PowderPeople | Manuela Mandlová

Timo: Freeriding je velkou součástí tvého života, na scéně se pohybuješ už dlouho a jsi také závodní jezdec. Jaký je to pocit jezdit freeride? Jaký je to pocit, když jsi ve volném terénu?

Manu: Když jsem opravdu na horách ve skvělých podmínkách a nemusím se soustředit na práci, jsem úplně v tom okamžiku a je to naprosté naplnění. Když pak můžu "poslat" něco, co je na limitu tak vzrušující a člověk přesně neví, jestli to vyjde, ale nakonec to vyjde, tak je to prostě super. Já si s těmi limity prostě rád hraju.

Jsou dny, kdy jsou ty správné podmínky a člověk může tlačit na pilu. Úplně zapomínám na čas, protože těmi okamžiky žiju.

Timo: Jakou roli hraje ve tvém freeridovém kosmu duševní zdraví? Jak celé téma využíváš pro sebe na horách? Na toto téma jsi také natočil film.

Manu: Pro mě je pobyt venku a možnost pohybu nesmírně důležitý pro mé duševní zdraví. A pro mě jako sportovce a v bublině, ve které se pohybuji, je to velké téma. V důsledku pádu jsem prodělal otřes mozku, který měl za následek krátkodobou ztrátu paměti. Co mě však postihlo dlouhodobě, byla na nějakou dobu akutní deprese. Jakmile je hlava úplně otřesená, vyvstává otázka, jak se jako člověk znovu uspořádat a kde jsou ty opěrné body, které vám znovu dodají sebedůvěru.

Vámi zmiňovaný film (Přes tmu) je přesně o tomto tématu. Po svém pádu jsem si nebyl jistý, jestli ještě vůbec dokážu pořádně jezdit na snowboardu. V tomto filmovém projektu jsem se to pokusil zjistit. Být slepý ve tmě znamenalo, že jsem se musel více spoléhat na své instinkty a svalovou paměť, a to fungovalo neuvěřitelně dobře. Když přijdete o zrak, okamžitě přestanete přemýšlet a vaše tělo intuitivně převezme řízení. Jste tak soustředění, protože na jedné straně jste zahlceni ztrátou zraku, ale na druhé straně jste nedostatečně vytížení, protože spousta kapacity v mozku nemusí být využita. A to bylo pro mě super zajímavé a velmi důležité.

Timo: Už jste se nechal slyšet, že bezpečnost na horách je pro vás také velmi důležitá. Jak vypadá vaše celková příprava?

Manu: Rizika minimalizuji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale samozřejmě si také uvědomuji, že člověk může mít prostě smůlu. Zvlášť v poslední době se mi stalo, že se z hor nevrátilo hodně lidí z mého nejbližšího okolí. To člověka nutí přemýšlet, jestli má cenu tuhle trať teď jezdit. Vždy se snažím vycházet ze svých subjektivních dojmů a velmi jednoduše vyhodnotit riziko. Snažím se posoudit, zda to bude jen bolet, zda bych mohl skončit v nemocnici nebo třeba i zemřít. Moje zlaté pravidlo je, že pokud prostě nedokážu plně posoudit všechny faktory, tak to prostě nedělám. Nedávno jsem měl relevantní zkušenost, kdy Xaver de la Rue a Jeremy Jones řekli juniorům, že by nikdy neměli jezdit přes offroadové pasti. Bez ohledu na to, jak skvěle to tam vypadá, oni přes to prostě nejezdí. Takže výběrem tratě, terénu a kopce se dá předejít mnoha rizikům.

Timo: Tvé odpovědi mě přivedly na další otázku z hlavy, a to, že jsi mluvil o funkci vzoru jako sportovce a také o tom, že se často zdůrazňují jen slunečné časy. Nebylo by také příkladné ukázat lidem, jaké to ve skutečnosti je?"

Manu: Přesně to se vždy snažím ukázat. Jeden z mých posledních reelů byl Instagram vs. realita, kde mám mega cool záznam z GoPro a na videu zespodu je slyšet, jak to bylo ledové a vidět, jak nevábně jsem tam dole lyžoval. V podstatě je to velmi vzrušující otázka, protože konstrukt sociálních médií vyžaduje, aby se ukazoval soukromý život. Zároveň ale musím jasně říct, že si hranice vytyčuji velmi přísně. Nechci se emočně svlékat na veřejnosti a být na internetu na věčné časy a nikdy jinak. Pro některé lidi by to asi bylo velmi inspirativní a také by se to lépe prodávalo. Například když se cestou nahoru ve výtahu rozčiluju nad nerovností pohlaví ve sportu. Asi už je za tím spousta znalostí z mediální vědy, ale já jsem kurátor svých vlastních sociálních médií a vždycky se ptám sám sebe, jestli to chci dělat. Odpověď často zní "ne", a proto to nedělám. I když se rozhodnu něco tímto způsobem ukázat, není to skutečný život. Pořád je to vědomé rozhodnutí ukázat kousek svého života.