Na rozdíl od Godzilly, která pochází z Japonska a je symbolem rčení "It came from Japan", jsem se vydal opačnou cestou a zamířil do země vycházejícího slunce. Proč právě Nippon? Ne kvůli sushi, ale spíše proto, abych ošidil naši poněkud neuspokojivou zimu a zalyžoval si v hlubokém prašanu
.
Nevinný rozhovor přes Skype v hotelu v Ticinu může někdy vést k tomu, že o deset dní později nastoupíte do letadla na Hokkaidó se dvěma kamarády ze Salcburku. Konverzace se soustředila na otázku, kde na světě můžete v polovině ledna spolehlivě najít nejlepší sníh. Vzhledem k "jezernímu efektu", sibiřským vzdušným masám, japonskému moři a horám byl jako cílová destinace rychle určen sever Japonska. Zejména proto, že na meteorologických mapách po celém světě nebyla k vidění téměř žádná jiná prašanová konkurence.
Po rezervaci se však západní Alpy začaly oblékat a než jsem skutečně nasedl do letadla, čekal mě krátký výlet do Valais, který byl jen částečně korunován prašanovými sny, protože sněhová čára byla většinou příliš vysoko a náš odlet byl přesně v první opravdu dobrý den v Alpách. C'est la vie, jak by řekli obyvatelé západního Valais. Přesto bylo příjemné setkat se se starými přáteli a v pondělí před odletem si zalyžovat na dobrém sněhu.
Radost z cestování
V lednové úterý v 19:50 v dálkovém autobuse do Mnichova začal další díl knihy "Die merkwürdigen Reisen des L" kapitolou "Du willst nach Japan? - zum Skifahren? ". Je zajímavé, že stejný komentář na toto téma zazněl od úplně jiných lidí, od mých rodičů, kamarádů z horolezeckého centra a lehce podrážděného muže z ochranky na mnichovském letišti. Zřejmě jen vyhlášený okruh stejně smýšlejících fanatiků do hlubokého sněhu dokáže ocenit myšlenku cestovat za hrstkou prašanu do zcela cizí kultury na druhém konci světa. Škoda, že jsem si během svého sabatického roku neudělala kurz keramiky. O jednu noc na letišti a dvě nouzová cappuccina později dorazily zbylé dvě třetiny ze tří zahraničních legionářů a výlet mohl začít. Po několikerém přestupu a osmi časových pásmech přišel další krátký okamžik zadržování dechu, když se japonská ochranka v Nagoji odmítla nechat přesvědčit, že 20 mg výbušniny v rukojeti mého batohu ABS je nezbytně nutné a že ta věc by jinak byla jen velmi drahou a velmi těžkou taškou přes rameno. Veškeré mávání letovými předpisy IATA nepomohlo kvůli téměř nepřekonatelné jazykové bariéře. To je v pořádku!? - NO POWDER! (Neuvědomil si ironii svých slov)- It's OK!!! NO POWDER!!! Dialog se rychle stal monotónním a z mého pohledu frustrujícím. Jako tip pro všechny teror- uh turisty, kteří si chtějí vzít s sebou lavinové batohy: Pomáhá, když už je váš nástup vlastně u konce a pak vás paní z odletové brány provede kontrolou a také řekne "It's OK". Zábavné je, že na zpáteční cestě to nebyl žádný problém, protože tu někdo mluvil anglicky.
Onsen a sushi
Japonsko je skutečně fascinující země. Kultura koupání, jídla a společenského vyžití je opravdu něčím výjimečná. Lyžování na aktivní sopce je jen třešničkou na dortu tohoto opojného koktejlu dojmů. A pokud je navíc třešničkou na dortu po pás hluboký prašan, také to není špatné. Po příjezdu do Asahidake v našem vypůjčeném autě, které je díky své koňské síle a naprosto nevyzpytatelné charakteristice automatické převodovky neustálým zdrojem radosti, jsme zažili první převážně pozitivní překvapení z Japonska. Jídlo je prostě neuvěřitelně dobré a opravdu autentické, a to i v mládežnických ubytovnách, protože i když je tam spousta západních turistů, k snídani se tam podávají jen hůlky a vždycky ryba. Onseny jsou nejen základním kamenem japonské kultury, ale i vynálezem, který by se měl zavést v celých Alpách, protože lehnout si po celodenním lyžování do horké sopečné vody nejen zní fantasticky, ale také pomáhá uvolnit svaly a zlepšuje náladu. Díky japonské zdvořilosti jsme se nedozvěděli, zda je braní plechovek piva s sebou vážné společensko-kulturní faux pas. A když už je té horké vody stejně moc, nevyléváte ji jen do bazénů na koupání, ale také ji jednoduše necháte téct po parkovišti, abyste nemuseli odklízet sníh. Chytrá geotermální energie pro pokročilé uživatele!
Druhou zastávkou byl výletní areál Tokachidake, který nám poskytl nejen nejlepší onsen s rezavě hnědou originální vulkanickou vodou, nepřekonatelný výhled na impozantní hory k projížďce, ale také konečně skutečný slunečný den. Veškerý sníh na Hokkaidó se musí odněkud vzít, a to obvykle znamená mraky a sněžení. Někdy i několik týdnů. Tam jsme však za slunečného počasí vystoupali k pěkným liniím v tom nejjemnějším sněhu. Skialpinismus není o moc lepší než tohle. Večeře v tomto skromném horském hotelu byla téměř neskutečná. Výběr znamenitých pochoutek se tam považuje za normální večeři. Za cenu, za kterou byste u nás nedostali ani večeři, dostanete nocleh, horké prameny a polopenzi z jiné planety.
Nezapomnělo se ani na japonskou kulturu, protože i zde se spí na futonech na podlaze a do onsenu se chodí v kimonu, ať už jde o člověka ze Západu, nebo ne. Z tohoto ráje nás následující den vyhnal nástup hurikánu, který nás následující dva dny hnal jako pověstné listí. Nejprve nás doslova strhl Furanodake a po 30 minutách zrušil naši prohlídku, pak nás unášel, méně doslova, do Tomamu. Stále jsme hledali čerstvý sníh a místa chráněná před větrem.
Noční život v Sapporu
Po tomto suchém období jsme se konečně vydali do města Sapporo, abychom prozkoumali nejzasněženější kout západního Hokkaida. Třpytivé fasády mrakodrapů a metrové sněhové stěny. Kdo by si myslel, že je to neslučitelné, bude vyveden z omylu. Hotel **** v centru byl levný, jídlo na večerní poznávací procházce drahé, ale stálo to za to a za odměnu jsem si mohl vychutnat nejlepší sushi v životě. Noční čtvrť nabízela vše, po čem japonské srdce touží. Od dívek v kostýmech králíčků, které zřejmě jen podávají nápoje, v přízemí až po osmipatrové věžáky s plakáty poskytovatelů služeb ve foyer, zdálo se, že pro japonského byznysmena existují všechny myslitelné úrovně úlevy od stresu, ale i normální kluby a hospody byly vždy rozprostřeny na 5-10 patrech a ne v přízemí jako tady. A tak jsme skončili v pravé japonské punkové hospodě "Swindle". Podnik, který měl asi 12 (ano, dvanáct!) metrů čtverečních a 5 míst k sezení v pátém patře. Zvláštní zážitek. Ale aspoň jsem teď o jeden zážitek a čtyřskladbové EP od majitele bohatší. "The Blag", jeho kapela, hraje starý dobrý punk ze školy Ramones z roku 77 a zpívá japonsky. Pravděpodobně proti systému.
Zlatý hřeb na závěr
Pokud by výlet do této chvíle nestál za to už jen kvůli všem dojmům, poslední tři dny by samy o sobě stačily k tomu, abyste upadli do blažené prašanové nirvány, protože nejdřív jsme se dočkali prašanu po pás v té nejlepší kvalitě. A to přímo od stanice lanovky. Jako by to nestačilo, dostali jsme přes sociální sítě pozvánku, abychom se poslední den připojili ke krátké túře, protože jeden Rakušan v Niseku chtěl stejně vyjet na horu. I když to bylo asi 1,5 hodiny opačným směrem na letiště, rozhodnutí padlo po pár vteřinách. Z Facebooku na nás škádlivě pomrkávalo opravdu strmé úbočí hory s perfektním sněhem. Opravdová lajna a ne jen prašan na mezi. Tedy něco výjimečného. Protože jakkoli je Hokkaidó proslulé prašanem, skutečnými lajnami proslulé není, protože zdejším horám obvykle chybí strmost a divokost Alp.
A co dodat, výlet skončil svým vrcholem. Nejprve krátké kolečko v prosluněném japonském pohádkovém lese, jak ho známe z profesionálních lyžařských videí, a pak, jako úplně poslední sjezd posledního dne, brilantní 600metrová lajna na plný plyn. Domo Arigato Hokkaido!
