Fotografické výlety jsou náročné. Freerider Gex Rathfelder si to (opět) uvědomil při své poslední cestě do Chile. Byl na fotografické cestě v jihoamerické zimě s fotografem Michaelem Neumannem a zde nám dává nahlédnout do svého cestovního deníku. Zdánlivě nekonečné cestovatelské útrapy a špatné sněhové podmínky - okolnosti, které nicméně vyústí v nádherné snímky, jež se nakonec objeví v knize s názvem "Nekonečná zima".
Krásného slunečného rána jsem nasedl do vlaku a zamířil do Frankfurtu, abych nastoupil do letadla - "levného" letu za pouhých 1 430 eur. Jakmile jsem dorazil na letiště, cestoval jsem nejprve z Frankfurtu do Toronta. Letadlo odlétá z Frankfurtu v 17 hodin a po více než osmihodinovém sezení v letadle dorazíte do Toronta v 19.25 místního času. Šílený svět.
Čtyřhodinové mezipřistání, další jedenáctihodinový let, další nechutné jídlo, další zoufalý pokus o spánek a další nudný film. Unavení, ale šťastní přistáváme v Santiagu de Chile. Naštěstí v Santiagu nekončím jen já, ale i můj lyžařský batoh. Dobře, takže zatím šlo všechno dobře. Rychle přes celnici a pak hurá k východu.
Měli mě tam čekat Michi a jeho žena Kati. Jejich letadlo z Paříže mělo přistát několik hodin před mým. Letadlo skutečně přistálo, ale bohužel bez Michiho a Kati. Jak se ukázalo o několik hodin později, přiletí až druhý den. Něco se muselo pokazit v plánování cesty, které se neuskutečnilo. No, máme s sebou knihu a na letišti je také internet. Díky tomu je čekání o něco snesitelnější.
O celých 24 hodin později sedí celá skupina v našem SUV Toyota. Jsme čtyři: Michi, Kati, já a Roman Rohrmoser, který už odcestoval do Chile, aby strávil týden v El Coloradu, lyžařském středisku nedaleko Santiaga, s K2 Backside Teamem, včetně Pepa Fujase a JT Holmese. Protože na jihu předpovídají sníh, vyrážíme nejprve na Rutu 5, Panamericanu, po které jedeme asi 500 kilometrů na jih. Po pěti hodinách v autě opouštíme dobře rozjetou Panamericanu. Silnice se postupně zhoršují a v jednu chvíli jedeme po blátivé štěrkové cestě plné hlubokých výmolů. Protože je den téměř u konce, nejedeme do lyžařského střediska, ale rovnou do MI Lodge, našeho kempu pro první noc.
Lyžování v Chillanu
Po návštěvě vířivky, dobré večeři a klidné noci jsme se druhý den ráno probudili do neustálého deště. Protože už několik týdnů nesněžilo, nespěchali jsme do lyžařského střediska, a tak jsme strávili den hledáním nového místa k ubytování a pozorováním deště.
Celý den nepřetržitě pršelo. Kdyby to byl nahoře na horách sníh, byl by další den slibný. Druhý den ráno jsme poprvé stáli na lyžích. Během sněžení však bylo o několik stupňů příliš teplo, takže místo prašanu v hlubokém prašanu jsme se prodírali těžkým, vlhkým čerstvým sněhem, zatímco na nás padala směs sněhu a břečky. Protože byl v provozu pouze spodní vlek, nezbylo nám než si trochu zalyžovat v lese, udělat pár fotek a doufat, že dál nahoru bude pěkně sněžit. Když jsme byli úplně promočení, vrátili jsme se do hotelu, abychom se znovu zahřáli návštěvou sauny...
Jelikož měla pozítří přejít přes Andy teplá fronta, upínali jsme všechny naše naděje k zítřku, který měl být podle předpovědi bez mraků. No, doufejme...
O několik hodin později nás budí Michi. Už je zase světlo, ale místo sluníčka se údolím vine jen hustá mlha. No, to bude dobré. Nahoře na hoře by mohlo být slunečno. Vstáváme tedy z postele, snídáme a pak se vydáváme nahoru. Protože nechceme utrácet spoustu peněz za celodenní jízdenky a pak se šťourat v mlze, jedeme autem k horní stanici první lanovky a kupujeme si jízdenky tam, protože si myslíme, že počasí má potenciál se umoudřit.
Poté vyjedeme sedačkovou lanovkou nahoru a ejhle, v mracích už jsou první mezery, takže střílíme přímo dolů skrz andský prašan. Je to příjemný pocit, přesně proto jsme tady... Ach ano, ne tak docela. Chtěli jsme také udělat pár fotek.
Po ukojení prvního hladu po prašanu se vydáváme hledat místa na focení. V lyžařském středisku se nachází velká horská stěna, která je velmi snadno dostupná a za ranního světla také velmi fotogenická. Není tedy divu, že každý, kdo do oblasti zavítá za účelem fotografování nebo filmování, zkouší své štěstí nejprve zde. To vedlo k vtipné situaci, kdy si Michi musel udělat pohodlí na protějším svahu mezi filmaři z týmu Level 1 vpravo a filmaři z týmu Oklay vlevo.
Někdy odpoledne jsme si uvědomili, že dnes bude ten pravý den na natáčení při západu slunce. Ostatní týmy samozřejmě ucítily krysu, a tak každý dělal, co mohl v rámci svého rozpočtu. Kluci z Oklay nasedli do rolby a vyrazili na vrchol, tedy na sopku. Snowboardista Travis Rice se vysadil na okraji kráteru ve vrtulníku RedBull a Roman, Michi a já jsme se vydali na naše místo, které jsme považovali za nejlepší.
Zůstává otázkou, zda rovnice "větší rozpočet rovná se lepší filmový a obrazový materiál" skutečně platí. Pokud jde o nás, byli jsme s naším výtěžkem více než spokojeni.
Druhý den jsme se spontánně rozhodli vyměnit tábor - Corralco mělo být naším cílem pro druhé natáčení.
Zpět ke kořenům: Corralco
Další 4 hodiny v autě - dorazili jsme do Corralca, 200 kilometrů jižně od Termas de Chillan.
Pokud v Chile jezdíte autem a měníte lyžařská střediska, je to vždycky takhle: Nejprve musíte vyjet z hor na západ na čtyřproudovou dálnici Panamericana. Poté následuje poměrně rychlá cesta buď na jih, nebo na sever, v našem případě na jih. Jakmile dorazíte do lyžařského střediska, kam chcete jet, opustíte Panamericanu a vydáte se na východ do hor po menších a stále se zhoršujících silnicích.
Někdy po 390 kilometrech, z nichž poslední jsou vedeny po odporné blátivé cestě, která má být silnicí, přijíždíme k lyžařské chatě Corralco. Protože jsme chtěli co nejlépe využít poslední denní světlo, rychle jsme naházeli zavazadla do pokojů a pak hned oblékli lyžařskou výbavu, lyže na tmu a vyrazili vstříc západu slunce.
Ale nějak nám to dnes nevyšlo nejlépe načasované. Přišli jsme prostě o pár minut později. A tak jsme se museli dívat na západ slunce, aniž bychom se stihli předtím postavit na své místo.
Jelikož jsme se odpoledne chtěli vrátit do auta a odjet do Puconu, spokojili jsme se s tím, že jsme trochu křižovali po lyžařském středisku. Lyžařské středisko je daleko od jakýchkoli turistických davů, a tak se těch pár hostů skládá z několika místních a několika vojáků, kteří jsou rádi, že jejich dnešní výstup na sopku byl zrušen kvůli příliš silnému větru.
Zpět na chatě nás čeká nemilé překvapení: předpověď počasí na zítřek se v posledních hodinách výrazně zhoršila. Na zítřek je nyní předpovídán déšť. Takže změna plánů. Ušetříme si zajížďku do Puconu a raději strávíme den se špatným počasím u moře. Ušetříme si tak i 13hodinovou noční cestu z Corralca do Portilla. Tu nyní absolvujeme ve dvou etapách. První etapu chceme dokončit ještě dnes: Z Corralca jedeme do Valparaisa, města u moře na výšinách Santiaga de Chile, Valparaiso je považováno za jedno z nejkrásnějších měst Chile. Ale nějak to vypadá, jako by nás opustilo štěstí: Přestože jsme celou cestu jeli za slunečného počasí a teploty kolem 20 °C, pobřeží je zahaleno do husté mlhy a je nepříjemně chladno. Místo západu slunce u moře jsme si dopřáli jen polomotivovanou procházku městem. Tolik k našemu dni u moře...
