Budík zvoní o půl čtvrté ráno.
Přesto jsme rádi, že jsme konečně vstali, protože hlasité chrápání našich spolubydlících (i když jsme vybaveni špunty do uší!) způsobilo, že jsme se více převalovali než spali. Po spartánské snídani vyrážíme s první skupinou v půl páté v nepříjemných teplotách.
Nádherné horské panorama nám to však rychle vynahradí a my si užíváme monotónní kovové skřípání maček. Rychle postupujeme a brzy vidíme první sluneční paprsky osvětlující Matterhorn na druhé straně údolí. Je osvětlený jako reflektor. V takových chvílích je snadné pochopit, proč tento vrchol působí na horolezecký svět tak přitažlivě?
Od chaty vede túra (č. 574 na skialpinistické mapě SAC 284S) východním směrem po mírných svazích na Chummiboden (2886 m), poté stoupá po ledovci Alphubel do výšky asi 3400 m v poněkud strmějším terénu. V tomto místě se túra Rimpfischhorn odděluje od túry Alphubel a je třeba se držet vpravo (jihovýchodně) směrem k bodu 3421. K našemu překvapení tímto směrem s námi odbočuje jen několik lanových družstev, přestože je Rimpfischhorn považován za "primární cíl" Täschhütte.
Jakmile dosáhneme kóty P.3421, musíme si sundat kůže na krátký sestup (cca 200 výškových metrů) k ledovci Mellich. Ledovce, jak ten, tak ledovec Alphubel, jsou ve výborném stavu, takže není třeba se obávat o bezpečnost; díky brzkému startu na chatě jsme byli na ledovci Mellich již v sedm hodin a můžeme pokračovat ve výstupu po nosném sněhovém povrchu. Pokračovali jsme na jih ve stínu Feechopfu a Allalinhornu. Teprve pod Allalinským průsmykem jsme zachytili první sluneční paprsky dne, ale jen o pár metrů dál jsme se opět ocitli ve stínu.
V nadmořské výšce necelých 3600 m jsme si na výrazném skalním hřebeni zřídili malé depo vybavení a nechali za sebou všechen nepotřebný balast pro výstup na vrchol. Rozhodli jsme se, že při sestupu nebudeme stoupat zpět k ledovci Alphubel, ale zvolíme alternativní přímý sestup na Täschalp Grund (568a) a dále podél Mellichbachu do Täschalpu.
Posledních 400 výškových metrů po zaledněném západním úbočí Rimpfischhornu k lyžařskému depu na Rimpfischsattelu (4001 m) také rychle zvládneme a vychutnáme si nádherný výhled: na západě Strahlhorn, Fluchthorn a údolí Saas, na jihu masiv Monte Rosa se svými čtyřtisícovými vrcholy a na východě údolí Zermattu s dominantním Matterhornem, vzdáleným Zinalrothornem a severněji mohutným Weisshornem. Pouze na severu/severozápadě brání výhledu vrcholová stavba, která se bohužel již delší dobu ztrácí v mlze.
Z lyžařského depa vede trasa kuloárem na jihozápadní hřeben,
kterým se pak pokračuje dál. Ještě trochu nejistí změnou techniky chůze s mačkami vstupujeme jako čtvrté lanové družstvo do kuloáru. Na rozdíl od dvou lanových týmů před námi se však striktně držíme popisu ve skialpinistickém průvodci, stoupáme pouze čtvrtinu cesty kuloárem a poté stoupáme doleva na hřeben. Odtud trasa pokračuje v lehkém, ale neustále exponovaném lezení (II-III, některé úseky IV) v kombinovaném terénu. V pravidelných intervalech jsou zde smyčky, které byste měli používat k jištění, protože pád v tak strmém terénu by měl jistě nepříjemné následky. Po několika metrech k nám přichází první lanové družstvo z vrcholu a my jsme nyní v příjemné situaci, kdy jsme první, což znamená, že jistící body nacházíme vždy neobsazené a rychle postupujeme.
V prostředním úseku můžete dohnat nějaký čas ve strmém západním kuloáru, pokud se cítíte pohodlně a bezpečně v ledovém terénu, než se skalním lezením dostanete opět do jižního předvrcholu. Od skutečného vrcholu Rimpfischhornu nás nyní dělí jen úzký hřeben se závratnými výhledy. Počasí výhledům na vrchol příliš nepřálo. Kolem vrcholu po celou dobu visí mrak a jen občas je vidět něco z hlubin. Po bezpečném přechodu hřebene sprintujeme posledních pár metrů a v půl dvanácté konečně dosahujeme vrcholu! Rychle vybalujeme vrcholovou čokoládu, děláme pár fotek a pak už přichází další lanové družstvo.
Rozhodujeme se balancovat zpět přes hřeben před ostatními lanovými družstvy, která ještě stoupají, a co nejrychleji sestupujeme do depa lyží, abychom nemuseli čekat na jistících místech a neztratili příliš mnoho drahocenného času.
Inspirováni zážitky z vrcholu rychle dorážíme do lyžařského depa, kde si krátce balíme vybavení a pak rovnou míříme do skladu vybavení.
Jsme překvapeni, jak dobrý je stále sníh; dokonce uděláme několik "prvovýstupů" na firnovém poli pod lyžařským depem před působivou ledovcovou kulisou! Ze skalnatého hřebene se vydáváme nejprve na sever po výstupové trase k ledovci Mellich a pak na západ po jeho ledovcovém jazyku. Na skalnatém hřebeni "před stěnou" bychom se měli vyhnout boční moréně a raději sestoupit o něco jižněji k Mellichsandu. Horní úsek odmění námahu při výstupu krásným firnovým sestupem, ale z výšky asi 2700 metrů se koupete v metrech sirného sněhu. Připadá nám to spíš jako vodní lyžování. Především byste neměli udělat tu chybu, že budete sjíždět koryto potoka pokryté rozbředlým sněhem, jako jsme to udělali my; byli jsme vždy po kolena v promočeném sněhu. A Bernie udělal ještě větší chybu, když se z ohleduplnosti k lyžím odpoutal?"
Po příchodu k Mellichsandu na úpatí Täschalpu jsme byli opět konfrontováni s plnou silou vysokohorského hřiště, když necelých 100 metrů od nás severovýchodní svah Sparrenflue na druhé straně Mellichbachu zcela zasypala lavina mokrého sněhu. Při sestupu do Täschalpu se proto držíme pokud možno na pravé straně údolí, protože na jihozápadních svazích už není sníh, který by se dal sjíždět. Je zde větší riziko pádu kamení. Pokud se vůbec dá mluvit o "sestupu". Täschalp Grund má na dvou kilometrech převýšení 200 metrů! Každý si jistě dovede představit, co to znamená při hloubce sněhu sulz kolem jednoho metru. Každých pár metrů se propadnete a musíte se z těžkého sněhu vyhrabat! V tu chvíli už jsme od svítání cestovali dvanáct hodin! Už nemáte chuť hrát takové hry a chcete se prostě dostat dolů?"
Bohužel se ukazuje, že to bude docela obtížné: posledních několik teplých dnů zajistilo, že roztálo mnohem více sněhu, než jsme si dokázali představit. Neustále se musíme odepínat, nebo spíš jsme se měli odepínat, abychom mohli přejít přes promočené louky a rozmočené kravíny. Ve vesnici Täschalp si dokonce na krátkých úsecích po betonové cestě ani neodepínáme lyže?
Rimpfischhorn, Rimpfischhorn, RINDVIEHHORN.
V horku nám v hlavě neustále běží název vrcholu, na který jsme vystoupili, avšak díky celodenní námaze a bolavým nohám je stále více zastřený: Rimpfischhorn, Rimpfischhorn, RINDVIEHHORN. Až doma jsme se dozvěděli, že přesně takhle se hora řekne ve valaiské němčině! Vrchol byl pravděpodobně pojmenován až prvními horolezci na cestě domů....
Cesta podél potoka Tällibach už není vůbec poznat. Zbylý sníh musel krátce před námi sestoupit do údolí jako obrovský sesuv hlíny, bláta a mokrého sněhu spolu se stromy a balvany. Díky bohu, že náš namáhavý sestup trval tak dlouho? Zcela vyčerpaní se konečně dostáváme k autu a po 14 hodinách můžeme konečně vyndat nohy z lyžařských bot.
Důstojné zakončení fantastické zimy. Teď už můžeme spokojeně balit autobus na náš surfařský a horolezecký výlet do španělské Asturie!
