Gaijin do Rishiri

Nějakou dobu jsem se o tom zajímal. Myslím, že pět let. Poprvé jsem se o Rishiri zmínil při rozhovoru vyvolaném whisky za deštivé noci na Honšú. Plány toho roku padly a od té doby znamenal příchod jara v Japonsku můj odjezd za dobrodružstvím jinam. Ukázalo se, že partnery pro lyžování a dobrodružství v březnu může být těžké sehnat.

Šťastná náhoda, osud, špatné plánování, něco se stalo; letos to bylo jinak. Měl jsem to štěstí, že jsem bydlel s jedním ze svých hlavních lyžařských partnerů, a zájem projevili i dva spolupracovníci. Dobrý kamarád nás zkontaktoval s místním chlapíkem, který nám pronajal auto bez jakýchkoli papírů. Bylo to pochybné, ale šlo by to. Po pár telefonátech a spoustě zanedbaných nedodělků ze zimy v Niseku vyjela putovní vetešnická show hned první den, kdy to šlo. Skupinu tvořili David Ellison, Brandon Hartwig, Matt Wiseman a já.

Hokkaidó vynahrazuje hektické davy na Honšú tím, že je to klidný ostrov, který jižní Japonci považují za plný buranů. Navzdory nadšení všech pro lyžování se toho mimo lyžařská města až do léta moc neděje. Wakkanai, přístav pro trajekt do Rishiri, nebyl výjimkou. Většina ubytoven byla stále pod metrem sněhu. Protože se toho moc nedělo, vyrazili jsme prvním trajektem do Rishiri a čekala nás malá ochutnávka "kolébání v Japonském moři".

Naštěstí se toho dne meteorologové překvapivě nemýlili. Krátce poté, co jsme dorazili k chatě ve výšce 1240 m, se počasí začalo kazit. Dramatické výhledy na ostrý terén kontrastující s oceánem byly přesně to, co mi lékař naordinoval, a já se začal cítit mnohem lépe. Sníh se nakonec změnil v klasickou sopečnou ledovou krupici a ukázal se být příliš obtížný pro kůže těsně nad 1500 m, takže jsme použili mačky, abychom překonali zbývající vzdálenost na vrchol 1721 m.

Vítr byl slabý, ale trvale od západu, takže velká stěna, kterou jsme si původně vyhlédli, byla vydrhnutá a vypadala ohavně. Když jsme vrchol obešli, našli jsme východně orientovanou linii, která byla zatížená, ale ne příliš tlustá. Dave ji vedl a dával nám všem najevo, jak je dobrá, z jeho hlasitých výkřiků, dokud se neobjevil na bezpečném místě na nepravděpodobné ploutvi po většině cesty dolů v cruxu linie. Brandon ho následoval a dal jasně najevo, že sníh je pořád fantastický, Dave to ještě nevyšplouchal.

Matt toho dne prožíval těžké chvíle. Nikdy neušel za den více než 600 metrů, a tak byl uprostřed největšího dne svého života. Jen pár hodin předtím si vyrazil na skobu. Svůj strach z výšek znovu objevil, jakmile se mraky rozptýlily nad 1400 m. A aby toho všeho nebylo málo, tři starší kluci mu od začátku výletu propůjčili přezdívku "Palačinka". Takže když se ke mně na vrcholu otočil a řekl: "Mám strach," věděl jsem, že si z toho nic nedělá. Než abych mu říkal Palačinko a dával mu to sežrat, raději jsem mu řekl, že to bude v pohodě, pokud nespadne. Matt se ušklíbl (nebo ušklíbl, nejsem si jistý) a spadl na lajnu, o které později řekl, že byla jeho životní.

Jít poslední bylo pro mě příhodné, protože jsem byl celý den kotvou skupiny. Také mi nevadí přecházet přes koleje, když patří mým kamarádům. Ne že by v tomto případě na přecházení kolejí záleželo. Zatáčky byly na lyžování na velké trati neskutečně dobré. Horní úsek byl sametový zprava nahoru, a jak se trať stáčela doleva, sníh se prohluboval. Opravdu hluboký. Je to už sedm let, co jsem poprvé jel v takových podmínkách na velké lajně v Japonsku. Hluboký do stehen? Jak? Křičel bych, hulákal nebo tak něco, kdyby to nevyvolalo záchvat kašle. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo tiše proklouznout kolem skupiny a přeskočit je, co mi nohy stačily. Na svém napůl bezpečném místě jsem si zatloukala nohy, abych zabránila křečím, a sledovala, jak ke mně ostatní dojíždějí na lyžích. Když jsem se ohlédl na mapu, zjistil jsem, že mám za sebou 720 metrů souvislého stoupání a do dna je ještě daleko.

Poté skutečně přišel déšť. Následující den se rozednilo s nepříjemnou bouřkou. Bylo nám neuvěřitelné, že trajekt jezdí, ale nechtěli jsme to zpochybňovat, rychle jsme se sbalili a otočili ocas. Odpoledne až do večera jsme se protloukali dlouhou cestou zpět do Kutčanu. Unavení, špinaví, promrzlí, šťastní.

Ještě teď, když to píšu, mám oheň v krku a v plicích. Kašel nezmizí přinejlepším ještě týden. Ale vzpomínky z tohoto začátku března mi zůstanou dlouho. Vzhledem k tomu, že je to už sedm let, co jsem to dělal naposledy, možná už nikdy nebudu v Japonsku lyžovat na takovém sněhu v takové lajně. Na druhou stranu, možná se z březnového Rishiri stane nová tradice.

A co se týče toho, že jsou všichni na Hokkaidu burani? Při zpáteční cestě do Kutčanu jsme pozorovali muže, který s autem odstaveným u krajnice mířil puškou na cosi nad silnicí. Než jsme se stačili podívat, na co míří, vjeli jsme do tunelu. Spekulovali jsme, co by mohl dělat, a téměř jsme se shodli, že nemůže na nic střílet, když nás vyrušil zvuk jeho pušky, který se ozýval tunelem. Nevíme, na co z dálnice mířil, ale stálo mu za to vystřelit. V severním Hokkaidó vypadají lidé z Louisiany docela krotce.