Alpský jih
Pocházím z Merana v Jižním Tyrolsku. Poprvé jsem tam lyžoval se svým lyžařským instruktorem Franzem, když mi bylo pět let. Ve 14 letech jsem vlastnil neonově zbarvený snowboard Nidecker Lipstick a vyhrál jsem svůj první italský pohár v obřím slalomu ve stříbrné kombinéze. Později jsem spolupracoval s místní snowboardovou školou. Pak se ale zimy v mé rodné zemi stávaly čím dál nespolehlivějšími a otázka, zda je dostatek sněhu, se stávala čím dál větší loterií. Zatímco za našich středoškolských časů nás ještě bavilo vyskakovat z vleků a kabin, jezdit po lese a skákat přes stodoly, v posledních pěti až deseti letech se člověk většinou mohl soustředit jen na elegantní oblouky na sjezdovce. Klimatické změny nebyly v Jižním Tyrolsku nikdy tak patrné jako v posledních letech: Ledovec Schnalstal, dříve letní tréninkový areál pro různé národní týmy, od května poprvé ukončil provoz. Mnohým lyžařským střediskům v Jižním Tyrolsku, z nichž většina nedosahuje více než 2 000 metrů nad mořem, se předpovídá chmurná budoucnost.
Pravidelná minima uprostřed sezóny
V zimě 2014 je však všechno jinak! Letos má maminka pravdu a čtenářům PowderGuide to není třeba vysvětlovat. Kdo ví proč? Ale tentokrát se v březnu v Severním Tyrolsku sbírají konvalinky a v Jižním Tyrolsku lidé jezdí na prašanu. Od roku 1951 nikdy v severní Itálii nenapadlo tolik sněhu jako tuto zimu: Jižní Tyrolsko, Trentino a Piemont se staly vysněnými destinacemi letošní zimy. Během několika týdnů se z lyžařských středisek, která byla v posledních letech známá spíše jako rodinné destinace, staly absolutní horké body: nejmenší vesničky jako San Martino di Castrozza, Aprica, Dolomity a údolí v okolí Ortlerské oblasti a Meranerlandu se proslavily nejen úchvatnými lavinovými videi (a typickým dialektem údolí Passiria), ale především břichatým prašanem.
