Většina outdoorových nadšenců zná Dolomity jako horolezecké Eldorádo. Dlouho si však jen málokdo uvědomoval, že totéž platí i pro freeridový potenciál. Dnes už většina freeriderů zná prašanové hotspoty Dolomit. Vzhledem k rozlehlosti oblastí však lze nedotčené svahy najít i několik dní po posledním sněžení. Když se ukázalo, že jižní bouře vysype v Dolomitech přijatelné množství čerstvého sněhu, bylo rychle rozhodnuto - vyrazili jsme do severní Itálie hledat hluboký sníh a strmé žlaby.
Alta Badia a Corvara jako základna pro čtyřdenní výlet
Corvara měla sloužit jako základna pro výlet. Malé turistické středisko na severovýchodním okraji masivu Sella. Je snadno dosažitelné, pokud cestujete ze severu, zejména proto, že cestou nemusíte překonávat žádné horské průsmyky. Toho bychom rádi využili, ale oproti očekávání byla údolí celá zelená a suchá. Ani náhodou 'Velká skládka v Dolomitech'...
Lyžařská oblast Alta Badia je propojena s ostatními lyžařskými areály kolem masivu Sella a měla být naší první zastávkou i přes svou zvládnutelnou velikost. U dolní stanice jsme nejprve vystřízlivěli. Vypadalo to, že dole leží maximálně 5 až 10 cm čerstvého sněhu. Jediný člověk, který to celé vnímal pozitivně, byl náš exkluzivní průvodce Francesco Tremolada, který nás přivítal s úsměvem na tváři. Oprávněně ho lze označit za veterána dolomitského freeridu, a to nejen od doby, kdy v roce 2004 vydal první verzi svého freeridového průvodce 'Freeride in Dolomiti'. (K recenzi...)
Francesco byl také tím, kdo naši počáteční skepsi ohledně údajně malé rozlohy lyžařské oblasti Alta Badia rychle proměnil v nadšení. Řekl nám, ať počkáme a uvidíme, že nám ukáže jednu nebo dvě náročné varianty. No a pak jsme si procvičili italskou nonšalanci. Mimochodem, žádní italští policisté zatím nebyli vidět.
Na vrchol jsme pak vyjeli lanovkou Boè. Za velmi krátkou dobu překonáte úctyhodných 660 výškových metrů. Jakmile jsme dosáhli vrcholu, uvědomili jsme si, o čem Francesco mluvil už dole: 'Dnes se musíme držet nízko - na stromech. Špatná viditelnost a silný vítr v Alpách!" Pro zahřátí jsme několikrát použili lanovku Cherz a zjistili jsme, co jsme již tušili: v lese je mnohem více sněhu a není to tak zlé! Při prvním sjezdu jsme si udělali pár fotek a sjeli na lyžích po neupraveném svahu daleko od vyznačených sjezdovek. Dole jsme počkali na našeho fotografa a poznali dalšího freeridera, který na svahu udělal několik krátkých obloučků klasickým stylem a mířil k nám. Vyrazilo nám dech, když jsme si při přiblížení uvědomili, že je to vlastně karabiník v uniformě! První sjezd a už pokuta! To přece nemůže být pravda. Už jsem se připravoval na bleskový start a několik rychlých zatáček lesem, když kolem nás s úsměvem a přátelským pozdravem zamával... Francesco nás hned uvedl na pravou míru: pokud nejezdíte vedle sjezdovky a neohrožujete ostatní lyžaře, je to mnohem méně problematické - a freeriding se tu toleruje.
Odpolední espresso a výškové metry
V době oběda nás Francesco opustil - ale ne bez toho, aby nám řekl ještě několik hodnotných možností. Přímo od horní stanice lanovky Boè vede několik sjezdovek, ale u některých z nich je nutné projít kolem horské restaurace a je více než jasné, že tudy projedou jen ti, kteří se chtějí vyřádit mimo sjezdovku. A jak by řekl freeridový ďábel: správce sjezdovky a karabiniér stojí útulně u baru a popíjejí espresso! Trochu nás zneklidňuje nepřítomnost našeho místního Francesca, a tak se rozhodneme dát si nejdřív rychlou kávu. Zdá se však, že je příliš krátká, protože pánové se ještě po půl hodině zdržují u pultu. Jen toho, kdo tuší zlo, může napadnout, že za to mohou i dvě mladé servírky v přiléhavých topech, které až příliš volně předvádějí své půvaby... Nicméně doslova "freeridoví čmeláci v zadku" nás pak ženou dál a my se kolem nich snažíme co nejnenápadněji (což v pestrobarevném freeridovém oblečení není možné) dostat ke vchodu...
Na uniformované frontě není žádný odpor a nějak nás velmi těší jižní dispozice Italů. Vraťme se k tomu podstatnému: Francesco nám toho moc neslíbil! Za mírně zlepšené viditelnosti - přestalo sněžit - nacházíme velmi hravý terén se spoustou malých, strmých žlábků a množstvím skalních pádů a polštářových linií. Náš kolega Fabian Lentsch z Innsbrucku - nadaný freerider ve svých 17 letech - nám v působivém stylu ukazuje, jak se v takovém terénu nejrychleji pohybovat směrem ke dnu údolí. Na některých místech leží na měkkém podkladu hodně přes 30 cm čerstvého sněhu, a když vidíme stěnu pokrytou polštáři, je jasné, že po posledním výstupu nás čeká namáhavý výstup, než dostaneme zaslouženou pizzu. Zejména odpolední varianty splnily naše očekávání a ukázaly nám, že Dolomity stále nabízejí méně projížděné varianty stromového lyžování. A po velmi příznivé ceně a o to chutnější pizze jsme rádi, že jsme se rozhodli být v malé domácí oblasti Corvara.
Nejlepší horské počasí a široké sjezdovky na Marmoladě
Předpověď na další den slibuje nejlepší horské počasí, a tedy výbornou viditelnost. Rozhodnutí padá rychle: brzy ráno vyrážíme autem do Arabby. Jako součást legendární Sella Rondy se to dá zvládnout i lanovkou a lyžemi z Corvary, ale trvá to podstatně déle a jak víme, v první krásný den po čerstvém sněhu se počítá každá minuta. Znovu se tak potvrzuje, že většina Italů jsou lyžaři na férovku. Trochu nás šokují davy lidí u lanovky Malga Ciapela. Působivá 1800 metrů dlouhá jízda lanovkou na Punta Rocca na Marmoladě však vynahradí každou minutu čekání ve frontě - zejména téměř 1200 výškových metrů, které překonáte při sjezdu do Passo di Fedaia před návratem k lanovce na sjezdovce. My volíme široké, otevřené svahy varianty "Intra i Sass" mezi Sasso delle Dodici a Sasso delle Undici, protože krátkým traverzem s nepatrným stoupáním se dostanete přímo na sjezdovku a velmi rychle jste zpět u gondoly. Alternativně můžete sjet ke starému koši lanovky na Fedaia. To se velmi vyplatí, ale měli byste se předem informovat, protože soukromý vlek je obvykle v provozu až od února a se skipasy Ski Dolomiti ho již nelze použít.
Pro všechny ostatní možnosti dále na západ (lyžaři doleva) dolů k silnici do průsmyku byste měli mít s sebou buď peníze na taxi - k čemuž potřebujete také hodně štěstí - nebo musíte počítat s dlouhou procházkou zpět do průsmyku Fedaia.
Sněhové podmínky jsou zde velmi větrné, ale široký terén a rychlé, dlouhé zatáčky nám vykouzlily úsměv na tváři. Děláme několik koleček na výše zmíněných variantách a pak se pomocí vleku a svalové síly dostáváme na začátek žlebů pod vrcholem Padonu. Překvapivě jsme za celý den nepotkali žádného karabiniéra a teprve tady nahoře, s výhledem na svahy pod námi, si vzpomínáme, že je třeba být stále ve střehu. Ve výběhové zóně však nehrozí, že by se na sjezdovku dostala lavina, a my si užíváme málo využívaný hlavní žlab orientovaný na sever.
Jako odměnu na závěr dne si dopřáváme jednu z variant, které Francesco popsal ve své knize, a sestupujeme údolím Rio de Pestort do Alfáura. Malá vesnička se nachází asi 2 km pod Arabbou a bohužel si musíme uvědomit, že lyžaři 0815 z Milána nemají zrovna zájem brát stopaře - i když v drahých perleťových SUV je stále dost místa pro lyže i jezdce. Moc se nám nedaří přesvědčit se, že "krátký" pochod je přece jenom dobrý pro svaly. Koneckonců, myšlenka na další výbornou pizzu pečenou na kameni nám dělá dobře...
