Cestopis z Bolívie | Dobrodružné skialpinistické výpravy na šestitisícovky

26. 4. 2026, 11:30, 6 265 metrů. Stojím na výstupu z jihovýchodní stěny Ancohumy, zcela vyčerpaný po celkem 9 hodinách výstupu z vysokohorského tábora. Pod sebou mám 250 výškových metrů se sklonem až 60 stupňů, úplně dole číhají sesuvy séraků. Pád je tady absolutně nepřípustný. Ještě pár pořádných doušků Inca Kola, zhluboka se nadechnout, a pak vyrazím první oblouky do stěny.

Všechno to začalo právě touto stěnou. Při náhodném procházení 3D mapy po Cordillera Real mě zaujaly její hřebeny. Tehdy jsem ještě nevěděl, že tyto hřebeny mají sklon kolem 70 stupňů a stěna mezi nimi 55 až 60 stupňů. Byla to jen její estetika a otázka, zda se po té stěně vůbec dá sjet, co mě přimělo o tom snít.

O té stěně neexistují žádné zprávy, ani o jediném výstupu. Na 6 427 metrů vysokou Ancohumu se obvykle stoupá ze Soraty přes Laguna Glaciar, tedy z úplně druhé strany. Snímkem obrazovky s touto stěnou jsem se pokusil motivovat své přátele a u Matthiase a Jonase to vyšlo. Jonas jezdí na lyžích, Matthias a já na splitboardu. Nemáme s sebou žádné průvodce, na Ancohumě ani žádné nosiče. Letíme tedy na základě snímku obrazovky přes půl světa, abychom zjistili, jestli se ta stěna opravdu dá sjet!

Peñas a cesta k stěně

Místo je velmi malé: jedna restaurace má otevřeno v poledne, druhá večer. K tomu pár hostelů a obchodů s naprostým minimem. O naší plánované trase neví prakticky nikdo, ani průvodci. Naštěstí se seznámíme s Miriam, italskou dobrovolnicí, která bydlí v Peñas a pomáhá tam trochu oživit turistický ruch. Od ní se dozvídáme, že cesta k našemu výchozímu bodu se téměř nikdy nejezdí a vede přes obec, která není k turistům příliš přátelská. Bez terénního vozu se navíc na této trase nedá vůbec jet. Pozdě večer nám Miriam ještě sežene jedno z mála, možná dokonce jediné terénní auto v okolí.

Kvůli tej komunitě vyrážíme s naším řidičem Sabinem už za úsvitu. Silnice jsou sice vyznačené na naší 3D mapě, ve skutečnosti jsou ale sotva rozeznatelné, takže pomáháme s navigací. Naštěstí projíždíme vesnicí bez problémů, poté už je tu stejně jen jedna možná „cesta“. Tady by po ní asi nikdo nejel ani na horském kole, ale Sabino odvádí skvělou práci a doveze nás až k plánovanému výchozímu bodu.

Odtud táhneme asi 30 kilogramů na osobu, nejprve bažinatým travnatým terénem, poté několik hodin bezcestím přes morénové sutě. Po prvním táboře ve výšce 4 700 metrů vyneseme ještě týž den většinu vybavení nahoru a druhý den se se zbývajícím zavazadlem přesuneme do vysokohorského tábora ve výšce 5 220 metrů. Uprostřed obrovské suťové haldy nacházíme krásné, rovné a před padajícími kameny bezpečné místo na stan. Kulisa je ohromující, jsme tu jediní lidé široko daleko. Odpoledne z našeho tábora pomocí dronu prozkoumáváme cestu labyrintem trhlin, kterou se v noci chystáme projít.

Jihovýchodní stěna

Noc je příšerná. Žaludeční a střevní infekce ještě není úplně vyléčená, k tomu se přidávají silné křeče z trekingového jídla a já skoro nespím. V 1:30 zazvoní budík. Nejdřív pěšky, později s kožichy a mačkami postupujeme pomalu, ale jistě směrem k Ancohumě. Obrovské trhliny nás nutí k neustálým obcházkám a v naprosté tmě často není možné rozeznat správnou cestu.

Jak se rozednívá, před námi se impozantně tyčí jihovýchodní stěna. Mnoho hodin strávených ve tmě bez přestávky nás však vyčerpává, a tak si s prvními slunečními paprsky dopřejeme nejprve dlouhou přestávku s Inca Kolou a Survival Barem.

Po několika serpentinách se svah stává příliš strmým a přezouváme se do maček. K našemu překvapení je sníh ve stěně ještě krásně prachový, což zvyšuje naše očekávání z jízdy dolů. Nad ledovcovou trhlinou se krátce zajistíme, pak pokračujeme bez lana. Prošlapávání stop je velmi namáhavé, nášlap se neudrží a výška ani námaha to nijak neulehčují.

Vyčerpávající úprk nahoru

Krátce nad ledovcovou trhlinou naměřili jsme už 58 stupňů a v horní třetině se stěna ještě výrazně zvedá. Na chvíli uvažujeme, že se otočíme. Nelze však ani pomocí ledových šroubů, ani pomocí sněhových kotev zajistit dobré jištění, u kterého bychom mohli přezout z maček na snowboard a lyže. Zbývá tedy jen útěk nahoru a my se prodíráme k východu ve výšce 6 265 metrů. Sníh je s každým krokem hlubší. Po třech energetických gelech za hodinu jsem konečně nahoře, Matthias mě následuje těsně za mnou. Jonas dorazí o chvíli později k východu, rovněž velmi vyčerpaný.

V 11:30 se rozhodujeme sjet přímo z východu a vynechat vrcholový hřeben, který by znamenal jen dlouhou traverzu. Ve stěně se při sklonu 60 stupňů stává sněhová lavina neuvěřitelně rychlou, proto lze oblouky zatáčet pouze diagonálně a ne přímo ve směru svahu. 70stupňové hřebeny vedle nich vynecháváme. Sněhové podmínky jsou však optimální a umožňují plynulý sjezd. Kolikrát v životě se člověk může v nadmořské výšce přes 6 000 metrů při sklonu 60 stupňů krásně obloukovat v prašanu?

Bez „survival skiing“, bez sklouznutí!

Záchrana by zde trvala několik dní. Teprve pod stěnou napětí opadá, cíl celé cesty je dosažen a já si nejprve lehnu. I Matthias a Jonas sjíždějí soustředěně a dorazí dolů v pořádku. Na stupnici strmosti sjezdů hodnotíme tento sjezd jako 5,5 E2. Jelikož jsme předem nenašli žádné zprávy o výstupu ani sjezdu, jde s vysokou pravděpodobností o první sjezd.

Přes nekonečné ledovcové plochy sjíždíme zpět směrem k táboru a teprve teď mezi obrovskými trhlinami vidíme, kudy všude jsme v noci šli. Zbytek dne už jen ležíme v táboře, z vyčerpání sotva něco sníme. Následující den vše odneseme zpět k výchozímu bodu. Prostřednictvím satelitního telefonu informujeme o našem plánovaném sestupu a Sabino na nás přesně včas čeká na výchozím bodě. Večer v Peñas si poprvé po mnoha dnech dáme pořádné jídlo.

Tipy pro vaši vlastní cestu

Pro skialpinistické výpravy je nejvhodnější období přechodu z konce období dešťů na začátek období sucha. Letos (2026) jsme trefili ideální období od poloviny dubna do začátku května, v závislosti na sezóně to však může být i o něco dříve nebo později. Čím více se blíží „zima“ respektive období sucha, tím stabilnější je počasí. Kvůli chladnějším teplotám, sílícímu větru a téměř žádným srážkám se však kvalita sněhu výrazně zhoršuje. Pokud chcete zažít prašan a firn, je tedy lepší nepřijíždět příliš pozdě v sezóně, kdy je také menší riziko, že narazíte na „trestný sníh“. U sopek začíná období sucha většinou o něco dříve než v pohoří Cordillera Real.

Na aklimatizaci si vyhraďte dostatek času, protože již v El Alto a La Paz je nadmořská výška na hranici snesitelnosti. V La Paz a jeho okolí i u jezera Titicaca je k tomu dostatek příjemných aktivit.

Lyžařské a horolezecké vybavení si nejlépe vezměte s sebou z domova. Jako základnu se hodí La Paz, s dopravou a řidiči vám pomůže Christian z Andean Base Camp. Pro Cordillera Real je výhodnější malá, ale příjemná vesnička Peñas, ušetříte si tak 1,5hodinovou jízdu včetně stau do El Alta. Najdete tam spíše jednoduché hostely, Casona Don Ranulfo je dobrou základnou pro lezce a horolezce. Na odlehlé túry by neměl v zavazadle chybět satelitní telefon. Kdo to má rád pohodovější: v programu skupinových lyžařských túr s průvodcem jsou mimo jiné Pico Tarija, Mururata, Parinacota, Acotango a Chachacomani, které jsou výrazně méně náročné.

Film o výpravě: „Polvo y Pollo“

O výpravě vznikl také film: „Polvo y Pollo“ (Prach a kuře). Film bude k vidění 7. listopadu 2026 na Freeride Filmbase v kině Metropolkino v Innsbrucku a 14. listopadu 2026 na horském filmovém festivalu v Salcburku v kině DAS KINO.
A možná budete mít štěstí a film se dříve či později objeví i na YouTube kanálu PowderGuide, stojí za to se přihlásit k odběru ;-)

Zde se dostanete na kanál PowderGuide