Matancillas | Hledání kuloárů ve středních Andách

Zimní kempování pro mě bylo vždycky děsivé. Myšlenka na to, jak udržet sebe a své vybavení v teple a suchu, abyste mohli fungovat v mrazu a sněhu, může být skličující. Jeden kamarád vždycky říkal, že "zimní kempování je umění". Přestože jsme byli přátelé, myslel jsem si, že je buď blázen, nebo lhář.

Na druhou stranu má zimní táboření tak neuvěřitelné výhody. Máte všechny radosti prostého života s blízkými (nebo brzy blízkými) přáteli. Navíc si můžete zalyžovat. Jak to může být lepší? Když si vzpomenete na všechna pozitiva, začnete zapomínat, jak moc je na prd používat necitlivé prsty k tomu, abyste si nacpali necitlivé prsty do vlhkých lyžařských bot, jíst instantní jídlo na všechna jídla nebo nosit těžký batoh tak dlouho, až si pohmoždíte kyčle... že? Alespoň já (někdy) ano.

Ve středních Andách byla obzvlášť hrozná sezóna. Lidé doma v Jacksonu si stěžují na sezónu s méně než osmi metry celkového sněhu. V údolí Las Leñas letos napadly necelé 2 metry sněhu. Když tedy přátelé Alejo Sanchez a Lee Lyon navrhli zimní tábornickou misi do nějakých vysokých, vzdálených, jižně orientovaných linií, volba byla jasná. V údolí už nebyl žádný sníh. Nezáleželo na tom, jestli sníh, ke kterému jsme šli, bude dobrý, nebo ne, bylo to poslední místo, kde se dalo lyžovat.

Třetí den jsme začali cítit rytmus a první den jsme se vydali na komplexní zónu pozorovanou z "Japi Hour". Jako mnoho věcí, které nejsou tím, čím se zdají být, jsme se cestou nahoru trochu ztratili v bludišti kuloárů. Ukázalo se, že jeden kuloár jsou tři spletené dohromady. Chvíli jsme litovali, že nemůžeme slanit po skále, abychom se dostali k zamýšlené linii, ale ukázalo se, že i místo, kde jsme byli, je docela milé. Zónu jsme nazvali "Obrázek Doriánova mozku", na počest kamaráda, který s námi byl v této oblasti naposledy. Nebojte se, není mrtvý, jen teď jezdí na skateboardu.

Po punkovém výstupu/sestupu z 'Dorianovy mozkovny' jsme se rozhodli jít dál do přilehlého údolí, abychom zjistili, jestli je tam nějaký lyžařský potenciál směrem k Cerro Matancillas pro následující den. Protože jsme nenašli nic, co by se dalo lyžovat, dopřáli jsme si křižný 900m dlouhý sjezd po kukuřici zpět do tábora. Byl to první kousek přímého lyžování, který jsme na výletě absolvovali, a bylo příjemné vypnout mozek a jednoduše spojit pár oblouků.

Následující den se rozednilo s občasnou oblačností a my jsme si dopřáli trochu odpočinku navíc. Rozhodli jsme se jít do jiného údolí a prozkoumat velkou skalní věž. S myšlenkou na naše ochránce ve středisku jsme ji nazvali 'Cerro Gendarme'. Poprvé za celou cestu jsme se na vrchol vydali na kůži. Je snadné zapomenout, jak snadný je skinning, když si člověk musí všechno nabalit. I v obtížném sněhu s několika exponovanými switchbacky se trať zdála být cruisová. Sjeli jsme hranatou, chráněnou linii s recyklovaným prašanem až k pevnějšímu kartonu v údolí pod námi a pak příjemnými kukuřičnými oblouky až do tábora.

Pocitově osvěženi z "odpočinkového dne" jsme sjeli linii, kterou jsme si všichni prohlédli při příchodu a chtěli ji nazvat embudo (trychtýř). Ačkoli oblouky byly na čele pěkné, u škrtadla to začalo drhnout. Člověk se musel držet stranou, zatímco se kolem něj pohybovala břečka, a pak si opatrně proklestit cestu skrz sastruhy vysoké po kolena a pevný karton skrz výběh. Zvolili jsme vhodnější název: "Inodoro" (záchod). Spodní úsek 'Inodoro' byl definitivně nejhorším sněhem celé cesty.

Sledovali jsme tání sněhu v okolí tábora i dole v údolí a věděli jsme, že výstup nebude moc příjemný. Probudili jsme se brzy, abychom měli co nejvíce času s ještě zmrzlým sněhem a usnadnili si návrat.

Když jsme získali mobilní signál, doufali jsme, že si zavoláme o odvoz zpět do města, ale posunuli jsme příděly o den navíc a nebyli jsme si jisti, co nás čeká. Nikdo nebral telefon, a tak jsme pokračovali v chůzi s tím, že ujdeme celých šest mil zpět do města. Alejův bratr však myslel dopředu a nechal nám auto hned za další výhybkou.

O hodinu později jsme byli zpátky v bytě. Špinaví, unavení, ale šťastní. Zhltli jsme sýrová vajíčka a hned si otevřeli zasloužené pivo.

Obvykle nesnáším každou vteřinu zimního táboření a beru ho takové, jaké je. Neustále se vrtám ve svých systémech v naději, že najdu něco, co začne fungovat lépe. Vyvážit jednoduchost a pohodlí je obrovská výzva, když musíte všechno nosit s sebou.

Možná jsme měli štěstí. Možná se zlepšujeme. Raději bych si myslel to druhé než to první. Ať už jsme udělali cokoli, tentokrát jsme si vedli docela dobře.

Tady je to celé v pohyblivých obrázcích:

Cerro Mantequillas od Leland Lyon na Vimeo.