Chamonix Unfiltered

Jediná cesta ven: provizorní stanoviště, volání horské službě a čekání na vrtulník, zatímco o dva metry dál se do údolí řítí laviny mokrého sněhu. V následujícím textu Pete popisuje své zážitky a dochází k závěru: to, zda přežijeme, někdy není jen otázkou dovedností a zkušeností, ale především otázkou štěstí.

Neděle 28. ledna

"Sakra..." mumlám si tiše pro sebe. Stejně tu není nikdo jiný, kdo by mě slyšel. Právě jsem strávil příliš dlouhou dobu opatrným ústupem stranou z kopce, se sekerou v ruce, ale s lyžemi na nohou, přes hluboké závěje neprůstřelného sněhu a holé skály, vyryté a vyleštěné včerejší noční lavinou. Očividně to nebylo v plánu.

Když se pomalu plížím mělkým obloukem v širokém kuloáru, padne mi zrak na pohled, při kterém se mi ještě víc sevře srdce: obrovský kužel sněhu, který jsem ještě včera večer viděl dalekohledem, ještě při západu slunce úhledně naskládaný na dně výstupového kuloáru, už tam není. Teď je rozprostřený po ledovci daleko pode mnou ve fraktálu ozdobných úponků, z nichž každý je dlouhý sto metrů, a na jeho místě leží úzký, kameny posetý žleb, z jedné strany ohraničený vysokou žulou a z druhé rozpadající se morénovou stěnou. "Zatraceně." Opakuji ještě tišeji.

Ohlédnu se na útesy nade mnou a jižní svahy za nimi, zářící, třpytící se v poledním slunci. Nemám moc času. Vytáhnu ze sněhu nad sebou násadu cepínu a ukotvím batoh ke svahu násadou lyžařské hole zaraženou do díry. Odjistím prsty a vystoupím z lyží do kopce, přehodím si první skobu a pak si pod lyžemi do kopce vydupu malý výstupek, na který se pohodlně postavím, abych mohl udělat totéž pro druhou nohu. Poté, co si připnu lyže k batohu a schovám jednu hůl, se tlačím dolů rozbitým kuloárem a proklestím si cestu mezi kousky zrcadlově lesklého ledu přes bludiště hřebenů a výběhů. I při opatrných a metodických pohybech postupuju rychleji než na lyžích, ale po příliš mnoha minutách a příliš málo metrech sestupu mě slabý šustot a série tupých úderů přitáhne dolů: moréna se v denním žáru začala drolit a z prašné okrové stěny se právě odlepil kus žuly velikosti lebky, který se odrazil doprostřed mé zamýšlené linie sestupu a pak sklouzl mezi své bývalé sousedy, stále ještě téměř dvě stě metrů pode mnou. Z nějakého důvodu slyším, jak mi mezi zkroucenými rty uniká lehké zachichotání, a dopřávám si krátký okamžik, abych se mohl utápět v absurditě celé situace. Vím však, že to nepomůže.

Co však vím, protože jsem tuto linii po léta obsedantně studoval dalekohledem a fotografiemi, je, že mezi pravou morénovou stěnou tohoto kuloáru a skalami těsně nad ní se nachází visutý sněhový svah, který bych mohl využít k opětovnému napojení na trasu o něco níže, pod většinou potenciálních skalních srážek. Jakmile se vrátím do kuloáru, pokud budu lyžovat dostatečně rychle a budu předstírat, že jsem mnohem hubenější, než ve skutečnosti jsem, je docela možné, dokonce pravděpodobné, že mě skalní pád nerozmačká k smrti a nestanu se růžovou šmouhou na dně ledovce. Uznávám, že ta šance není velká, ale je to to nejlepší, co teď mám. "Na tohle nemám čas," zamumlám, když začínám stoupat zpět do kuloáru, a ve vlastním komentáři nacházím malou útěchu. "Na tohle doslova nemám čas."

* * *

Horská záchranná služba mi zavolala zpět asi deset minut po našem prvním rozhovoru. Chtějí si ještě jednou ověřit, že nejsem zraněný a že jsem na bezpečném místě, daleko od nebezpečí.

"Musím se zeptat," říká mi operátorka pomalou, trpělivou francouzštinou poté, co mi mé vlastní příšerné pokusy o jazyk daly najevo, že je to'nutné, "Pokud jste v naprostém bezpečí, nevadilo by vám chvíli počkat? Vrtulník musí letět k dalšímu incidentu jinde v údolí, někdo spadl a mohl by být dost vážně zraněný."

"Ne, vůbec ne," odpovídám. Moje kotva je pevná, jsem'relativně chráněný před čímkoli padajícím shora, jsem v teple a suchu a v batohu mám další bundu. Termosku s čajem jsem sice už dopil, ale dutá trubka mé cepínové sekery sbírá tající vodu, která vytrvale odkapává ze skal za mnou, a já mám kapsu plnou sladkostí. Předpokládám, že tu mohu zůstat donekonečna. "Jsem v naprostém bezpečí. Nemám tady žádné problémy, pokud má vrtulník na starosti vážnější věci."

Při zpětném pohledu se mi možná zdá, že můj čas byl trochu na hraně. Stejně hřejivé slunce, které v horním kuloáru změkčilo sníh na lyžařsky přijatelnou konzistenci, určitě pokračovalo v prohřívání celé stěny po celý den a já jsem spoléhal na to, že dolní kuloár bude čistý a rychlý, což mi umožní být daleko od oblasti, než odpoledne začnou nevyhnutelné a neustávající laviny. To se nepovedlo. Následující dvě a půl hodiny sleduji, jak se po levé straně kuloáru řítí jeden svah za druhým, přičemž krátkou přestávku mezi jednotlivými nárazy vln vyplňuje neustálý rachot a občasné dunění morénové stěny, která se pode mnou rozpadá.

Když sedím tak blízko masakru, nemůžu si pomoct a přemýšlím o tom, o kolik blíž jsem mohl být. Doba, která uplynula mezi tím, co moje mačky udělaly poslední krok z kuloáru, a první nezastavitelnou sněhovou stěnou, která smetla všechno ze své cesty, nemohla být delší než deset nebo patnáct minut. Ten čas jsem mohl klidně strávit dřív během dne tím, že jsem vyřešil zaseknuté lano po slanění, odstranil led ze špičky úvazku nebo se zastavil, abych pořídil časosběrné záběry vířících mraků, pozoroval dalekohledem jiné družstvo na druhé straně údolí nebo dělal jakoukoli jinou zbytečnou a banální věc, kterou občas v horách děláte. Možná bylo správné rozhodnutí vylézt z kuloáru a zoufale se držet skal nad ním, když jsem to udělal, ale rozhodně to není důvod, proč jsem dnes ještě naživu a sedím a píšu tato slova více než týden po události v županu s napůl zapomenutým hrnkem vlažné kávy u lokte. Bylo to štěstí. Nic než hloupé, slepé štěstí.

* * *

Když se vysoko nade mnou vznáší modrý vrtulník PGHM, zazvoní mi telefon. Je to'pilot, chce, abych ho navedl na místo, kde se přesně nacházím, na malou modročervenou skvrnu ztracenou kdesi na kolosálním úbočí hory. Otočte se o šedesát stupňů doprava, říkám jim, o dvě stě metrů níž. Je těžké mluvit do telefonu, když mávám oběma rukama vysoko nad hlavou. Vidí mě. Ještě nevím, jestli mám zavěsit... Přijde mi to neslušné.

Natáhne ke mně ruku muž na konci kabelu. Nejdřív mě chytne za ruku, pak za skalní kotvu a pak si položí nohy na malou římsu, kterou jsem mu vyrazila ve sněhu. Odhrnu si spodní část bundy a natáhnu jistící smyčku, zatímco on k ní připíná lano navijáku, a když pak oba jdeme sundat smyčku z mé skály, mává druhou rukou v kruhu nad hlavou. Jsme ve vzduchu. Zatímco se ode mě zjizvený kuloár a rozervané skály, které jsem posledních pár hodin nazývala svým domovem, vzdalují padesát metrů, sto, dvě stě, úžasně pohledný muž, který mi kolébá nohy mezi sebou, se podívá dolů na zbytečně tenký, lehký horolezecký úvazek, který se mi zařezává hluboko do stehen. "Ca va?" vykřikne přes hluk rotoru, ve tváři nezaměnitelný výraz, že raději ty než já. Ca va, přikývnu.

Sedáme si na jednu ze sjezdovek Grands Montets, poblíž Refuge de Lognan, a pak se přikrčíme, když vrtulník přistane vedle nás. Můj zachránce jde zvednout můj batoh do helikoptéry, ale já mu poklepu na rameno a mimicky řeknu, že možná, a'bych nerad vypadal nevděčně, by pro ně bylo jednodušší nechat mě tady... Můžu prostě jet na lyžích domů do Argentiere. Pokrčí na sebe rameny a přikývnou. Potřesu si s každým dostupným rukou, vyslovím poděkování a sepnu ruce na znamení vděčnosti pilotovi, když se znovu vznese k obloze. O chvíli později je moje šedesátisekundová záchrana u konce a svět je opět tichý, v pozadí se neozývá ani šumění neustálého padání kamení. Za překvapených pohledů malého publika lemujícího okraje nedaleké sjezdovky rychle vyměním mačky za lyže a v blednoucím podvečerním světle se na lyžích vracím domů.

O něco později, kolem třetího piva, se dozvídám, proč jsem si nad rozpadající se morénovou stěnou užil několik hodin opalování. Poté, co jsem nechtěně sledoval stopy někoho jiného, se skupina lyžařů ocitla v obtížných podmínkách jen několik kilometrů jižně ode mě, v kuloáru Chapeau. Vrtulník PGHM zachraňoval jednoho člena skupiny a poté o pár set metrů níže v kuloáru vyzvedával těla jeho dvou kamarádů.