Rozhovor s Christophem by vlastně začal právě zde. Vlastně. Ale je důležité, abych vám řekl, že rozhovor jsme vedli 21. února 2022. Tři dny před tím, než se situace na Ukrajině vyhrotila a Rusko ji napadlo. Když jsme rozhovor vedli, nedokázali jsme si představit, že scény, které Christoph popisuje ze svých cest, se mohou stát realitou i tady u nás. Proto se tomuto tématu v rozhovoru nevěnujeme.
Přes to všechno vám rozhovor s Christophem samozřejmě nechceme odepřít.
Přeji příjemné čtení.
Jste outdoorový sportovní fotograf, ale také fotoreportér cestující po krizových oblastech. Co pro vás znamená fotografování?
Pokládáte otázky (smích). To zní banálně, ale pro mě je to klíč k naplněnému životu. Je samozřejmě výsadou, že svou prací můžete něco změnit, a protože stále více žijeme ve světě řízeném médii, mám jako mediální liška určitou moc. A myslím si, že s touto mocí přichází i odpovědnost udělat se svým talentem něco smysluplného. Proto nechodím jen fotit pro klienta XY, ale dělám i to, na co mám chuť - ať už je to focení v ledovcové jeskyni nebo dokumentování krizových oblastí.
Pro mnoho lidí je fotografie také prostředkem k zachycení okamžiků a zastavení pomíjivosti.
Ano, určitě. Pevně věřím, že v určitém okamžiku svého života dospějete do bodu, kdy jsou vzpomínky tím nejcennějším, co máte. A když se vrátíme k ledovcům, k té pomíjivosti, to je také jeden z důvodů, proč to dělám, jít tam s klukama a vzít to všechno na sebe, protože ledovce budou pryč. A když jezdíte každý rok na stejné místo, jako to děláme už šest let, vidíte, co se děje. Je to opravdu docela úžasné.
Co to s vámi dělá, když vidíte, jak se vám příroda mění před očima?"
Řeknu vám, že ještě před šesti lety mě to tolik neovlivňovalo. Vždycky byly špatné zimy a bylo to spíš o tom, že jsem chodil práškovat a chodil ven. Měli jsme to za dveřmi, takže to byla samozřejmost. Pak jsem vyfotil bratra, jak skáče z velké ledové jeskyně na Pitztalském ledovci. Všichni si mysleli, že je ta fotka super, jen brácha z toho tak nadšený nebyl. Tak jsme si řekli: "Tak tam pojedeme ještě jednou!". V únoru jsme se tam vrátili, o šest týdnů později, a ta věc byla pryč. Na ledovci. Skoro ve třech tisících metrech. A my jsme tam stáli a říkali si: "Kurva, co se to tady děje?". To byla opravdová facka a my jsme si uvědomili: Dobře, tohle je opravdu vážné, když v únoru roztaje ledovcová jeskyně ve výšce téměř 3 000 metrů. Taky vím, že moje děti už to neuvidí. U každého místa tam nahoře víme, že když odjíždíme, bylo jedinečné. Takhle už to nikdy neuvidíme. Je to hluboce dojemné a nesmírně smutné.
Ale tání ledovce je jedna věc, viděl jsem také, co se děje po celém světě v důsledku klimatických změn. Komunita sněžných sportů vždycky pláče kvůli svým ledovcům, ale to, že kvůli klimatickým změnám umírají lidé a lidé musí opouštět svou zemi, to je úplně jiný rozměr. V současné době je na útěku asi 60-70 milionů lidí a v závislosti na zdroji lze říci, že dvě třetiny z nich utíkají kvůli změně klimatu. A není to jejich vina, můžeme za to my. Průmyslově vyspělé země.
Pravděpodobně žijeme v příliš velké bublině. Důsledky klimatických změn často nejsou přímo hmatatelné; když je například v Africe sucho, málokoho to tady na místě zajímá. Pokud se teď stane něco jako povodně v Německu v létě 2021, pak jsou důsledky klimatických změn pro mnoho lidí najednou velmi blízko.
Ano, lidé něco dělají, až když si sami něco uvědomí a když už je vlastně pozdě. Bezpečnostní pásy, airbagy, helmy - člověk něco udělá, až když to bolí. A tak je to nyní i u nás. Teď si to lidé uvědomují a myslím, že je skvělé, že jsou to právě mladí lidé, kteří říkají: "Hej, počkejte!". Ale samozřejmě si to také musíte moci dovolit. Žijete tady v bublině problémů prvního světa a často zapomínáte na ostatní.