Monte Rosa vysoká 4634 metrů je nejmohutnější horou Alp. Ačkoli je Mont Blanc o více než 150 metrů vyšší, svou hmotností a velikostí ho Monte Rosa předčí. Výstup na vznešený vrchol je také považován za podstatně náročnější než běžná trasa na Mont Blanc.
Popis túry v průvodci (průvodce SAC "Skitouren Oberwallis") zní vzrušujícím způsobem a počasí je ideální, dokonce opět napadl čerstvý sníh. Brzy ráno vyrážíme do horolezeckého a lyžařského ráje Zermattu.
Výchozím bodem naší vrcholové lyžařské túry je chata Monte Rosa v nadmořské výšce téměř 2800 metrů, divoká a osamělá výspa, uzavřená a obklopená ledovými masami ledovce Monte Rosa.
Vezmeme to zlehka. Proč trávit hodiny stoupáním po plochém ledovci, když všude jsou vleky? A tak se pohodlně vyvezeme lanovkou na Stockhorn. Lyžařský areál v Zermattu je legendární, a to nejen díky své extrémní nadmořské výšce a obrovské letní lyžařské oblasti až do výšky téměř 3800 metrů. Pro freeride je areál (zejména na straně Stockhornu) gigantický - ale seriózní a vysokohorský. Bohužel těch několik "pořádných sněhových srážek" se Zermattu tuto zimu vyhnulo, takže sněhové podmínky jsou všechno, jen ne skvělé. To znamená tenké, křehké sněhové mosty na ledovcích nebo kamenech, pod kterými není žádný led. Obojí je hloupé - při plavbě lyžařskou oblastí jsme patřičně opatrní. Ale přesto je to zábava.
Odpoledne vyrážíme ze Stockhornu směrem k chatě Monte Rosa
(Via Tour č. 125, s dlouhým traverzem, proto méně vhodná pro snowboardisty). Dlouhá ledovcová trasa není nijak zvlášť vzrušující, ale scenérie je vždy prvotřídní. Právě když nás chůze začala nudit, přišli jsme na strmý skalnatý hřeben, který jsme sjeli po fixním laně. Rychle se vracíme na lyže a pokračujeme dál, protože v 18 hodin máme večeři. Cestou k chatě Monte Rosa nacházíme ještě několik nečekaných prašanových polí a k chatě dorážíme velmi spokojeni. Nečekali jsme, že budeme o Velikonocích jediní hosté, ale že by bylo tak plno? No, to vlastně dává smysl. Jsme zařazeni do druhého kola objednávání jídla. Tedy v 19.30, v těsném závěsu.
Zumsteinspitze: trhlina a ledová lavina
Brzy ráno vyrážíme na aklimatizační túru směrem k vrcholu Zumstein, který je vysoký 4563 m. Na vrcholu se nacházíme, když se nám podařilo vylézt na vrchol. Jedná se o poměrně nenáročnou túru, jejíž obtížnost spočívá v tom, že popraskaný hraniční ledovec skrývá množství řídce zasněžených trhlin. Rychle zjišťujeme, že nahoru musíme po laně, a když vidíme několik "stop s dírami", jsme rádi, že jsme na laně. Dnes jsme neustále konfrontováni s riziky vysokých hor: Najednou se objeví obrovské díry ve výstupové trati a pak to nad námi náhle silně zaduní. Laviny jsme nečekali, protože riziko lavin je jen mírné a terén je poměrně rovný. Několik set metrů nad námi se odlomil úsek strmého visutého ledovce na hřebeni Liskamm. Zpočátku vypadá velmi malá, ale rychle se zvětšuje, jak padá extrémním terénem - a mění se v prachovou lavinu. A ta se řítí přímo na nás a je působivě velká. Kdybychom nestáli na větším kopci, asi bychom měli vážné problémy a tyto řádky by byly řádky do protokolu o nehodě. Olav už se kryje za serakem (ledovcovou ledovou věží), Totti s vytřeštěnýma očima hledí na hřmící bílý válec a Baschi divoce cvaká. Těsně předtím, než hrozí, že nás lavina pohltí, je odkloněna hlubokým údolím a řítí se kolem nás směrem k ledovci Gorner. Na nás stéká jen jemný sněhový prach. Začíná nám být zima, třeseme se - ale stoupáme dál.
Nedosáhneme vrcholu a uděláme si přestávku na ledovém hřebeni ve výšce 4 100 metrů. Následný sestup vede středně strmým terénem, ale v nádherném prostředí.
Život na chatě je vždy něčím výjimečný, zvláště na takovém stanovišti, jako je chata Monte Rosa, protože chatu může zásobovat pouze vrtulník. Na druhou stranu jsou ceny více než příznivé (a to i ve Švýcarsku, které má pověst drahého státu). Škoda jen, že personál chaty je zahlcen náporem turistů a že domácí zrovna nevyniká vstřícností. Poměrně malou chatu obývá 150 hostů. V souladu s tím je mnoho skialpinistů, kteří zde přespávají, otrávených. Je to pochopitelné, ale překvapuje nás, že někteří z nich jsou tak hluční. Ani na punkovém koncertě se člověk nesrazí o moc častěji. To ale nijak neubírá na nádherném panoramatu za mírného císařského počasí.
Třicet čtyřicet. Budík zvoní...
Vstávej! Sakra, cítím se naprosto vyčerpaný a zničený. Rychle se přidávám k dalším 100 ranním vstávajícím (druhá snídaně pro "pozdní vstávající" je v sedm ráno).
Pět hodin, cvak, cvak - vazby zapadnou na své místo. Vyrážíme ve světle čelovek. Jako vždy se v tuto denní dobu cítím ospale a kulhavě. Po několika stech výškových metrech se "motor" konečně rozjede a už to není tak únavné. Aklimatizace na nadmořskou výšku funguje překvapivě dobře a já dělám dobré pokroky. Když dorazíme na strmý, krkolomný výstup na ledovec, uslyšíme shora škrábání, které se rychle přibližuje a je označeno slabou světelnou září. Naštěstí se svah brzy srovná a túristický lyžař, který se řítí kolem nás, zpomalí a je schopen zastavit. Dobře, tak raději dáme mačky pod vázání. Konečně vychází slunce - bioreaktory teď jedou na plné obrátky. Po dobrých čtyřech hodinách se dostáváme k poslednímu strmému stoupání a překračujeme bergschrund (oblast, kde se stěnové zalednění spojuje s pohyblivou částí ledovce). Po další půlhodině jsme u lyžařského depa. Jsme ve výšce 4359 m a po krátké přestávce necháváme lyže za sebou a pokračujeme s mačkami na nohou.
Z chaty Monte Rosa (2795 m) do lyžařského depa byl výstup bez technických obtíží a i přes naše široké freeridové lyže jsme dobře postupovali.
Dufourspitze si až do konce nechává žolíka skrytého:
Sjezd, který je dlouhý přes 20 km a měří 3000 výškových metrů, je mimořádně působivý a je považován za jeden z nejkrásnějších v Alpách. Panorama s všudypřítomným Matterhornem, ledovcem Monta Rosa o rozloze 60 km2 s velkolepými srázy, severní stěnou Liskammu, údolím Gorner a závěrečným sjezdem přes lyžařskou oblast Zermatt provoněnou Chanelem činí tuto sjezdovku nezapomenutelnou. Škoda jen, že se turistický průmysl nezastaví před ničím a že lépe situovaní "špičkoví výkonní" naší společnosti kvůli nedostatku kondice létají vrtulníkem až těsně před vrchol Dufourspitze. Neochotně se smiřujeme s tím, že se o těžce vydobytý sestup, který místy již zmutoval do muldy, musíme podělit s helikoptérovými sluhy. Je jen dobře, že jsme si během výstupu vyhlédli varianty, které nám poskytují několik nedotčených sestupů.
Při sestupu se krátká noc a mnoho výškových metrů projeví v našich nohách. Jsme dost dehydrovaní a hlavou se nám honí první představy o pšeničném pivu. Ale nemá cenu čekat, před námi je ještě více než 15 km sestupu a téměř 1500 výškových metrů. A ty se vlečou. Malebný sestup do Zermattu vede přes ledovcový zlom Grenzgletscher a pak přes plochý ledovec Gorner. Na denním pořádku je dokonalá plavba po firnu, který se čím hlouběji, tím více mění v líný sníh. Pak to začne být opět ošemetné: v úzké části údolí leží obrovský blok mrtvého ledu (kus ledovce bez spojení se zbytkem ledovce), který sice odtává, ale stále je téměř 50 metrů vysoký a 100 metrů dlouhý. Naštěstí jsou tam lana a můžeme se po něm sklouznout s připnutými lyžemi.
Pokračujeme hlubokým rozbředlým sněhem a přes nespočet kamenů, ale to nevadí. Jsme úplně vyčerpaní, horko si vybírá svou daň. Už vidíme sestup do údolí k Zermattu. Ještě 100 metrů stoupání. Batohy jsou stále těžší a těžší, alespoň tak mi připadají. V lyžařském areálu je stále živo a úzká, kluzká sjezdovka v údolí se hemží milovníky zimních sportů. Teď už je nám to jedno - řítíme se přes nespočet kaluží po kolena a hory hnědé břečky směrem k Zermattu. Žízeň a hlad by nás málem zahnaly do neobarokního alpského Zermattu MCDonnalds. Téměř. Ale naštěstí to ještě není tak zlé...
