Ti, kdo cestují kvůli cestování, vědí, že cesta do cíle je často důležitější než cíl samotný. I při cestování s lyžemi často nejde jen o primární cíl, kterým je lyžování, ale o mnohem víc. Koneckonců by většinou bylo mnohem jednodušší zůstat doma, kde znáte hory a podmínky a kde najdete dobrý sníh na co nejdelší dobu. Zejména jako backcountry lyžař se musíte hodně snažit, abyste poznali cizí regiony, a alespoň pro mě osobně existuje lineární, ne-li exponenciální závislost mezi vzdáleností od místních hor a procentem dní s rozbitým sněhem. Proč byste tedy měli v polovině února opustit Alpy a vydat se do Maroka, jako jsme to udělali my? No, pokud chcete co nejefektivněji nasbírat kvalitní lyžařské dny, neměli byste to dělat vůbec. Ale pokud se občas potřebujete vymanit z každodenní rutiny, i když je ta rutina příjemná, pokud máte dobré přátele, se kterými si nikdy nejste tak blízcí, jako když s nimi cestujete po prašných cestách v pickupech nebo v autech, která jsou příliš malá pro neznámé, pokud je vám jedno, že jedete ve špatném sněhu, protože jste se na něj naučili nadávat v cizím jazyce, pokud cestujete kvůli cestování, pak je spíš otázka, proč byste to neměli udělat. Celé naše plánování spočívalo v zakoupení letenky do Marrákeše a předem objednaného taxi do horské vesnice Imlil, výchozího bodu pro výlety v národním parku Toubkal. Jbel Toubkal je se svými 4167 metry nejvyšší horou severní Afriky. Na jejím úpatí, ve výšce 3200 metrů, se nachází Refuge Neltner, chata provozovaná Francouzským alpským klubem, kterou spravují místní obyvatelé a kterou využívají lyžaři a horolezci jako základnu pro výlety.
V Imlilu jsme našli penzion za rozumnou cenu (www.trekinatlas.com), kde se o vše postaral hostinský Hassan. Zařídil nám přepravu zavazadel do chaty na mulách a zařídil, abychom si přivezli vlastního kuchaře. Na oslavu dohody nám s několika kolegy u šišy a večeře zahráli serenádu s hrnci a pánvemi, než druhý den ráno předali instrukce dětem, které měly za úkol řídit muly, a naposledy nám vysvětlili nepřehlédnutelnou trasu. S nezvykle lehkými batohy se 14 kilometrů a 1400 metrů stoupání k chatě ukázalo jako příjemná procházka na slunci. Pouze na posledních 200 metrech bylo pro muly příliš mnoho sněhu a zavazadla byla s pomocí kuchaře Mustafy přenesena na lidská ramena.
Ve večerních hodinách se teplota ve společenské místnosti chaty kvůli těsně namačkaným tělům zvýšila jen o několik stupňů nad venkovní teplotu a péřové bundy zůstaly na sobě. Druhý den ráno jsme se vydali směrem k Toubkalu. Den před naším příjezdem napadlo téměř půl metru sněhu a v pusté horské krajině se za skvělého počasí třpytil sníh. Bohužel podklad pod nadýchaným kvalitním prašanem tvořily hlavně škrapy a po prvních sto metrech výstupu jsme se vyhnuli jakýmkoli myšlenkám na sestup. Po dlouhém výstupu velkým cirkem se na jaře před vrcholovou stavbou otevřel výhled k severu. Hory prudce klesají, nejprve do vyprahlé kopcovité krajiny, pak do šedohnědých plání. Obzor rozmazává prach, ale údajně je odtud někdy vidět moře. Na vrcholu bylo větrno, a tak jsme se dlouho nezdrželi. Odklonili jsme se od trasy výstupu, sjeli jsme kousek do širokého příkopu a věnovali se umění citlivého obranného lyžování na málo sněhu a hodně kamení. Po návratu na chatu se ukázaly výhody osobního kuchaře. Mustafa už na nás čekal a naservíroval nám teplé odpolední jídlo, jakmile jsme si sundali lyžařské boty. Při tajinu a sladkém mátovém čaji jsme se rozhodli, že se vzdáme prominentních vrcholů a příštích několik dní se budeme věnovat větrným žlebům na závětrné straně údolí, což výrazně zlepšilo celkovou kvalitu sjezdu. Chata byla den ode dne plnější a Mustafova nálada se znatelně zhoršila. Když se ho ptali, stěžoval si na příliš mnoho kuchařů, zloděje soli - a bolest zubů! Navrhl, abychom sestoupili a strávili další den v jiné oblasti. O několik hodin později jsme byli zpátky v údolí a naložili zavazadla z mul do mercedesu Mustafova bratra z roku 1985. Mustafa vlezl do kufru, my jsme se vmáčkli na zadní sedadla, jeho bratr pustil hudbu a šlápl na plyn. Mustafa přeložil text písně (láska a milostný stesk) a vysvětlil stromy u cesty (ořech a třešeň). Po téměř hodině jízdy po klikaté silnici vytesané do svahu jsme dorazili do Tacheddirtu, jedné z mnoha vesniček v kopcích kolem Imlilu. Je o dobrých 1000 metrů níže než chata Neltner, takže prohlídky jsou delší. Poslední den lyžování v Maroku jsme strávili tréninkem na rozbitém drsném sněhu v dlouhém úzkém kuloáru. Po návratu na cestu nás přivítaly dvě plaché, drbající dívky, které se schovávaly před našimi fotoaparáty a kterým jsme dali propisky. Lidé v Atlasu mluví převážně dialektem berberské jazykové skupiny, i když většina z nich je díky silnému vlivu arabštiny dvojjazyčná. Ti, kteří chodí do školy, se tam učí francouzsky, ale to není všude samozřejmostí. Dívky se rozpačitě chichotaly a rukama i nohama nám dávaly najevo, že by rády viděly naše blonďaté vlasy bez čepic a gumiček. Udělali jsme jim tu laskavost, sami náhle v rozpacích a vědomi si své odlišnosti.
Po tolik potřebné vodní bitvě v hammamu jsme se vydali zpět do Marrákeše. Sledovali jsme západ slunce jako obrovskou ohnivou kouli nad náměstím Djemaa el Fna, přáli jsme si rozumět vypravěčům, plnili jsme si břicha u stánků s jídlem a celou noc jsme se nechali unášet ruchem trhů. V letadle domů, unavení a ve spokojené, tesklivé náladě vracejících se cestovatelů, jsme se zabývali novými vzpomínkami a začali pečlivě spřádat nové plány...
