Jakmile již nemůžeme rozpoznat počáteční vrstevnatost vysoké zimní sněhové pokrývky, ale místo toho nacházíme poměrně jednolitou masu tajícího sněhu, hovoříme o "klasické jarní situaci". Klasická jarní situace je charakterizována souvislou sněhovou pokrývkou tvořenou tajícími formami, přičemž vznik tvrdé pokrývky v noci, tj. povrchové utuhnutí, určuje lavinové nebezpečí. Pod sněhovou pokrývkou se až k zemi nachází sněhová břečka, tj. tající formy s vysokým obsahem vody. Pokud povrchová sněhová pokrývka chybí, označuje se jako "bahno".
Jarní situace se tedy dělí na první část se zvýšeným nebezpečím v důsledku prvního promočení starých vrstev a druhou část, klasickou situaci.
Izotermická sněhová pokrývka
Pojmem "izotermická" se vlastně označuje sněhová pokrývka se zcela jednotnou teplotou, tj. stejnou převládající teplotou od první vrstvy na zemi až po povrch sněhu. Teoreticky může být v celé oblasti -5 °C, -11 °C nebo -2 °C. V praxi je však sněhová pokrývka označována jako izotermní pouze tehdy, pokud v celém povrchu převládá 0 °C, tj. sněhová pokrývka již nemá žádnou teplotní rezervu. Jedním z důvodů je skutečnost, že v blízkosti země se obvykle nenacházejí žádné vrstvy sněhu, které by byly výrazně chladnější než 0 °C v důsledku tepelného toku země. Izotermická sněhová pokrývka v jiném teplotním rozmezí než 0 °C je tedy stěží možná kvůli vrstvám u země, které se na tuto teplotu již tak jako tak ohřály.
Co zbývá pro pojem "izotermická sněhová pokrývka", je souvislá teplota 0 °C, tj. bod tání - zde může sněhová pokrývka zůstat téměř konstantní po dlouhou dobu (týdny až měsíce). Pokud zůstává energetická bilance kladná, tj. pokračuje přísun tepla, taje stále více sněhu. Protože směs sněhu a vody nemůže být teplejší než 0 °C, zůstává sněhová pokrývka na této teplotě, dokud neroztaje. Přestože působí i vlivy shora (atmosféra) a zdola (země), teplota se již nemění, mění se pouze obsah vody a tloušťka, protože se pouze dodává další teplo.
Obsah vody (obsah kapalné vody, LWC) může dosáhnout přibližně 15 % objemu, poté začne voda nejpozději odtékat, tj. hledat si cesty vertikálně i horizontálně dolů k zemi.
Pouze při nočním záření se nejsvrchnějších 20 cm opět ochladí. Obsah vody ve směsi ledu a vody, který je nyní přítomen, opět zmrzne a vytvoří se povrchová vrstva sněhu. Ta je jen o málo chladnější než 0 °C. Změna počasí může způsobit, že sněhová pokrývka opět zcela zmrzne jen při velmi dlouhotrvajících nízkých teplotách, nebo dokonce "doplní" teplotní zásobu. V praxi k tomu téměř nikdy nedochází, protože dlouhotrvající chladná období s teplotami hluboko pod 0 °C se na jaře vyskytují jen zřídka. Kromě toho čerstvý sníh obvykle napadne jako první v důsledku přechodu studené fronty. Tento čerstvý prachový sníh poskytuje vynikající izolaci pro sníh pod ním. V důsledku toho studený vzduch, který následuje, již nemůže ochlazovat nasáklou starou sněhovou pokrývku
Tání
Termínem "tání" se obecně označuje pouze povětrnostní situace s vysokými teplotami, která vede k tání. Ve sněhové a lavinové vědě se jím rozumí teplé a vlhké "špinavé počasí". Čím vyšší je vlhkost vzduchu, tím více může dojít k promočení sněhové pokrývky a jejímu následnému promočení a tání. Denní úbytek výšky sněhu při vysokých teplotách v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu je mnohonásobně větší než při vysokých teplotách, ale suchém vzduchu. Pokud navíc prší a/nebo jsou noci zatažené, můžete téměř sledovat, jak sněhová pokrývka taje. Při tání se na tání sněhu podílí nejen teplota vzduchu a sluneční záření - obě tyto složky spojí své síly s několika komplici: Zvýšený tepelný příkon rozptýleného záření, nedostatek tepelného záření a tím ochlazování povrchu, nedostatečné ochlazování v důsledku slabého vypařování a sublimace na povrchu a v čase. Za suchého počasí s vysokým tlakem je energetická bilance sněhové pokrývky v noci záporná, pouze přes den dále taje. Při tání sněhová pokrývka taje 24 hodin denně a v noci bez přerušení.
"Akumulace sněhové pokrývky" při chladném, suchém počasí vysokého tlaku
Po značném promočení nebo proschnutí sněhové pokrývky v mnoha výškách a expozicích následuje chladná, jasná fáze počasí s extrémně suchým vzduchem. Energetická bilance sněhové pokrývky tak může být v souhrnu ode dne a noci záporná. Radiace (která samozřejmě probíhá i ve dne) je kvůli nízké vlhkosti a bezoblačné obloze extrémně silná, navíc je zde vysoký podíl evaporačního ochlazování neboli vysoké energetické ztráty v důsledku silné sublimace na povrchu, rovněž kvůli nízké vlhkosti. Teplota vzduchu je navíc o několik stupňů nižší než teplota sněhu, tj. pod 0 °C. To znamená, že zářivá energie dodaná sluncem nestačí k úplnému změkčení stávající sněhové pokrývky z noci, protože všechny ostatní parametry v tomto případě způsobují, že se sněhová pokrývka spíše ochlazuje než ohřívá. Tato pokrývka je noc co noc silnější a silnější, takže vlhká sněhová pokrývka nadále promrzá do hlubších vrstev. Teplotní rezerva se tak opět pomalu plní shora dolů. Díky tomu se vytvoří desítky centimetrů silná vrstva sněhu - která navzdory pěknému počasí nezměkne, což znamená, že riziko lavin se během dne téměř nezvyšuje.
Pokud po takovém období následuje "normální" jarní počasí s teplejším, především vlhčím vzduchem, nebo jen zatažené počasí s rozptýleným zářením a nedostatkem záření, může trvat i několik dní, než se velmi silná vrstva sněhu od shora dolů opět zcela promočí a přinese tak s sebou denní zvýšení lavinového nebezpečí.
