Eliane Droemer: Před 20 lety, na přelomu tisíciletí, jste už stál na rozděleném prkně? Kde se to vzalo?
Simon Graf: Prošel jsem poměrně běžným vývojem lyžař - snowboardista - skialpinista, při absenci fungujícího systému pro touringové snowboardisty. Sněžnice pro mě nepřipadaly v úvahu. V roce 1999 jsem se jako jeden z prvních v Evropě vydal na túru s dvoudílným splitboardem Voilé. Okamžitě jsem byl stoprocentně přesvědčen o potenciálu tohoto splitboardu z amerického Utahu a jeho systému: snadno použitelný, robustní, spolehlivý. Potenciál, který 3 nebo 4dílné splitboardy podle mě nikdy neměly. S dvoudílným mi na výstupu zůstávají záda bez vybavení, které bych potřeboval jen na sjezd. A při sjezdu mi dvoudílný poskytuje nejstabilnější verzi turistického snowboardu, jaká je technicky možná.
A tyto splitboardy od Voilé udělaly průlom?
Bylo třeba ujít ještě dlouhou cestu. V roce 1999 jsem se stal společníkem malé firmy Voilé Europe, která začala dovážet dvoudílné splitboardy z USA. Prvních několik let bylo těžké přesvědčit lidi. Snowboardisté byli ke splitboardům velmi skeptičtí. Museli jsme je dostat na prkno - a to bylo možné jen přímo na horách. Strávili jsme mnoho víkendů v lyžařských střediscích a nabízeli testovací prkna. Nedostatek vývoje od ostatních výrobců nám práci nijak neusnadňoval.
Zní to jako suché období...
Ano, byla to tvrdá práce. Ale splitboardy Voilé s robustním a mimořádně spolehlivým systémem vázání fungovaly. Na průlom se však čekalo dlouho. V roce 2005 jsme byli schopni prodat v Německu, Rakousku a Švýcarsku jen asi 150 splitboardů. Ekonomická katastrofa. Můj partner z Voilé Europe se stáhl, ale moje víra v tržní úspěch dvoudílného splitboardu zůstala neotřesena. Voilé začalo nabízet licence na svůj systém vázání za nízké ceny. Paprsek naděje! Když Burton Snowboards konečně přešel ve své skomírající splitboardové divizi na systém Voilé, začalo se pomalu dařit. Nyní začalo splitboardy vyrábět stále více výrobců. Také jsem propagoval splitboard na náročných túrách, například na Piz Buin.