Portillo aneb "nejsušší zima za posledních 40 let" Druhý den ráno jsme si v Portillu museli uvědomit, co to znamená, když média informují o "nejsušší zimě za posledních 40 let". Hodně kamení, hodně písku, hodně prachu a málo sněhu. Ale pokud i rakouská lyžařská reprezentace dokáže najít dobré podmínky pro svůj trénink tady v Portillu, pak i my najdeme dobrý sníh.
No, tak úplně jednoduché to nebude, protože jak je všeobecně známo, závodníci a freerideři nemusí nutně vyhledávat ke své práci stejný sníh. V Portillu si sníh může dělat, co chce, v Portillu je to prostě vždycky zážitek: Pokud lyžujete, jste obklopeni působivým horským světem, přes který se vine extrémně klikatá průsmyková cesta do Argentiny. A když jste v hotelu, je nejlepší být ve velkém sále, kde se scházejí všichni hoteloví hosté. Ať už je to Skibum z USA, rakouská reprezentace, Colby West, chilská rodina nebo Chris Davenport, právě tady se ve velmi útulné atmosféře setkáte a dozvíte se, co jste dnes na horách dělali. Odpoledne jsme našli další místo s použitelným sněhem, a zatímco Roman už ležel v bazénu, udělali jsme pár slušných fotek.
Druhý den ráno je obloha zatažená, jak už bylo řečeno. Rozhodujeme se tedy, že nebudeme znovu vybalovat lyže, ale pojedeme rovnou do Santiaga, abychom Romana vysadili na letišti a pak pokračovali do Valle Nevado. Michi se však nevzdává naděje na modrou oblohu ani dnes ráno, a tak dáváme počasí ještě hodinu. Pokud se do té doby nevyjasní, rozbijeme stany v Portillu.
Michi má dnes ráno pravděpodobně lepší spojení s bohem počasí v Andách, protože na obloze je pomalu, ale jistě vidět stále více modré. Znovu tedy vytahujeme lyžařskou výbavu, sundáváme lyže ze střechy auta a vyjíždíme lanovkou nahoru. Už večer předtím jsme si vyhlédli větrolam, který měl ráno dobré světlo, a sníh tam vypadal ještě dobře. Nejprve jsme vyjeli lanovkou na vrchol, pak traverzem nad břeh jezera a nakonec jsme museli vyšlapat asi 50 výškových metrů. Asi po hodině jsme se vyfotili a vydali se podél břehu jezera zpět do hotelu.
Poslední zastávka: Valle Nevado
Ve třech jsme v autě, které nás Roman vysadil na letišti v Santiagu, jeli zdánlivě nekonečnými 58 serpentinami do Valle Nevado. Lyžařské středisko sestávající z moderního lyžařského areálu a několika hotelů postavených na úzkém horském hřebeni v nadmořské výšce 3 000 metrů.
Hřeben je tak úzký, že se na něj kromě hotelů a parkoviště nic nevejde. Pokud na tomto parkovišti stojíte, čeká vás na všech čtyřech stranách strmý sjezd.
Jelikož bylo teprve poledne, vydali jsme se co nejrychleji do sněhu, ale i zde ve Valle Nevado, asi 50 kilometrů vzdušnou čarou jižně od Portilla, bylo sněhu mnohem méně než při naší návštěvě před rokem. Ba co víc, celá lyžařská oblast je vlastně pouští.
Když je sněhu málo a je zde mnoho vyfoukaných ploch, tvrdý andský vítr roznáší na stávající sníh spoustu prachu. Z bílé se stává šedá. Pohled, na který je třeba si zvyknout... Poté, co se uvnitř lyžařského areálu trochu zahřejeme, nasadíme lyže nebo snowboardy a vydáme se na túru velmi měsíční krajinou, kde je jen sníh, lávová hornina a prach.
Odjezd domů...
Po posledním koupání v bazénu, poslední večeři, poslední noci a poslední snídani nás čekal návrat po pověstných zatáčkách do Santiaga. Od dětství se mi při řízení auta nedělalo špatně, ale toho rána jsem byl rád, když jsme projeli poslední zatáčkou a moje snídaně byla stále tam, kam patřila. Po návratu do města jsme ještě jednou projeli Santiagem a už jsme stáli před letištěm.
Po uložení zavazadel a odstranění spousty odpadků z pronajatého auta jsme se s Kati, Michi a mnou rozloučili. Čekala mě poněkud delší cesta domů: ze Santiaga přes noc do Toronta, třináctihodinové mezipřistání, dále do Frankfurtu a po celkem třech dnech vlakem zpět domů.
Text: Kati, Kati, Kati: Gex Rathfelder
Fotografie: Michael Neumann
