Vše nasvědčovalo tomu, že to bude perfektní den. Od konce ledna jsem sledoval denní lavinové zprávy z SLF a předpovědi počasí pro Gotthardskou oblast. Po vydatném sněžení a mohutném větru jsem si uvědomil: počkejte na úlevu! Dne 03.02.05 se při 17°° objevilo LLB: 3. stupeň lavinového nebezpečí, varování před mohutnými závějemi a před tím, že nahromaděný ujetý sníh je těžko rozpoznatelný. Předpověď počasí ukazovala, že v údolí Urseren fouká vítr od severovýchodu. Ani trochu jsem se nehádal. Oblast kolem Gemsstocku dobře znám, takže navzdory hlášenému stupni lavinového nebezpečí bylo k dispozici spousta možností freeridu; pokud se ovšem budete držet pravidel:
Skalnaté svahy jsou tabu;
Extrémně strmé svahy jsou tabu;
Dávejte pozor na expozici svahu kvůli závějím - v tomto případě se vyhněte JZ.
Oli, můj spolucestující, měl zažít skvělý první den freeridingu. Chtěl jsem mu ukázat, co mě na hrátkách s bílým šatem hor fascinuje - a co mě činí závislým. Jinými slovy, měl jsem to na starosti já. Celý den proběhl velmi dobře. Udržovali jsme si od sebe odstup a organizovali jsme si místa setkání na bezpečných místech. Jedinou malou nevýhodou bylo množství stop na dně údolí, ale i to jsme dokázali překonat.
Stalo se to krátce po 14. hodině. Rozhodli jsme se znovu projet skalnatým údolím. Chtěli jsme co nejlépe využít krásný, hravý terén na dně údolí. Do skalnatého údolí jsme plánovali vjet ze slunečné sjezdovky. První chyba, která se ten den opakovala podruhé. Jedná se o JZ exponovaný svah, který byl za výše uvedených podmínek plný závějí, tedy už NEJDE!!! Druhá chyba!!!, blízko úpatí svahu se nachází skalnatý, přes 40° strmý terén: také NEJDE!!! Neviděl jsem však žádné známky větrné činnosti, které by mě měly znepokojovat, žádné duny a podobně. Na sklon svahu a expozici jsem už zapomněl. Bylo tu také dost stop a když jsme sem sjížděli poprvé, sníh nevypadal jako navátý.
Jak jsem řekl, bylo krátce po 14. hodině a slunce už dvě hodiny svítilo na sněhovou pokrývku. Na potřetí: NEJDE TO!"
Taková byla fakta...
Oslnila mě krása okolí. Už jsem se zasnila: Oli tam udělá svůj stříkací obrat a já si ho vyfotím; takový byl plán! Byl tam také prach. Tlustý! Odbočili jsme ze slunečné sjezdovky a diskutovali o tom, jak by se co mělo dělat. Oli se před akcí vydal na krátkou procházku pro malé kluky, takže jsem mezitím hledal dobré místo, odkud bych mohl fotit. Všechno se zdálo být jasné. Fotoaparát připraven, rámování vybráno, Oli připraven za 10 vteřin. V mžiku vystřelili ze svahu dva lyžaři. První, v modré bundě, dělá skvělé oblouky (užívám si ten pohled!) a je těsně před terénním stupněm s malými skalkami, když druhý, v červené bundě, také vyrazí na svah ve velkém stylu. Při jeho druhé zatáčce se ozve krátký chrastivý zvuk, jako by to byly suché větve, a celý svah se dá do pohybu. Od této chvíle události přicházejí hustě a rychle, vše se odehrává v rychlém pohybu. Z hrdla se mi vydere ohlušující "AVALANCHE!!!". Červený se otočí, vidí, co se děje, také něco křičí na svého druha (znělo to skandinávsky) a snaží se dostat na okraj laviny mezi zrychlující se kry. Modrý naopak narovnává lyže a mizí mi ze zorného pole, vystřeluje přes okraj terénu. Zkamením, ale sleduji červeného, jak se dere ven z laviny. Pokud to nezvládne, mohu si alespoň zapamatovat místo zmizení. Nevím jak, ale podaří se mu udržet mezi skalami. Zatímco se deska sněhu široká dobrých 150 metrů řítí ke dnu údolí, dávám si pozor, abych se nepohnul. Nevím, jak se to stalo, ale jak držím fotoaparát v prstech, jednoduše stisknu spoušť. Okamžitě se otáčím a křičím na Oliho: "Musíme jít najít toho modrého!" Neviděl jsem ho od chvíle, kdy zmizel za schodem. Cestujeme kolem hory a nacházíme místo, odkud můžeme bezpečně přehlédnout obrovský lavinový kužel. V tu chvíli zahlédneme skupinku tří lidí, kteří zírají na svah, a vedle nich stojícího jediného lyžaře. Nelze rozeznat barvu jejich bund! Voláme dolů a ptáme se, kde jsou. Jasně, toho červeného jsem viděl v bezpečí, ale kdo ví, třeba ho chytla další trhlina. Po několika ohlášeních tam a zpátky lyžař křičí zpět: "V lavině nikdo není!" A tak si říkáme, že jsme v lavině. Cestou ke skupině si uvědomím, že je to ten modrý, a uleví se mi, až příliš se mi ulevilo. Sněhová deska byla tak velká, že masy sněhu na dně údolí se přelily přes další terénní úroveň. Ani z výchozího bodu, ani z druhého pozorovacího stanoviště nebyla tato oblast vidět.
Jak situaci prožíval Oli
[Text Oliver Burde]
Rozpoznání iluze a reality je úkol, ke kterému musíme přistupovat se zdravým rozumem. Vzhledem ke kráse nedotčených prašanových svahů je nezbytné tuto racionalitu uplatňovat. V opačném případě je příliš snadné upadnout do pasti ztotožňování krásy s neškodností. Proto musí každému emotivnímu vklouznutí do snového světa prašanu předcházet objektivní analýza rizik. Není důležité, kolik stop se na daném svahu již nachází - posuzovat je z hlediska bezpečnosti může být zničující omyl... Toho dne to byl náš třetí sjezd skalnatým údolím. Opět jsme odbočili ze sluneční sjezdovky a hledali naše PowPow pole. Tentokrát jsme chtěli pořídit několik fotografií v horní oblasti. Aron jel na lyžích trochu napřed a umístil se tak, aby měl co nejlepší záběr na můj plánovaný oblouk se sprejem. Na jeho pokyn jsem chtěl vyrazit, nabrat rychlost, přejet do svahu a stříkat pod malou římsou. Signál jsem dostal. Poslední kontrola a ... Sakra, zase jsem musel chcát! Tak jsem si zase sundal rukavice a vyrazil. Mezitím kolem mě projeli dva lyžaři. Podíval jsem se za nimi. Ve stejnou chvíli vystřelili kolem Arona do oblasti, kam jsem mířil. Najednou se celý svah pohnul a do údolí se sesunula obrovská deska sněhu, která se okamžitě rozpadla na tisíc plátů. Byl jsem ohromen a mé estetické oko bylo ohromeno, moje mysl okamžitě vykřikla: ALARM! Ještě než jsem si zapnul kalhoty, celá prašanová sjezdovka zmizela za dalším skalním stupněm a lyžaře už nebylo vidět. Sjel jsem na lyžích k Aronovi, který stál necelých deset metrů od akce. Viděl, že vrchnímu lyžaři se podařilo propracovat ze zrychlující se masy sněhu do strany, ale druhý lyžař nebyl nikde vidět. Obávali jsme se nejhoršího a okamžitě jsme se vydali dolů. Spodní lyžař se však také dokázal zachránit a nebyl zasypán.
Všichni jsme měli štěstí!
Samozřejmě jsem rád, že se ti dva lyžaři dostali ven v pořádku, a uvědomuji si, že můj zážitek byl ve srovnání s jejich pekelným výletem neškodný. Přesto mě v mysli a v každém vlákně mého těla pronásleduje otázka mého osudu. To, že jsem se musel vyčůrat, mě zachránilo před kdovíjakým osudem a vyvolává otázky, na které moje mysl kapituluje. Je to osud nebo náhoda, co se nám děje, nebo máme vnitřní varovný systém, který nás podvědomě nutí jednat, abychom se ochránili před potenciálním nebezpečím? Měl jsem zatracené štěstí, nebo jsem měl anděla strážného - nevím. Vím jen to, že se opět s pokorou skláním před životem a s úctou k přírodě. A vím, že se z našich chyb poučím, ba musím poučit. Je mou povinností už nikdy sebe ani ostatní do takové situace nevystavit, pokud pokora a úcta nejsou jen hezká slova.
