"Přijedeš koncem února na vyjížďku? " "Ne, jsem v Pyrenejích" - Můj konverzační partner se na mě zkoumavě podívá, než si ze mě udělá legraci: "Ooooh! Extravagantní pán! Do Pyrenejí, ano?" " Mám podezření, že o tomto pohoří ví stejně málo jako já ještě nedávno, koneckonců se o něm skoro nikde nedočtete. Časopisy plní své stránky příběhy o obvyklých podezřelých, ale tento region byl v Evropě vždycky outsiderem. Málokdo ví, že Pyreneje měly v letošní sezóně rekordní zimu s výškou sněhu až 10 metrů. Dostatečný důvod k tomu, abychom se na ně podívali blíže. Philipp sedí vedle mě u snídaně a zpívá si "Sweet Child of Mine", zatímco čas od času usrkává kávu. Chov ušáků je jednou z jeho zvláštních schopností a moje obrana je slabá. Abych se rozptýlila, narážím na něco, co nám před pár dny řekl, a myslím si, že jsem docela chytrá: "Proč se film 'Kocovina' vlastně ve francouzštině jmenuje 'Velmi špatný výlet'? Mohli by přece použít francouzský název, když už musí měnit název, ne?" " "Ano, ale to nezní dost mezinárodně, " říká Philipp, který díky svým studiím francouzštiny rozumí povaze francouzštiny lépe než kdokoli jiný, koho znám (to je další z jeho zvláštních schopností). "Název má znít cool. Ale oni nerozumějí 'Hangover', takže si myslí 'Převis? Huh? ' a pak do toho nejdou. Ale 'Very Bad Trip' je poměrně snadno srozumitelné i pro někoho, kdo vlastně neumí anglicky. Proto ta změna názvu". Předstírám, že nemám ušního červa Guns 'n' Roses, a dívám se, jak Gabriel dopíjí svou druhou misku Kaby. Páni. To jsem v osmnácti vypila tolik čokoládového mléka? Už si nevzpomínám. Je to už příliš dávno. Místo toho nachlazení, které mě v posledních dnech tolik brzdilo, konečně ustupuje a horečka klesá. Žebra mě stále bolí při každém zakašlání a kýchnutí, ale slunce svítí a nám zbývají už jen dva dny, než se vrátíme do Německa. Počasí a časová tíseň mi dělají dobře a poprvé po několika dnech mám opravdovou motivaci znovu lyžovat.
Dnešní cíl: Pic de l'homme Mort za lyžařským areálem Formiguères, následuje sjezd údolím Vallée de la Galbe a poté výstup zpět na parkoviště. Stejnou trasu už Philipp a Gabriel absolvovali o několik dní dříve, v nejlepším prašanu a za slunečného počasí, společně s místním, zatímco já jsem ležel nemocný v posteli. Fotky, které přivezli, vypadaly skvěle, cíl stál za to. Ale co se vlastně zatím stalo?
27. 2. 2013
Nevím, co si o tom myslíte, ale 2,10 metru dlouhá lyžařská rakev má v mých očích zcela jasné výhody i nevýhody. Snadno se do ní vejde téměř vše, co si chcete vzít s sebou, ale přeprava z této lodi... Neuvěřitelné! Naštěstí se dá truhla složit (když už máte lyže venku), takže v půjčené polokošile, kterou nám dávají na letišti v Barceloně, je dost místa pro 3 lidi včetně zavazadel. zavazadla v ceně. Když dorazíme do Les Angles, vidím Philippa s rýmou a tlustou hlavou, jak se rozhodl přestat kouřit. Ubalí si poslední cigaretu a pak všechno, co mu zbylo, spálí v krbu. Týden začíná opravdu slibně.
28.02.13 - nemocný...
Philipp a Gabriel si kupují celodenní vstupenku do areálu Les Angles, zatímco já zůstávám doma nemocný v tom nejlepším počasí: piju čaj a vykašlávám různé věci. Večer mi říkají, že den byl skvělý, a Philipp mi několikrát říká, jak moc by si teď rád zakouřil. Taky si při souboji se stromem vykloubil nohu. Trochu mu závidím.
01.03.13 - Čerstvý sníh...
Sněží. Noc nám přinesla 20 cm čerstvého sněhu a my se rozhodujeme vyrazit do Formiguères. Necelých 200 metrů od domovních dveří se mi stane první zimní nehoda v životě, když v 180° zatáčce v rychlosti chůze sjedu před protijedoucího Francouze. A teď se ukazuje velký rozdíl mezi Francouzi a Němci: řidič zůstává klidný, dívá se na svůj předek a ptá se, jak to tady vypadá. "C'est bon" řekneme po důkladné prohlídce, načež je věc pro něj jednoduše vyřízena. Popřeje nám hezký den a odchází. Neuvěřitelné. Pak rychle nasadíme sněhové řetězy a děláme, že se nic nestalo. Musíte mít štěstí...
Po příjezdu do Formiguères se jízdenky na lanovku skládají z nálepek a kovových ramínek a já vůbec nevím, jak je připevnit na bundu. Gabriel má naštěstí dokonalý plán a zkušeně mi je přilepí na batoh. Byla by drzost, kdybych jako fotograf musel přemýšlet sám za sebe. Lyžařský areál je téměř celý pod stromořadím: jedle a borovice se střídají s vavřínovými keři a člověk si připadá skoro jako na pobřeží jižní Francie. Bez moře, zato s horami a sněhem - jak jinak. Jsme rádi, že navzdory francouzským zimním prázdninám není příliš plno, a užíváme si lyžování lesem až do chvíle, kdy chlapíka přede mnou srazí talířový vlek. Souhra nešťastných okolností (se kterými opravdu nemám nic společného, přísahám!) vede k nesmírně bolestivému pádu, který mě brutálně zasáhne do levých žeber. Upřímně doufám v modřinu.
02.03.13 - Výlet do Puigmal d'Err
Pohled z okna: Modrý pták. Připadám si spíše průměrně. Zima v kombinaci s (snad) pohmožděnými žebry mi dává zabrat. Každé zakašlání bolí jako čert, a to momentálně umím kašlat opravdu dobře. Dnes míříme do oblasti kolem Puigmal d'Err, což je s výškou 2913 metrů jeden z nejvyšších vrcholů Pyrenejí. Když po hodině jízdy přijíždíme v osm hodin na parkoviště, nechce se nám věřit, že včera tolik sněžilo. Tady, na španělských hranicích, fouká silný vítr, který obvykle zahání sněhové mraky stejně rychle, jako přicházejí.
Dvěma lanovkami vyjedeme do výšky 2600 m a lyžujeme dalších 100 metrů až na konec poslední lanovky, která je dnes zavřená. Odtud už nemá smysl nechávat lyže na nohou: Na hřebenech už nezbývá skoro žádný sníh. Připínáme hůlky k batohům a vyrážíme. Obnažené břidlicové sutě a bouřlivý jižní vítr nás nutí jít opatrně a zpomalit - což mi vlastně vyhovuje, protože těch pár set výškových metrů, které musíme překonat na Puigmal d'Err, mi bere všechny síly. Samozřejmě to všechno svádím na svou zimu a žebra a Philipp s Gabrielem mi laskavě prokazují laskavost a předstírají, že mi věří. Opravdoví přátelé.
Z Puigmal d'Err jsou vidět vrcholky Montserratu vystupující z mlhy, ale můj stav mi už nedovoluje cítit nadšení z pěkného výhledu. Mechanicky mačkám spoušť fotoaparátu a nic necítím. Vleču se zbytek cesty do Puigmal de Segre, než poprvé znovu pocítím něco jako očekávání. Odjezd. Konečně! Sněhová pokrývka je firnová a na některých místech lze rozeznat jednotlivé ledové plotny. Svah je však stále vhodný pro dlouhé a široké zatáčky a rychlost mé polomrtvé tělo opět probouzí k životu. Úžasné!
Po návratu do areálu si dáme něco k jídlu a já si ze solidarity objednám plzeňské pivo jako ostatní dva. Což mi hned po prvním doušku připomene, proč si vlastně nikdy neobjednávám pilsner. Prostě mi to nechutná. Naprosto špatná koupě. Philipp se nad pitím laskavě slituje a nenuceně se zmíní, že by si teď rád zakouřil. Cestou domů si uděláme zajížďku do termálních lázní, které bohužel kvůli francouzským zimním prázdninám praskají ve švech. Aby toho nebylo málo, začínám si uvědomovat, že celodenní námaha asi nebyla pro mé zotavení nijak zvlášť prospěšná. Chytrá předvídavost rozhodně nepatří mezi mé zvláštní schopnosti.
03.03.13 - totálně nemocný...
Zatím nejhorší den: svítí sluníčko, stále ještě použitelný čerstvý sníh, pokud víte, kam jít, a já jsem tak nemocný, že nic nefunguje. Pan Studený je opravdu nevděčný chlapík. Gabriel a Philipp dneska jedou na výlet s nějakým Francouzem, zatímco já ležím v posteli a nadávám si pod nosem. Půl dne prospím a druhou půlku strávím ležením na gauči a pitím čaje. Když se ti dva vrátí, vidím fotky, které pořídili, a málem puknu závistí. Co jsem si sakra myslela, když jsem onemocněla?
04.03.13 - Prach je pryč...
Den odpočinku mi udělal dobře a mám chuť jít lyžovat. Bohužel z prašanu, který včera měli Philipp a Gabriel, už skoro nic nezbylo. Silné sluníčko po celý den a silný vítr udělaly své.
I dnes však svítí slunce, teplo rozpaluje zmrzlou sněhovou pokrývku a my se bavíme na dvorku Les Angles. Ideální pro návrat na parník. Výhled je nádherný a na druhé straně údolí láká Cambre d'Aze svou neuvěřitelně fotogenickou severní stranou, kterou protíná pět strmých kuloárů. Bohužel to nepřipadá v úvahu kvůli nejisté lavinové situaci, ale tady a teď se rozhoduji, že to určitě skončí na mém (zatím nepříliš rozsáhlém, ale neustále se rozšiřujícím) seznamu úkolů. Opravdová krása.
05.03.13 - Déšť...
Ach jo: prší.
06.03.13 - ještě více deště
Stále prší. Abychom vyplnili den něčím smysluplným a odvedli Philippovu pozornost od jeho smutné nekuřácké existence, jedeme do Fontrabiouse a navštívíme krápníkové jeskyně, které tam byly objeveny v roce 1962. Páteční terapie. Ale počasí se má zase zlepšit...
07.03.13 - pokračování
Chytnu se kovové koncovky kůže kolem ocasu a zamžourám proti už tak pálícímu slunci. Počasí je ve skutečnosti mnohem lepší než v posledních dnech. Připravím se na úpal a připnu si lyže. Philipp si povídá s jednou skialpinistkou středního až staršího věku, která se ho se zájmem ptá, co to má za divné lyže na měkkých botách. "C'est un splitboard" odpovídá (pro mé uši) francouzsky bez přízvuku. Dáma se zamračí a zkoumavě si ho prohlíží: Následuje krátká pauza, než se její výraz konečně rozjasní a v očích jí zasvítí poznání: Aaaaaaah! Split! C'est anglais pour demi!"" (Překlad: "To je anglické slovo pro půlku") - turistiku zde provozuje téměř výhradně generace 50+ a to s sebou přirozeně přináší další jazykovou bariéru, pokud jde o angličtinu. Zdá se, že mladí Francouzi tráví svůj čas raději ve snowparku než na túrách. To nám nevadí... Když konečně dorazíme na východní úbočí Pic de l'homme Mort, navzdory absurdnímu "Byli jsme mimo Madagaskar"-červíčku (díky, Filipe), mé fotografické srdce poskočí radostí: Sluníčko je v příznivé poloze, po modré obloze plují mraky, členitá severní stěna Pic de la Grande Porteille poskytuje v pozadí alpský šmrnc a stěna slibuje rychlý sestup. Výstup nakonec probíhá individuálně, protože i když si myslíme, že umíme docela dobře odhadnout podmínky, a jsme tu velmi brzy, úplně tomu nevěříme. Gabriel jde jako první a dělá velké houpačky po úbočí, zatímco mi cvaká spoušť fotoaparátu. Rychlá kontrola snímků potvrzuje to, v co jsem doufal: záběr, kvůli kterému jsem sem dnes přišel, je v plechovce.
Všechno, co bude následovat, je bonus! Samozřejmě si s Philippem nenecháme ujít zábavu a lezeme jeden za druhým. Bohužel sníh na následném desetikilometrovém sestupu údolím Vallée de la Galbe v dolní polovině extrémně ztěžkne a já slyším větu "Člověče Roberte, měl jsi tam být už před čtyřmi dny. Tady byl VŠECHNO PUDR " díky za připomenutí. Málem jsem na to zapomněl...
08.03.13 - poslední den, poslední túra
Poslední den, sluníčko a cíl je (opět) Formiguères. Obsluha lanovky nás vítá a vtipkuje, jestli už tam všechno známe. Jezerní oblast Camporells naštěstí nabízí dost cílů na to, aby byla zajímavá i po podstatně více dnech, než jsme tu strávili
.
Po příjezdu do Refuge des Camporells se poradíme se správcem chaty, než se vydáme přes zamrzlá jezera a okolní mírné kopce směrem k Petit Peric. Jakmile dorazíme na úpatí jeho dlouhého, širokého jižního úbočí, není tu ani chvilka větru. Sundáváme ze sebe všechno, co by nás mohlo zahřát, a začínáme výstup, na který vzpomínám jako na ten nejnepříjemnější: Pálící slunce, bezvětří a křídlo, které vypadá všude stejně. Bože, jak já nesnáším lyžařské túry... Gabriel už samozřejmě čeká, když s Philippem konečně dorazíme na vrchol, zadýchaní, zpocení a nadávající. Abych tohle nemusel zažívat častěji a byl v budoucnu rychlejší, rozhodnu se, že odteď budu každé ráno pít dvě misky Kaby. Očividně na tom musí něco být! Protože nás východní Coulouir neláká, sestupujeme stejným svahem jako při výstupu. Vzhledem k expozici a denní době jsou zde ideální jarní podmínky, které si opět velmi užíváme. Koneckonců je to poslední opravdový sestup, než se vrátíme do Německa.
V Refuge des Camporells si dopřejeme studený nápoj, popovídáme si se správcem chaty a pak se vydáme na závěrečný výstup, který nás zavede zpět do lyžařského střediska. Naše myšlenky se točí kolem posledních několika dní a mnoha vrcholů a sjezdů, které jsme za tu dobu viděli, seznamu úkolů, který je stále delší a delší, a anglického slova demi. Odněkud slyším, jak si Philipp tiše zpívá "Pan Brownstone", a přemýšlím, jestli by zpíval méně písní o drogové závislosti, kdyby byl stále kuřák. Je zvláštní, s jakou jistotou mi všechny ty melodie dostává do hlavy. Ale co. Guns n' Roses koneckonců. Mohla to být další z těch mořských šantánů...
