za prohlášení? Ženy měly svůj vlastní obličej. Nejdřív řekli, že když se nám nelíbí mužská sjezdovka, můžeme jet ženskou tvář - to by bylo nejlepší - a pak jsme měli udělat přesně to.
Prvních pět žen to prostě rozbilo a Jackie (Paaso, pozn. redakce) skočila všechno, co jsem mohl skočit já. Nic lepšího jsem nemohla udělat. Pokud už ženy jezdí tak dobré tratě, že člověk nemůže udělat nic lepšího kromě toho, že jede o něco rychleji, tak už to pro mě není vážná soutěž. To, že tam naháněli lidi, bylo vlastně nezodpovědné. Nahromadilo se ve mně tolik vzteku a nadšení, že to v Andoře prostě skončilo.
PG: Zastávka FWT na Aljašce se po dlouhém čekání povedla. Čekáš, až ti to sedne, a pak jedeš v pohodě tváří v tvář - byl by to formát, který by se ti líbil?"
FL: Já bych si hned na začátku stanovil delší časový rámec a určitý region. Na Aljašce museli prodloužit časové okno a jen přebookování letů bylo problematické a drahé. Mohli byste například říct, že se v jedné oblasti zdržíte 3-4 týdny, třeba v Tyrolsku nebo v nějakém regionu v Severní Americe, a během tohoto období se tam odehrají 2 nebo 3 soutěže. Pak by se opravdu dala uspořádat velká horská soutěž.
PG: Nemyslíš, že by to bylo obtížné financovat?"
FL: Ano, není to snadné. Zejména přímý přenos je brutálně drahý, ale stejně bych se bez něj neobešel, to je důležité. Možná se dají jiné věci realizovat za méně peněz, nebo se může jako sponzor zapojit hostitelský region, například Tyrolsko. Prostě to nemůže být tak, že nás někam pošlou, i když vědí, že je to na hovno, a pak řeknou, že sjezdovka je teď špatná, ale stejně se musí jet. Tomu by se dalo předejít pružnějším plánováním.
PG: Měl jsi od World Tour špatná očekávání? Komunikují takovou tu představu, že nejlepší jezdci jezdí na nejlepších tvářích. Věřil jsi tomu?"
FL: Na začátku v kvalifikační tour ano. Bylo mi jasné, že se musím dostat do World Tour - tady je to všechno docela pěkné, ale ve World Tour se jezdí super sjezdovky. To byla moje motivace. Jak jsem se k tomu blížila, zjistila jsem, že to tak není a často musíte uhýbat. Ale v určitou chvíli se do toho kola tak zažereš - řekneš sponzorům, že se tam opravdu chceš dostat - a ani si neuvědomíš, že už nejezdíš sám za sebe. I když bych byl rád, kdybych se zase prosadil, abych mohl říct, že patřím k nejlepším.
PG: Každopádně ses prosadil svou jízdou v kvalifikaci na 4* v Obergurglu.
FL: Ano, bylo by ideální vyhrát titul nebo skončit v první trojce, abyste to mohli vysvětlit masám. Když mám vysvětlit, co dělám, někomu, kdo nelyžuje, většinou jde o závody. Když řeknu, že jsem měl super filmovou roli, tak to nepochopí. Lidé si myslí, aha, ten byl někde první, ten je dobrý. Teď se mě hodně lidí ptá, jestli ještě vůbec lyžuju, slyšeli, že už nejsem u RedBullu, a tak podobně.
PG: Jsou vítězové soutěží nejlepší lyžaři?
FL: Částečně, částečně. Pořád je to lepší měřítko než filmový segment. Nechci říkat, že jsou nejlepší. To stejně nemůžeš posoudit - měl bys to měřit podle množství dropů, nebo podle dosahu na sociálních sítích, nebo podle rychlosti? Ale když jsi v popředí World Tour, tak už jsi dobrý, to se dá říct.
PG: Měl bys zájem někdy zase jezdit soutěže, pokud ti bude vyhovovat formát?
FL: Ano, dříve nebo později. Vždycky jsem byl soutěžní typ. Teď dělám něco jiného, dokud mě to baví, ale třeba za dva roky si řeknu, že chci zase s někým soutěžit.
PG: Myslíte si, že se soutěže postupem času staly důležitějšími? S FWT jsi prakticky vyrostl, ale bylo snad v minulosti méně soutěží?"
FL: To je pravda. Teď už skoro nevidíte vyrůstat mladé freeridery, protože hustota jezdců je tak vysoká, že už nikdo nemůže vyniknout. Mojí výhodou vždycky bylo, že jsem byl nejmladší, takže jsem trochu vyčníval. Když se podívám třeba na Jochena (Mesle, pozn. redakce), tak ten nejezdí o nic hůř než já, ale je pro něj těžší se prosadit. Dřív to tak nebývalo. Ani internet nebýval tak důležitý.
PG: Nedávno bylo na Facebooku milionkrát zhlédnuto video z tvé kamery na helmě - sponzoři museli být nadšení?
<script>(function(d, s, id) { var js, fjs = d.getElementsByTagName(s)[0]; if (d.getElementById(id)) return; js = d.createElement(s); js.id = id; js.src = "//connect.facebook.net/en_GB/sdk.js#xfbml=1&version=v2.3"; fjs.parentNode.insertBefore(js, fjs);}(document, 'script', 'facebook-jssdk'));</script>
Když jsem viděl první čerstvý sníh na horách tady v Rakousku, přistihl jsem se, jak v duchu lyžuju polštáře :D :P #polštář #moudrost #zima #brzy #dost
Posted by Fabian Lentsch v neděli 6. září 2015
FL: Ano, ale nedělám to pro sponzory, ale spíš pro sebe, abych si mohl vybudovat další věci. Nedostanu víc peněz, když zdvojnásobím svůj dosah na Facebooku. Nemůžu jít za Scottem a říct, že chci víc peněz, protože mám teď víc sledujících.
PG: Děláš všechny ty věci kolem sociálních sítí rád, nebo tě to spíš otravuje?
FL: Obecně mě ty internetové věci spíš otravují. V zimě je to trochu víc, ale Facebook a Instagram už vlastně dlouho nekontroluju, jenom píšu. Postování je pro mě dobré, chci lidi přimět, aby šli ven a dělali něco super venku. Ale musíš to dělat pořádně. Jednou jsem se přistihl, jak lyžuju na svahu, a říkal jsem si, že když z toho nemám dobrou fotku, tak jsem to vůbec nedělal.
Co je dneska na sociálních sítích, to děláš, a co tam není, to jsi nedělal. Můžeš sjet Matterhorn z vrcholu, a když to není nikde zveřejněné, tak jsi to neudělal. To je fakt špatný, z toho se nevyhrabeš.
PG: U některých profíků máš dojem, že jsou sponzorováni hlavně kvůli svým sledujícím na Instagramu, ne kvůli svým lyžařským dovednostem.
FL: Ano, je jich hodně. Jednou jsem vyzkoušel program, kde si můžete nastavit hashtagy a program pak lajkuje fotky s daným hashtagem. Lidé si pak myslí, že můj lyžařský obrázek lajknul nějaký profík, a pak vás sledují. Takhle někteří lidé získají 40 000 sledujících, zatímco spí. Chtěl jsem vědět, jak to funguje. Získat 50 sledujících denně je opravdu snadné. Hned jsem to zase vypnul, protože to není možné. To mě nezajímá. Teď mám 6000 sledujících a ostatní dosáhli 30 000 a nic víc.
PG: Máte od sponzorů nějaké pokyny, jak často musíte psát nebo kolik sledujících byste měli dosáhnout?
FL: Ne, ani ne. Ve smlouvě mám pouze uvedeno, že bych měl pravidelně zveřejňovat příspěvky. Co je pravidelné, si můžete určit sami. Pro ně je dobré, když jsem přítomen, ale moji sponzoři mají tendenci upřednostňovat lyžování. Firmy by obecně měly klást větší důraz na sport.
PG: Ale pro firmu je k ničemu, když jsi super dobrý, ale nekomunikuješ to a nepůsobíš jako reklamní médium, že?"
FL: Moje video má teď 1,9 milionu zhlédnutí. Z toho možná 5 000 lidí poznalo, na jakých lyžích jezdím, a 20 z nich si lyže koupilo, pokud vůbec. Když jsi skvělý sportovec a třeba nejsi tak aktivní na sociálních sítích, ale jsi známý na scéně a například se potuluješ po barech v Innsbrucku, tak to nemá horší efekt. Celý internet je iluzorní svět. Jen proto, že mě tam vidíte a někde je malé logo Scott, si člověk, kterému se to líbí, hned nekoupí bundu. To je všechno hezké a určitě to pomáhá, ale myslím, že internet se přeceňuje.
PG: Za předpokladu, že se nechceš účastnit lyžařských soutěží a nemáš tisíce sledujících na Instagramu, co děláš pro to, aby ses stal lyžařským profesionálem?
FL: To je těžké. Musíte vyčnívat z davu speciálními projekty. Musíte být kreativní! Když vidíš, co Candide dělá jen s kamerou na helmě. Můžeš se vydat tímhle směrem.
Měl bys prostě dělat, co chceš, a nejezdit soutěže pro náhodné lidi, když tě to nebaví. Ale jsou i soutěže, kde je všechno trochu jinak a nejde jen o body, například Kick the Vick. Něco takového můžete udělat.
Pokud nechcete jezdit soutěže vůbec, musíte vlastně jít natáčet. Do velkých filmových produkcí se jako no-name nedostaneš, takže musíš najít symbiózu někoho, kdo rád natáčí, a někoho, kdo jezdí, nebo se natáčíte navzájem. Tak jsem to dělal já. Tehdy jsem měl na Facebooku jen 500 přátel a videa se pořád točila. Profíkem se člověk nestane přes noc.
Samozřejmě, že teď mi jde o peníze a lyžováním si něco vydělám a můžu z toho žít, ale nikdy to nebyl cíl. Když začínáte v bance, chcete udělat kariéru, protože dostanete víc peněz. To ale není případ lyžování. Chtěl jsem se prostě stát profesionálem, protože pak bych mohl každý den lyžovat a nemusel bych chodit do práce nebo sedět ve škole.
PG: Když už mluvíme o škole, tak jsi z ní odešel, že?"
FL: Musíš se trochu rozkročit. Býval jsem sportovec a chtěl jsem jít na závodní sportovní školu tady v Innsbrucku, kde mě těsně odmítli. Mou druhou volbou byla hotelová škola, protože mě bavilo vaření. Musel jsem každý den nosit oblek a kravatu a vlasy mi nesměly přesahovat přes uši. Rozhodl jsem se, že do toho půjdu, ale postupem času mi to připadalo stále těžší. Ve škole mi to šlo dobře, ale v nejlepším počasí jsem tam seděl a dělal něco, co jsem dělat nechtěl, jen abych se mohl pochlubit titulem. Pak přišlo lyžování... Nakonec se sešly různé faktory.
Dlouho jsem o tom přemýšlel a pak jsem šel rovnou na večerní školu. Ale pak to bylo zase stejné, až do prosince jsem měla skvělé známky, pak začaly závody a já jsem školu nestíhala. Bylo to prostě velmi únavné. Ptala jsem se sama sebe, pro koho vlastně dělám maturitu. Lepší práci bych teď neměla. Momentálně se mi nechce studovat, chci se plně soustředit na lyžování. Kdyby se to jednou změnilo, vždycky si můžu udělat přijímačky na vysokou školu, ale momentálně by to pro mě nemělo žádné výhody.
Teď se hodně vzdělávám bokem a právě jsem se začal učit rusky. Také hodně čtu o světové politice, zejména o Blízkém východě, protože jsem tam byl a chci se tam vrátit a pochopit to. Kromě toho se nyní poměrně intenzivně věnuji analogové fotografii. Myslím, že je to mnohem pokročilejší než ve škole, kde vám říkají, co máte dělat. Našel jsem si pro sebe dobrou cestu.
PG: Rodiče tě vždycky podporovali?
FL: Chtěli, abych si udělal maturitu, ale teď vidí, že se někam posouvám. Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou budu lyžováním vydělávat peníze. To je teď víceméně moje práce.
PG: Existuje nějaký plán B? Třeba se jednou zraníš.
FL: Plánů je spousta. Třeba bych se na to rád vykašlal a postavil si někde chatu. Nebo jako dřív, dva měsíce na něčem pracovat, pak dva měsíce cestovat nebo studovat. Vystačím si s jakýmkoli množstvím peněz. Dřív jsem byl spokojený s 50 nebo 100 eury měsíčně, vždycky jsem nějak vyšel.
PG: Taky jsi bydlel u rodičů a neplatil nájem.
FL: Ano, to je pravda. Ale pořád si s tím nedělám starosti. Mohl jsem také bydlet v mobilním domě. Teď, když mám víc peněz, jsem ani na cestách nezačal bydlet v hotelech. Stále raději spím venku ve spacáku. Není to tak tragické, vždycky se dá něco najít. Nikdy jsem nebyl příznivcem myšlenky normální práce. Pět dní v týdnu a o víkendu mít koníčka - to bych nedokázal.
PG: Změnil se v průběhu let nějak váš vztah k lyžování, kromě závodů?
FL: V podstatě je přístup stejný, jako když mi bylo 14 let, jde o to zkoušet věci, objevovat a bavit se. Člověk se toho hodně naučí, pokud jde o řízení rizik. Máš špatné situace, ze kterých se poučíš.
PG: Například?
FL: Jednou jsme byli v Seefeldu natáčet s Whiteroom Productions a já jsem kopl do docela velké desky. Ta spadla do malého kotle, což by bylo opravdu nepříznivé. Podařilo se mi jen tak tak vyjet na lyžích. Týden jsem pak nelyžoval. Mohl jsem z toho být venku, ale taky jsem se z toho poučil.
PG: A co pak?"
FL: To bylo poprvé, co jsem jako nováček jezdil s dobrými jezdci. Jen jsem o tom ten den moc nepřemýšlel. Říkal jsem si, že to dělají už patnáct let, že to bude v pohodě, a pak jsem prostě jel. Naučil jsem se, že se člověk musí vždycky rozhodovat sám a nenechat se do ničeho tlačit. Často jsem se otočil, i když šlo o film. Umět říct ne je prostě důležité, je to proces učení."
PG: Je otočení a odmítnutí těžší, když jde o filmovou produkci a sponzorské peníze?"
FL: Sponzorské peníze nehrají roli. Když jdu natáčet, nikdy nemyslím na sponzora. Chci, aby se mi ve filmu dařilo a abych se prosadil. Trochu méně příznivé je, když je filmař v opačném směru, ale neřekl bych, že to má na mé rozhodování velký vliv.
PG: Ve filmech jsou většinou vidět jen skvělí jezdci v parádním prašanu, a když nakopnou prkno volně, vypadá to super. Tvoje lavina v Seefeldu je k vidění i v jednom z filmů Whiteroom. Máš jako profesionál povinnost informovat o nebezpečí?
FL: Mohl bys na nebezpečí upozorňovat víc, ale není snadné to do filmů zahrnout. Je důležité, co sdělujete ostatním lidem. Opravdu jsou lidé, kteří přijdou z hory a řeknou: "To je úžasné, spustil jsem lavinu a dokonce jsem s ní sjel dolů, to je skvělé." To je skvělé. To je nepřijatelné. Pokud něco pokazíte, měli byste se postarat o to, aby se z toho ostatní poučili. Nikdy bych to takhle nehrála. O odchodu jsem skoro nikdy nic neřekl.
PG: Možná by bylo dobré, kdybys lidem něco takového řekl.
FL: Ano. Když se mě někdo zeptá, tak mu to vždycky řeknu, ale nezačnu o tom mluvit z vlastní iniciativy.
PG: Ty to prostě nerad děláš.
FL: Ne, to je pravda. Ale je třeba vést více dialogu, zejména s mladými lidmi. Hodně se ale také dělá s freeridovými tábory a kurzy bezpečnosti na sněhu. Myslím si, že toto téma se tu už do jisté míry komunikuje, až na pár segmentů na Aljašce. Ale Aljaška je také něco jiného. Těžko se to vysvětluje ve filmu, lidé tomu nerozumí. Máte průvodce a každé ráno schůzky, kde se vše podrobně probírá. Všechno je perfektně zorganizované, včetně záchrany v případě nouze. Je to něco úplně jiného, než když jedete v terénu doma. Když se něco pokazí, skoro vždycky je tam velký výběh a všichni mají airbagy. Pak si můžete říct, no, prostě něco bouchlo. V nejodlehlejších končinách Patagonie je to jiné.
PG: Měníte styl jízdy, když cestujete ve velmi odlehlých oblastech a víte, že poblíž není žádný vrtulník, který by vás zachránil?
FL: Hodně jsem o tom přemýšlel a nemyslím si, že bych někdy jezdil jinak. Když sedím někde v letadle, říkám si, sakra, nikdo nejede, dávej si pozor. Ale když jsem nahoře a vím, že už jsem to dělal mnohokrát, že to zvládnu, tak nepřemýšlím o tom, že tři dny nepřijede žádná pomoc. Jakmile začnete pochybovat a říkat si, že bych přes to mohl spadnout, tak přesně tam spadnete. Nedávno jsem se díval na pár řádků z Kyrgyzstánu a říkal jsem si: ty blbče, kam jsi spadl? Ale bylo to přesně tak: stál jsem nahoře a věděl jsem, že to vyjde. Kdyby se něco stalo, nebyli bychom stoprocentně připraveni, to vím. Určitě chci pokračovat v tréninku první pomoci a přežití v přírodě.
PG: Když jste byli v Íránu, někdo se zranil, že?"
FL: Ano, Roman (Rohrmoser, pozn. red.) si poranil koleno. Nevěděli jsme přesně, co to je, a sotva se nám ho podařilo udržet v klidu pomocí léků proti bolesti. Muly se k nám nemohly dostat a on musel skoro celou cestu ven sám. Doma se zjistilo, že má zlomenou čéšku. Mohli jsme ho vynést na nosítkách, ale cítil se dost dobře na to, aby mohl chodit. Nebyli jsme tak daleko a měli jsme povolení od úřadů provést záchranu vrtulníkem. Nebylo to tak tragické, ale bylo dobře, že se nestalo nic horšího.
Je to všechno dost extrémní, ale člověk se na takové věci připravuje tak dlouho, že si to tak nějak v hlavě ověří.
PG: Prostě přijmeš riziko a stejně to uděláš, ne?"
FL: Ano, víš, že by se mohlo něco stát. Třeba lyžuješ trochu jinak, třeba vedle lyžařského střediska. Je to těžké téma. A vždycky se může něco pokazit. Například s Nadine (Wallnerová si loni při natáčení na Aljašce zlomila nohu, pozn. redakce) byla rekonvalescence na Aljašce náročná a trvala dlouho. Vždycky se může stát cokoli.
PG: Zranil jste se někdy vážně?
FL: Někdy kotník, ale nikdy nic vážného, jen drobná zranění.
PG: Naštěstí.
FL: Ano. Nevím proč, jestli to má co dělat se mnou, nebo jen se štěstím. Kromě jedné laviny jsem nezažil žádnou opravdu nebezpečnou situaci. Většinou jsem byl na cestách docela v bezpečí.
Může se stát, že něco uděláte a pak je to naposledy. Nečekám to, ale když se něco stane, tak se to prostě stane. Ne vždy to můžete ovlivnit. Třeba lavina v Kappllu během World Tour. Den předtím to bylo naprosto bezpečné. Byli to špičkoví lidé, jestli to nemohli vědět, tak to prostě nemůžete vědět. Kdyby se něco takového stalo někde v Kazachstánu..... To je to zbytkové riziko, které vás provází vždycky, ať už jste kdekoli.
Sestřih sezony od Fabi:
PG: Podstupují lidé stále větší riziko? Například na Mittagskogelu v Pitztalu se nyní po sněžení lyžuje velmi rychle. Před pár lety se nemuselo tak spěchat.
FL: Ano, je to brutální, protože na to tlačí i lyžařská střediska. Mittagskogel je teď dokonce lyžařská trasa, takže tam všichni hned jezdí. A pak jsou tu lidé, kteří bydlí dál od sněhu, kteří také chtějí freeride, sledují videa a kupují si lyže, které propagujeme... freeride se stal jakousi statusovou záležitostí.
Všeobecně platí, že lidé velmi rychle vyrazí na lyže někam, kde je stopa. Já jsem toho zažil hodně. Často jezdíme něco, kde se musí skákat, a pak za vámi jede někdo, kdo to nemá pod kontrolou a dělá z vás blbce, kam jedete.
Mělo by se lépe komunikovat, že se nemá jezdit nad poměry. My to celé tlačíme, ale myslím, že sportovci hrají menší roli ve srovnání s lyžařskými středisky. Ty poznaly, že existuje trh, a dělají hodně reklamy. Vzhledem k tomu, kolik lidí je teď venku, se toho pořád děje relativně málo.
PG: Hodně se věnujete paraglidingu a rychlostnímu létání. Stále sledujete rozvoj lyžování, rychlostního létání, base jumpingu a wingsuitů mezi lyžařskými profesionály. Jde o další vzrušení?"
FL: Nemyslím si, že jde o vzrušení, pro mě je to hlavně letní aktivita. S lyžemi jsem skoro nikdy nelétal. Létání, včetně normálního paraglidingu, se pro mě stalo vášní, stejně jako lyžování. Výlet a létání je prostě super. Base jumping je určitě také mega zážitek. Seskočit někam dolů bez jakýchkoliv pomůcek a mít možnost vytáhnout padák je prostě teoreticky super. Jako člověk toho můžeš tolik dokázat! Můžeš si obléct netopýří kombinézu a létat po skalách! Máte tolik možností, je to super.
Dělal jsem si padákový průkaz a jasným cílem bylo pak jít na base jumping. Tehdy jsem chtěl rok skákat co nejvíc a pak jít rovnou na base jumping. Teď už jsem od toho hodně daleko. V současné době nemám dostatek času, abych se na to plně soustředil a dělal to bezpečně. Ani nevím, jestli to opravdu chci. Možná někdy půjdu na baskiting, možná nikdy. A pokud ano, tak to bude stejně pečlivě zvážené jako lyžování.
Statistiky nehod při baskitingu a wingsuitingu tvoří velmi nezkušení lidé a zkušení lidé, kteří se příliš přemáhají. Je mnoho těch, kteří to dělají záměrně a jen pro sebe. Nepořizují si žádné fotografie ani videa, takže riziko je mnohem nižší. Kdybych to začal dělat já, pár fotek by bylo, ale nelétal bych nikde co nejblíže nebo něco podobného. To mám i s lyžováním. Jakýkoli jiný sport by byl zábavnější.
PG: Bylo by lyžování možná méně riskantní, kdyby se při něm nepoužívaly kamery?
FL: Ne, to si nemyslím. Moje nejdivočejší lajny nikdo nenatočil. Dělal jsem to jen proto, že mě to baví. Nemusím to všechno dělat. Doma v Pitztalu se vždycky snažím jezdit ty nejtěžší lajny, ale nikdy jsem tam nebyl natáčet. A v Revelstoke jsem třikrát vyjel na blbou polštářovou sjezdovku, která nebyla moc sjízdná a ani nevypadala dobře. Prostě jsem to chtěl zvládnout.
PG: Co plánuješ na letošní zimu?
FL: Koupil jsem si náklaďák, staré hasičské auto. Dlouhý příběh. Jednou jsme jeli z Rakouska do Kyrgyzstánu v obytném voze. To se mi opravdu líbilo. Ale s takovým náklaďákem to v zimě nejde. Teď přestavujeme starý hasičský autobus na expediční vozidlo, se kterým chci objet celý svět! Je to spousta práce, ale je to zábava. Kompletně jsme rozebrali motor. Teď už umím držet klíč o něco lépe.
První cesta je na Blízký východ a na Kavkaz. Už jsem tam byl a ta oblast má obrovský potenciál. Pak bych chtěl jet přes Rusko a zpátky přes Čínu a Mongolsko nebo z Aljašky do Patagonie nebo tak něco.
Chci, aby to byl takový autobus na pozvání. Na palubě jsem vždycky já a tým kameramanů a různí sportovci přijíždějí vždycky na několik týdnů. Moc se těším, že na těch cestách budu objevovat nové věci. Tady je jedno, do kterého údolí jedete, všechno už někdo udělal. Tam dole jste často jediný lyžař, který tam kdy byl.
PG: Kde přesně teď?
FL: Všude! Írán, Turecko, Gruzie, Rusko, tam je toho ještě hodně. Je tam stejně velký potenciál jako tady, ale skoro žádní místní, kteří by ho využili.
PG: Jaké byly vaše zkušenosti v Íránu, bylo to těžké?
FL: Byrokracie je složitá, ale přátelštější lidi jsem nikde nepotkal, opravdu nikde. Hned vás pozvou k sobě domů. Zvlášť teď v době uprchlické krize na to často myslím. Tam dole vám někdo hned otevře dveře a řekne, že můžete zůstat tři dny, a dá vám něco k jídlu. Za to jim patří uznání. Politicky to není tak skvělé, ženy jsou trochu utlačované, mají zvláštní pravidla oblékání a tak dále, ale člověk si toho moc nevšimne. V každém případě je to ve městě mnohem lepší než na venkově.
PG: Jsou pro vás při cestování nejdůležitější hory, nebo vás zajímá i země a její obyvatelé?
FL: Můj vztah k lyžování se v tomto ohledu změnil. Už ho nevnímám čistě jako sport, ale mnohem obecněji. Jasně, je skvělé, když člověk najde super lajny, ale vyměňovat si názory s místními, poznávat jejich přístup k životu a odnášet si to domů - to je podle mě úžasné. To je pro mě někdy důležitější než cokoli jiného. Kdybych si měl vybrat mezi perfektními lajnami na Aljašce a několikatýdenní túrou v íránském vnitrozemí, desetkrát raději bych byl v Íránu.
Myslím, že se od nich můžeme hodně naučit. Pořád nám říkají, že jsou strašně regresivní a měli by se stát demokratickými, ale je to úplně jinak. Určitě není všechno skvělé, ale třeba evropské nebo americké výrobky se tam skoro nedají koupit, všechno je místní.
PG: Možná by ty výrobky chtěli, ale nemůžou je dostat kvůli mezinárodním sankcím.
FL: No, já si prostě nemyslím, že jsou tak kapitalističtí. Nemyslím si, že začnou dovážet nebo kupovat pringly, až se země více otevře. Všude tam jsou skvělé místní trhy, to už tady neuvidíte.
Když jsem byl na Aljašce, tak jsem se díval 50 minut na Fox News a z toho se vám zatočila hlava. Bijí Írán, ale zároveň velmi úzce spolupracují se Saúdskou Arábií, kde je všechno ještě horší. Ženy tam dokonce nesmějí řídit. K tomu má Írán hodně daleko. Írán je navíc stále jedinou stabilní zemí v tomto regionu. Jestli to má něco společného s tím, že je to také jediná země, která Američanům nebo Západu ztěžuje drancování svých přírodních zdrojů a budování plynovodů, se teprve uvidí.
Opravdu mě baví se do tamního světa ponořit. Neříkám, že bychom měli žít jako v Íránu, Rusku nebo kdekoli jinde, ale to, že jste to viděli, vám otevře oči. Už jen to, že jsem tam procestoval, mě změnilo. Předtím jsem si také myslel, že Západ dělá všechno správně... Musíte si uvědomit, že jsme všichni jen lidé. Neměli byste se tolik soustředit na rozdíly, ale spíš na podobnosti.
PG: S uprchlickou krizí se toho teď hodně vyjasňuje.
FL: Ano, ale nemůžete očekávat, že lidé budou všechno chápat a schvalovat. Pokud jste nikdy nebyl mimo Rakousko, tak to prostě nechápete. Přesně tak to bylo i u mě před osmi lety. Moc jsem toho ze světa neviděl a říkal jsem si, že to nemůže fungovat, když sem přichází tolik žadatelů o azyl, že by měli zůstat tam. Ale pak si uvědomíte, že ti, kteří chtějí k nám, se mají opravdu špatně. A my jsme bohatí, v mnoha případech právě díky těmto zemím, tak proč bychom je nemohli přijmout? Tady opět vstupuje do hry lidský prvek. Jakmile si myslíte, že jiný lidský život má menší cenu než váš vlastní, už jste prohráli. Na tom je něco špatného.
Při první cestě jsme si prostě řekli, že jedeme z Tyrolska do Kyrgyzstánu. Babička mi chtěla dát ruský slovník. Říkala jsem si, vždyť po Rusku cestujeme jen pár dní! Pak jsem si uvědomila, že po cestě je spousta států bývalého SSSR a všude se musí mluvit rusky. Slovník jsem nechala doma. Byli jsme opravdu špatně připraveni, ale myslím, že to má často své výhody. Vždycky jsem byl příznivcem toho, když se člověk jen tak vrhal do neznáma.
Jakmile se začnete seznamovat s tamní politikou, je to opravdu vzrušující. Teď už o tom pozadí vím trochu víc a chci se tam vrátit.
PG: Určitě to bude vzrušující cesta.
FL: Ano, chci také motivovat lidi, aby dělali to, co chtějí. Spousta lidí říká, že to nejde, že si musím deset let šetřit a pak možná pojedu na cestu kolem světa. Ani v minulosti jsem od žádné společnosti nedostal ani cent. Prodal jsem své dva páry lyží a nějak se dostal na Nový Zéland, kde jsem žil na rýži a nudlích. Jakmile děláte něco, co nechcete, tak to pro mě není smysl života.
Pokud chcete být nejlepší bankéř na světě, tak je to taky super, ale neměli byste to dělat jen pro peníze. V dnešní době se neplatí penězi, ale časem. Čím více peněz vyděláte, tím více času strávíte prací. A pak musíte peníze utratit za wellness dovolenou, protože jinak to všechno nezvládnete. Je to začarovaný kruh, ze kterého se chci dostat. Proto je pro mě dobré mít určitý dosah a moci to lidem trochu zprostředkovat.
PG: Takže chcete jít příkladem alternativního, netradičního životního stylu.
FL: Ano. Ale také přemýšlím o tom, jak je to slučitelné se sponzory. Vždycky jsem si říkal, že kdybych měl například sponzora na auto, tak bych vlastně lidem říkal, aby nebrali peníze tak vážně, ale bylo by dobré, kdyby si koupili drahé auto. Je to stejné jako s (RedBull, pozn. redakce) plechovkami, neměli byste jich vypít deset denně.
Na druhou stranu jako sportovec jen dodáváte značce určitou image a ovlivňujete kupujícího, aby si vybral produkt, který si stejně chce koupit, a ne jeho materiální chamtivost. Já si prostě stojím za výrobky, které reprezentuji, a pokud se například někdo nakonec kvůli mně rozhodne mezi dvěma značkami pro lyže Scott, plechovku Red Bull nebo auto, tak je to perfektní. Ale neříkám mu, že si musí vzít půjčku, protože je důležité jezdit na těch lyžích nebo v tom autě. Myslím, že jako profesionál můžete stále využívat svůj vlastní dosah, abyste lidem sdělili něco pozitivního. A bez sponzorů by bylo těžké být profesionálním sportovcem a neměl bys ani žádný dosah.
PG: Jaký je tvůj postoj k létání s helikoptérou?
FL: Pokud je to pro velký projekt, tak fajn. Ale na Aljašce jsem si to neužil tak, jak jsem očekával. Chci říct, že bylo fakt super, že jsi mohl jezdit s vrtulníkem a jezdit po těch páteřních stěnách, ale neustále jsi musel bojovat s ostatními posádkami o terén, protože je tam asi pět hlavních zón, kam chce každý letět. To znamená, že stojíte v pět hodin ráno na heliportu a hlídáte si, aby se váš vlastní rotor otočil jako první, jakmile dostanete povolení ke startu.
Taky jsem si představoval, že ty obličeje budou trochu větší, a pak mě docela překvapilo, že tak obrovské vypadají jen ve filmech. A sestupy jsou také velmi únavné. Deset dní ležíte na gauči ve špatném počasí a pak najednou stojíte na monstrózní strmé věci. To je opravdu zvláštní. Na sbírání záběrů je to perfektní, ale nejezdil jsem každý den na svých nejlepších tratích. Celkově mě víc baví turistika, lajny jsou zapamatovatelnější. Myslím, že je to všechno o střídmosti a cílevědomosti. Určitě se těším, až si zase udělám helikoptérový výlet, ale taky bych nechtěl strávit celou sezónu ve vrtulníku.
PG: Jaké byly tvé nejlepší hlášky, když nebyly na Aljašce?
FL: Nejlepší vzpomínky mám na oblast hory Cook na Novém Zélandu. Na Nový Zéland jsme měli velmi podivně dobré podmínky. Přiletěli jsme tam letadlem a pak kempovali. Ráno jsem se vydal nahoru někam, kde snad ještě nikdo nebyl. To bylo skvělé.
PG: Díky za rozhovor a příště na shledanou.
