Stojíme v imigrační frontě před zahalenou celnicí a nevíme, co máme očekávat. A je tu ještě něco, z čeho se nám potí čelo: V jednom z cestovních zavazadel nám žbluňká dárek pro hosty - a alkohol je v Íránské islámské republice trestný. Proč nás to nenapadlo dřív? Hlavou mi probleskují obrazy kamenování a bičování, zatímco se pomalu blížím k pasové kontrole. Celník na mě přátelsky mrkne: To je vše.
Letiště Teherán. Letiště je jen spoře osvětlené. V matném nažloutlém světle jsou deskovité budovy terminálu nezřetelně rozeznatelné. Na vzdáleném okraji letiště se proti noční obloze rýsují siluety tanků. V některých hangárech pracují lidé na stíhačkách. První dojem je tísnivý. Zdá se, jako by se tato země organizovala proti vnější hrozbě. Snad to bylo dobré rozhodnutí, přijet ze všech míst právě sem na horská kola...
V noci projíždíme Teheránem do hotelu Eram Grand, který bude naším ubytováním na několik následujících dní. Ali, náš "osobní manažer dopravy", nám dává rychlokurz o íránských zvycích a tradicích, zatímco nás bezpečně veze šílenstvím, kterým je "silniční provoz".
"Svoboda je zakázaná - zakázané je svoboda!" říká. Téměř vše, co je zábavné, je zde oficiálně zakázáno. Na dodržování náboženských zákonů přísně dohlíží tajná morální policie. Jen částečně je rozpoznatelná podle uniformy - ale určitě podle černé kozí bradky a tmavé košile - tato jakási mravnostní stráž často prostě zablokuje ulici a kontroluje provoz, zda se na ní nepije alkohol a zda se na ní nescházejí nesezdané páry.
"Trik spočívá v tom," vysvětluje Ali, "že si vytvoříte vlastní prostor a budete se bavit v soukromí." A v tom je velký mistr, jak se dozvídáme.
O to víc nás překvapuje otevřenost a přátelskost, s jakou nás všude vítají, i když by okolnosti naznačovaly spíše nedůvěru. Ale pohostinnost je zde na prvním místě. Naši íránští hostitelé Farid a Alineza připravili na dobu našeho pobytu program, který neponechává nic náhodě: Čeká nás směs kultury, městského života a horské cyklistiky v tom nejlepším slova smyslu. Během následujících dvou týdnů si nebudeme moci odpočinout.
Hora Damavand - nejvyšší hora Íránu
Po sladké snídani doprovázené hlasitými rytmy orientálního techna vyrážíme s našimi průvodci Mohammadem a Sharamem na horu Damavand, nejvyšší horu Íránu. Tento nápadný sopečný kužel měří 5671 metrů a tyčí se nad ostatními čtyřtisícovými vrcholy pohoří Elburs.
"Uvidíme, jak vysoko se dostaneme..." zní heslo, když se nás devět namačká do mikrobusu se všemi zavazadly včetně kol. Nejprve se dostaneme jen kousek za okraj Teheránu, kde motor zhasne a už nenastartuje. Tohle je dobrý start!
Naši průvodci klidně a bez ztráty dobré nálady upraví několik mastných šroubů a ohnou několik drátů a s velkým přemlouváním v perštině se jim podaří motor znovu nastartovat. Mohammad se k nám obrací se zářivým úsměvem: "Problémy tu vždycky přicházejí po třech. Tohle byl ten první. Uvidíme, jaké budou ty další dva..." Inšalláh," je jediné, co mě napadne - v této zemi nejčastěji používaný výraz pro všechno, co nemůžete ovlivnit - "Alláh to vyřeší!"
Vícepruhová pouštní dálnice se mění ve venkovskou silnici, venkovská silnice ve štěrkovou cestu, která se vine mezi úchvatnými údolími a soutěskami stále blíž k horskému velikánu. Hora Damavand se tyčí přímo před námi. Její vrchol je zahalen v mracích. Když slunce zapadá za hory, jsme ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem. Rychle se ochladí. A my stále stoupáme. Najednou je cítit spálenina a motor hlasitě vyje, než zhasne. Řídký vzduch a přetížení byly pro naše vozidlo nejspíš příliš. Problém číslo dvě je tady. V dálce se v posledních slunečních paprscích leskne zlatá kopule mešity. To je také náš základní tábor pro zbytek výstupu, náš dnešní cíl. Srpek měsíce se pomalu plíží nad černými horskými masivy, v dálce vyjí vlci. Posledních pár kilometrů zdoláváme v sandálech a městském oblečení. Rýsuje se problém číslo tři:
