Poznáváte to? Letní prázdniny skončily, večery se ochlazují a denního světla je čím dál méně, listí se mění ze zeleného na oranžové a červené a nakonec opadává ze stromů, poslední pivo Oktoberfest je vypito a ráno se nad poli usazuje první mlha. Je podzim. A to je chvíle, kdy se začínám těšit na zimu. Nejdřív se s létem loučím plný melancholie, ale pak si dál prohlížím nejnovější modely lyží, pořizuju si první nákupní příručku a spřádám plány na sezónu. Zpočátku jsem ještě v euforii: "V zimě bude všechno lepší a já budu lyžovat každý víkend a možná i několikrát před prací." A pak se začnu těšit na to, jak se mi bude dařit. Dokud mě nedožene mnichovská realita: dopravní zácpy od nájezdu na A8 až na konec dálnice, rovnou do Zillertalu a zase zpátky. V lyžařském středisku je ještě větší tlačenice a fronty a také na všech lyžařských zájezdech, které začínají v okolí Mnichova.
Když sedím v autě, pořád si říkám, jak je to celé šílené. Trčet v dopravních zácpách, vyhánět výfukové plyny z výfuku a pak několik mizerných hodin lyžovat na posledních zbytcích ledovců nebo čerstvě zasněžených sjezdovkách. Stojí to ještě za to? A není lyžování, sport, který jsem zbožňoval od svých tří let, dnes už jen zaprášený dinosaurus, kterého je nejlepší zavřít do muzea? Jezdí demonstranti Fridays for Future na lyže? Smím to vůbec dělat? Má pro mě smysl vyhazovat do vzduchu miliony litrů vody, aby na sjezdovkách napadl sníh? Abych při cestě na sjezdovku doslova vyfukoval CO2 z okna jen proto, že se mi líbí klouzat po svahu na dvou prknech? Mohl bych si prostě něco založit přímo u svých dveří a nemusel bych každý víkend cestovat do hor. Například jízda na šotolině. Sněžnice (no, vtip) nebo, já nevím, prostě turistika, chůze, běžky?
