Dne 19. února 1916 došlo na Mitterbergsattelu mezi Mandlwandem (Hochkönig, Salzburg) a Hochkeilem k dosud největšímu lavinovému neštěstí ve Východních Alpách, při kterém bylo zasypáno více než 200 lidí a 58 jich zahynulo. U příležitosti stého výročí shromáždil Gerd Frühwirth zajímavé záznamy dobových svědků. Ludwig Henker, tehdejší správce dolu, ve vzpomínkách zaznamenal: Mladí, silní chlapci, kteří byli předurčeni k tomu, aby se jako lyžaři zapojili do boje proti našim početným protivníkům, se stali obětí živelné události takového rozsahu a dosahu, jakou Salcburk nepamatuje. Bez vlastního přičinění se stali obětí strašlivé smrti ve službách vlasti. Čest jejich památce!" V té době bylo v Mitterberger Gasthofu (později Arthurhaus) a okolních chatách a obytných budovách společnosti Mitterberger Kupfer AG uvězněno celkem 315 vojáků císařské a královské druhé lyžařské roty ve Vídni. II. lyžařské roty, Vídeň, byli ubytováni v Mitterberger Gasthof (později Arthurhaus) a okolních chatách a obytných budovách. Celkem bylo pohřbeno 245 vojáků. Z nich se 79 podařilo vyprostit bez cizí pomoci, 109 bylo vyhrabáno živých, z nichž 72 bylo vážně zraněno. Bohužel pro 58 vojáků přišla veškerá pomoc příliš pozdě. Mohli být vyproštěni pouze mrtví a byli pohřbeni v hromadném hrobě na hřbitově v Bischofshofenu. Ludwig Henker ve své zprávě popisuje sněhovou a lavinovou situaci, která vedla ke katastrofě, takto Dne 16. února 1916 se podle zjištění hydrografické pozorovací stanice na Mitterbergu spustil silný přívalový sníh, který téměř nepřetržitě trval až do hodiny těsně před neštěstím. Zpočátku nízká teplota během sněžení stoupala, bouřka a déšť byly střídavými společníky a barometr zaznamenal výrazný pokles. Střechy továrních, obytných a zemědělských budov se pod náporem sněhu propadaly, takže ráno 19. února se vedení rozhodlo uzavřít odpolední třetinu dolu a využít kolektiv zhruba 180 mužů k nejnutnějším sněhovým pracím. Během dopoledne bylo na Mitterberg vysláno 270 sněhových lopat. Hloubka posledního sněhu dosáhla na Barbarahorizont (1335 m SH) 2,85 m a podle odhadů se zvýšila o 15 cm na 100 m výškového rozdílu, takže na Gasthofu Mitterberg (1517 m SH) byla výška sněhu 3,12 m a na protějším Hochkeilu a Mandlwänden (kolem 2000 m) již 3 m. Na Mitterbergu (1517 m SH) byla výška sněhu 3,12 m a na Hochkeilu a Mandlwänden (kolem 2000 m SH) se výška sněhu zvýšila na 2,5 m.80 m.
Vzpomínky pamětníka
Předák Jakob Egger, který měl spolu s ruskými válečnými zajatci za úkol v době oběda provádět odhrnování sněhu na Gasthofu Mitterberg a okolních horských chatách, vzpomíná jako očitý svědek první laviny na následující: Ve splnění rozkazu, který jsem dostal, jsem se vydal s deseti ruskými válečnými zajatci do Gasthofu Mitterberg, abychom odhrnuli těžce naložené střechy budov. Počasí se umoudřilo, v poledne bylo jasno, jasnozřivě a teplo a bouře polevila. S prací jsme začali v jednu hodinu odpoledne. Rusové se rozprostřeli tak, abych mohl sledovat jejich pracovní výkon. Asi po tři čtvrtě hodině práce jsem se náhodou podíval směrem ke Kälberriedelu a vzpomněl si na lavinu z roku 1896 a na lavinovou ochranu, na které jsem sám pracoval. Vlevo, hned vedle Kirchsteinhütte, jsem viděl četu vojáků, zatímco před domem se do sněhové plochy svisle zarývala spousta lyží.
Najednou jsem viděl, jak nad lavinovou stěnou zřetelně stoupají sněhová mračna, veškerá viditelnost zmizela a já cítil mírný tlak vzduchu, aniž bych slyšel nějaký zvlášť silný hluk. Po několika vteřinách se však náhle objevil obrovský poryv vzduchu, který mě uvěznil ve stojící sněhové stěně, uslyšel jsem strašlivý výkřik a náraz do skály a pak ticho. Asi o minutu později se ozval nový, ale méně silný závan vzduchu. Podle Rusů se někteří z nich převrátili přes střechu a jeden z nich tvrdil, že ho to odhodilo asi 10 metrů. Lavina se zastavila těsně před Kirchsteinhütte a asi metr před dveřmi hostince, výška lavinového proudu dosahovala téměř do výšky prvního patra. Podle některých vojáků bylo po první lavině ještě vidět, jak se z masy sněhu prodírá několik lidí, kteří byli po druhém náporu vzduchu pohřbeni pod padajícími masami sněhu. Bezprostředně poté následovala nejméně jedna další lavina.
Záchranné práce
Petr Radacher starší popisuje záchranné práce ve své kronice na základě vyprávění své babičky takto:Odpoledne kolem 2.45 hod. přišla první zpráva o lavině na Mitterbergu v Mühlbachu. Kolem třetí hodiny odpoledne bylo vedení dolu telefonicky požádáno poručíkem Loosem o poskytnutí záchranných týmů spolu s potřebným nářadím atd. Shodou okolností vedení dolů MKAG zadrželo druhou třetinu důlního týmu z Mitterbergu (1 hodina odpoledne) od vstupu a nasměrovalo na Mitterberg asi 250 sněhových lopat.
Tým druhé třetiny, stejně jako nářadí, které právě dorazilo, byl okamžitě k dispozici, stejně jako záchranářské vybavení, které bylo k dispozici v závodě, a kyslíkový resuscitátor ("Pulmotor") zaslaný do vojenských operací. Zpráva o schůzce důlních úředníků v Mitterbergu v době telefonátu vedoucího lyžařského oddělení byla okamžitě zrušena a všichni úředníci se pod vedením svého důlního ředitele vydali do Mitterbergu. Mezitím bylo také nařízeno, aby byla zastavena třetina důlních provozů, a jejich osádky se měly pod vedením svých předáků dostavit na místo neštěstí v 10 hodin dopoledne. Po příjezdu bylo zjištěno, že dvě třetiny takzvané Schweizerhütte severně od hostince Mitterberg, která sloužila jako úkryt pro část lyžařské společnosti, byly zcela zničeny a zasypány pod obrovskými masami sněhu. Přibližná velikost sněhových nánosů dosahovala odhadem délky 1500 metrů, šířky 500 metrů a výšky akumulace v okolí ubikace 8 až 12 metrů. Vzhledem k nestabilnímu počasí, hustému sněžení, dešti a bouřkám nebylo možné při příjezdu situaci podrobně prozkoumat, ale bylo nutné konstatovat, že neustále hrozí nebezpečí dalších lavin a že záchranné a vyprošťovací práce, které bezprostředně po nehodě zahájila armáda a pracovníci, kteří mezitím dorazili, jsou vzhledem k dalšímu nebezpečí zcela nedostatečné. Vedení dolu se pak rozhodlo navrhnout poručíku Loosovi, aby stáhl posádku, z níž někteří byli velmi vystrašení, a tudíž téměř neschopní práce, a přenechal řízení a provedení nezbytných prací nám. Práce prováděli čistě horníci (překopy, štoly a příčné chodby, hloubení větracích otvorů, tesařské práce atd.) Během prvních 10 hodin po katastrofě bylo zachráněno 109 osob, z nichž některé byly vážně zraněny, ale stále žily. Po 12. hodině v noci již nebylo možné převzít odpovědnost za bezpečnost záchranářů s ohledem na dříve praktikovaný typ hromadného útoku, protože nové laviny spadly do vzdálenosti asi 20 metrů. Zorganizovali jsme tedy rozdělení týmů do skupin po čtyřech mužích a vedoucí s hodinovými záskoky, tichou práci na zřizování ohlašovacích stanovišť.
Dne 20. února ½ 8. hodiny ranní, poté, co již nebylo možné předpokládat, že bude ještě možné zachránit živé, byla záchranná akce s ohledem na vlastní ohrožení týmu přerušena.
Úspěšně bylo zachráněno celkem 188 živých osob (z toho 70 před příjezdem našeho týmu) a 40 mrtvých. Živí, z nichž někteří byli lehce nebo těžce zraněni, byli ubytováni v ubikacích pro posádku Josefi Unterbauberghaus (nyní Hochkeilhaus), kde jim byla poskytnuta strava a péče, zatímco mrtví byli odvezeni do vozovny u tunelu Josefi Unterbau. Již před touto událostí v roce 1916 byly na Mitterbergu vybudovány ochranné stavby proti lavinám, ale bohužel se tato opatření ukázala jako nedostatečná. Po zničení Arthurhausu v roce 1967 silnou prachovou lavinou byly lavinové zábrany v celé spádové oblasti dále rozšířeny, aby chránily budovy. Od roku 1901 rodina Radacherů (Arthurhaus, Hochkeilhaus) a rodina Kreuzbergerů, bývalí majitelé chaty Mitterfeldalm, pečlivě sledují, dokumentují a vyhodnocují sněhovou a lavinovou situaci v okolí Mitterbergsattel. Díky jejich zkušenostem a stavebním ochranným opatřením nedošlo od té doby v této oblasti k žádnému zranění osob ani poškození obydlených budov lavinami.
Popis laviny
Dnes 86letý Peter Radacher na základě popisů analyzoval laviny z roku 1916 a dospěl k následujícím závěrům: 1.) Nejednalo se ani o základní, ani o prachovou lavinu, ale o lavinu čerstvého sněhu, konkrétně o tři laviny, které se spustily ve více či méně krátkých intervalech jedna po druhé, resp. V tomto ohledu se držím výpovědi Jakoba Eggera, jediného očitého svědka pádu západní laviny, kterou popsal takto: 1.): víření sněhu v nejhořejší části lavinového kanálu, zneviditelnění terénu a slabý tlak vzduchu. 2.) Průběh první laviny překročil nejhořejší okraj stávající lavinové obrany, dosáhl západního okraje Schweizerhütte a poté se v terénu stočil doprava a klesal směrem k západu. 3.) Průběh druhé laviny se zvedl a klesal směrem k západu. S největší pravděpodobností byla kotlina před lavinovou obranou zcela zaplněna a její nejsvrchnější vrstva ztvrdla. V důsledku toho nemohla lavinová ochrana lavinu odklonit směrem k východnímu hřebeni. I když doba mezi touto a následující lavinou byla krátká, je třeba téže lavině přičíst k dobru záchranu mnoha lidských životů, zejména proto, že se některým lidem údajně podařilo dostat do západní části Schweizerhütte dříve, než druhá lavina způsobila zřícení východní části. Sestup první laviny byl však příčinou druhé laviny, která doslova roztrhala třetiny chaty Schweizerhütte, odnesla trosky a zlomila střešní trámy jako sirky. V budově a jejím okolí leželi mrtví a zranění lidé v nejstrašnějších potížích, často až 12 (!) metrů pod sněhovou pokrývkou. Průměrná výška laviny kolem západní části budovy byla 8 metrů. Poloha a umístění uvězněných vojáků vedou k závěru, že utíkali směrem k západní části budovy. Uvěznění vojáci bohužel zvolili cestu směrem na severozápad, tedy proti směru laviny, a někteří z nich byli pravděpodobně rozdrceni kusy skály zavalené, pevně postavené severní stěny. Většina mrtvých byla nalezena v zadní části pod rozbitými lůžky, zejména proto, že zbytky jedné poloviny střechy byly vtlačeny do středu obrysu budovy a posunuty dopředu, aby vytvořily jakousi boudu. Mezi rozbitými trámy a sněhovými stěnami byly ještě malé mezery, kterými byla možná malá výměna vzduchu. Přesto byla tato část záchranné akce nejobtížnější a nejnebezpečnější společnou prací, protože jednotlivé vojáky bylo možné z obtížné situace vyprostit jen s velkou opatrností, odstraňováním zlomených trámů a poměrně pomalým postupem. V jednom případě se například podařilo vyprostit muže se zlomenou nohou až poté, co byly odřezány všechny trámy kolem jeho pozice a zhruba po hodině práce byly znovu zatlučeny stojící střešní latě. Prosby o záchranu a bezmoc zasypaných byly zkrátka natolik nervy drásající, že není nutné se zabývat dalšími podrobnostmi; základnu druhé laviny nelze určit, ale lze předpokládat, že síla nárazu prolomila severní frontu Schweizerhütte. Prchající lidé pak byli, jak bylo jednoznačně zjištěno, zaskočeni a zasypáni třetí lavinou na své únikové cestě nebo při pokusu o záchranu. Třetí lavina začala na stejném místě jako druhá, ve výšce přibližně 2100 m n. m., a je pravděpodobné, že byla uvedena do pohybu jak otřesy vzduchu, tak v důsledku společného výchozího bodu. Její dráha nedosáhla hřebene (přetnutého ve směru východ-západ), aby se zde rozšířila a stoupala ve stoupajícím terénu směrem k Hochkeilu, ale přizpůsobila se spádu terénu směrem k západu, přičemž Götschenhütte a Kirchsteinhütte ponechala neporušené, Jägerhäusl přetáhla, aniž by jej vážněji poškodila, a ohnula polovinu stáje mezi uvedenými objekty (Poznámka: Touto polovinou stáje byla pravděpodobně "Triglhütte", která v té době ještě sloužila jako stáj). Nakonec zaplnila prohlubeň sedla (rozříznutého severojižním směrem) a pohřbila prchající lidi. Několik tisíc kubických metrů sněhu navíc by nepochybně zničilo Kreuzberghütte, studentskou ubytovnu (stará Hohlbichlhütte sloužila jako ubytovna matrací) a hostinec Mitterberg. O tom, jak blízko byly tyto budovy ke zničení, svědčí i vyprávění Jakoba Eggera, který zjistil, že výška levého křídla laviny byla téměř dva metry, severní průčelí prvně jmenovaných budov se ještě sesouvalo a mezi hostincem a sněhovou masou byl necelý metr volného prostoru! Z vrcholu nahromaděné masy se však dalo snadno vylézt do oken horního patra a v následujícím textu jsem se pokusil na základě vlastních i cizích dojmů vytvořit co nejpřesnější obraz událostí mitterberské katastrofy s cílem učinit přítrž všem možným fámám, které o lavině kolují. Všichni si však přejeme jediné: kéž Bůh ochrání naši vlast před stejným nebezpečím nebo podobným neštěstím v budoucnu. Velmi děkuji rodině Radacherových za informace a historické snímky! Tato zpráva původně vyšla na salcburském turistickém fóru LWD.