První skupina specializovaných turistů nás potkává jen pár metrů po opuštění připraveného lyžařského areálu. Dnešní den není vhodný pro pokus o zdolání vrcholu, říká nám vedoucí horský vůdce - zatímco se jeho klienti potácejí po mírně nakloněném svahu a snaží se nezakopnout o vlastní nohy. Na turistických botách mají mačky, v jedné ruce sekeru na led a v druhé "lopatku na sníh na zadek". Bez kramlí se dnes neobejdete, má smysl se otočit, potvrzuje primitivní angličtinou.
Je to jedna z těch scén, které jsou pro turistiku v Jižní Americe typické: úchvatná krajina, která je předurčena pro horské sporty. Na druhou stranu se zde téměř absurdním způsobem realizují pokusy o rozvoj jakési vysokohorské masové turistiky jako v Evropě. Přesto si náš lyžařský zájezd na sopku Villarica užijeme naplno.
Pucon
Jsme v Puconu, městě na jihu Chile v oblasti Araukánie. Pucon je známý svou úchvatnou krajinou. Vysoké srážky a s nimi spojená hojnost vody a bujná vegetace, množství termálních pramenů, malebné jezero Lago Villarica a samozřejmě stratovulkán Villarica. Ten se s výškou 2840 metrů tyčí téměř 2600 metrů nad krajinou a ohromuje svým téměř dokonalým kuželovitým sopečným tvarem.
Místní hora Pucon je díky svému snadnému výstupu jedním z turistických magnetů Chile. Lieschen Müllerová zde zkouší své síly, stejně jako zcela nezkušení Jihoameričané. Není divu, protože v nesčetných "průvodcovských" agenturách v puconském turistickém milieu se výstup na sopku prodává jako snadná půldenní procházka. Za ekvivalent asi 40 eur je každému slíbeno, že může dosáhnout vrcholu - pokud je ochoten obětovat jen pár dolarů a asi 6 hodin svého drahocenného času na dovolené. V ceně je zahrnuto nejen "kvalitní průvodcovství", které zajišťují samozvaní a vyškolení "Guias de Montana", ale také kompletní vybavení. K dispozici je lyžařská jednodílná kombinéza z 80. let, která je jistě nevhodná, stejně jako mačky a cepín. A pro sjezd je samozřejmě nutností klasická Popova sněhová fréza. Koneckonců kuželová sopka není nijak zvlášť strmá. Dokonce i v nejstrmějším místě má sklon menší než 40°, a proto ji lze z horolezeckého hlediska zařadit do kategorie lehkých až středně těžkých. Přesto mohou být povětrnostní podmínky, zejména často silný vítr, pro horolezce obtížné. Není divu, že se zde každý den pokouší o výstup v nejlepším lemplovském stylu několik skupin, někdy i stovky, které až příliš často selhávají kvůli výškovému rozdílu 1600 m.
Vzdory turistickému marketingu je Villarica skvělou skialpinistickou horou. Snadno se k ní dostanete přes stejnojmenný lyžařský areál s typickým zázemím. Přístupová cesta pro motorová vozidla nebo dokonce povolený přístup na hory není v Jižní Americe často samozřejmostí. Pokud chcete, můžete pro usnadnění přístupu využít i stávající vleky. Jednodenní jízdenka vás opravňuje k využívání dvou až pěti otevřených vleků a lze ji využít i po skončení lyžařské túry. Bohužel jednosměrný výstup je možný pouze na prvním vleku, který stoupá prvních 200 metrů rekordně pomalu:
Výstup a vítr zdarma
Pokud jste zde dostatečně dobří pěšky, můžete rychlosti tohoto vleku snadno dosáhnout.
Z parkoviště lyžařského střediska do Villaricy je třeba překonat celkem 1600 výškových metrů. Trasa je velmi jednoduchá. Jedinou sjezdovkou se dostanete k horní stanici první červené lanovky a začnete v klidu. Poté přejděte vlevo po tažné stezce k oranžové sedačkové lanovce. Ta bývá v zimě často uzavřena a obvykle se otevírá až v polovině srpna - pokud vůbec. Na tuto lanovku bohužel neexistuje jednotná jízdenka. Postupně strměji stoupáme po hřebeni v bezprostřední blízkosti lanovky až k horní stanici (1800 m). Poté pokračujte vlevo (na východ) po svahu k dobře viditelné osamělé horské stanici nedokončeného vleku. Pokračujte rovně přes široký svah a držte se vlevo od Piedra del Condor (nápadný skalnatý hřeben) až do sedla. Na rameni, které je nyní postupně strmější, vystoupáte o dalších 300 výškových metrů a nakonec se podle podmínek vydáte po ledovém nebo skalním hřebeni doleva (poněkud strměji) nebo doprava, vždy ve směru vrcholu hory (okraje kráteru). Po krátkém strmějším stupni se během několika minut dostanete na okraj kráteru - a můžete se podívat do oka sopky.
Náš první pokus o zdolání vrcholu Villarica je hned úspěšný. Vzhledem k exponované poloze kuželové sopky to není ani pro zkušené skialpinisty samozřejmost, a to i přes relativně nízkou obtížnost. Často je bouřka, někdy hustá oblačnost znemožňuje výstup, často prší a někdy se výstup ani nedoporučuje kvůli silným emisím síry z aktivní sopky. Poslední větší erupce na Villarici byla v roce 1984, od té doby došlo pouze k jedné menší erupci. Naštěstí jsme se o tom, že další erupce je statisticky opožděná, dozvěděli až několik let po našem výstupu. Každopádně náš hostitel Fernando ví, jaké to je, když je opravdu nebezpečno. V létě 2010 byl s přáteli na okraji kráteru, vytáhl fotoaparát pro skupinovou vrcholovou fotografii a najednou z kráteru vystřelila lávová fontána. Rozmazaná fotka jeho přátel, kteří v panice utíkají pryč, hrdě zdobí jeho ubytování - "a pak už jen utíkáte...", tak barvitě popisuje své dobrodružství. V noci je obvykle vidět alespoň rozžhavený komín dopravníku, ale nám bohužel tento pohled není dopřán kvůli krátkému oknu za příznivého počasí.
Ohnuté mačky a zábava při sjezdu
S velkou důvěrou ve vzácnou sněhovou nadílku jsme se vydali na naši první sopečnou túru. Moritz, Uwe a já jsme si jisti, že bílá plocha, která se na nás usmívá z Puconu, musí být měkký sníh až ke kráteru. Později na vlastní kůži zjišťujeme, že jsme se velmi mýlili. Už když se k nám blíží první skupina balíkových turistů, litujeme nápadu ušetřit váhu maček, cepínů a cepínů a nechat je v autě. Místo vrstvy prachového sněhu nacházíme krustu ledu a deště silnou dobrý jeden až dva centimetry. Uwe už několikrát ohnul své mačky kolem lyží dávno předtím, než jsme se dostali do terénu s vlásenkovou zatáčkou. Já, bohužel také zcela bez maček, už nějakou dobu kráčím s lyžemi na batohu a pracně se prodírám ledovou krustou na každém kroku, abych našel oporu v měkkém sněhu pod sebou. Navzdory podrážkám Vibram led prostě nenabízí žádnou přilnavost. Trvá nám celé tři vyčerpávající a úmorné hodiny, než překonáme prvních 600 metrů k horní stanici oranžové lanovky. Moje motivace je tak nízká, že se mi ani nelíbí ten pohádkový výhled. Moritz to naopak chce zkoušet dál. Nemůžete ho nechat jít samotného, a tak si nasadí sluchátka do uší, zapne si na svém smartphonu oblíbenou hudbu a spokojeně si pobrukuje. Jak všichni víme, je jednodušší jít za ním.
A ejhle, jakmile vystoupáme o pár metrů dál, ledová krusta znatelně ztenčí a dokonce se do ní přimíchá i měkký sníh. O dalších 300 výškových metrů později se rozhodujeme, že se přece jen pokusíme dosáhnout vrcholového kráteru. Zdá se, že horský vůdce je se svou skupinou poměrně daleko nahoře a vytvořil příjemnou stezku. Místy musíme trochu balancovat na jeho kramflecích, ale nějak se nám to daří bez větších problémů. V každém případě by pád alespoň nebyl nijak zvlášť nebezpečný. Po mírně nakloněném svahu by člověk určitě sklouzl mnoho metrů, než by se zastavil, ale na širokých, rovných sněhových plochách pád nehrozí.
Sopečná túra bez větru se nepočítá
Jedním z nejdůležitějších pravidel při skialpinismu v Jižní Americe je, že skialpová túra, a zejména túra na sopku, se bez větru nepočítá. Zatímco v Alpách na lyžování ani nepomyslíte, pokud fouká vítr o rychlosti kolem 50 km/h a více, v Chile a Argentině se to jaksi zdá být základním předpokladem pro dobrou celodenní lyžovačku. Po celkem pěti hodinách nepřetržitého loupání v nemilosrdném západním větru se dostáváme na okraj kráteru. Míjíme zářivě bílé coliflores, zvláštní ledovou strukturu, která se na sopkách v Jižní Americe kvůli vlhkosti a větru vyskytuje často. Vítr je zde nyní tak silný, že nemůžeme položit batohy na rovinu, aniž by se nám rozkutálely. V důsledku toho se bohužel nemůžeme dostat tak blízko k okraji kráteru, jak bychom chtěli, abychom se podívali dovnitř sopky. Alespoň máme štěstí na jinak často intenzivní sirné chocholy. Všímáme si jich jen letmo, zatímco ostatní skialpinisté nám vyprávějí o několikadenních slizkých chrchlech, které jim vycházejí z ucpaných plic.
Sjezd není tak hrozný, jak jsme se obávali. Po prvních asi sto metrech na kůře Coliflores je sjezd při troše opatrnosti docela dobrý a rychlý. Sníh vlivem slunečního svitu trochu změkl a je velmi rovný. Uwe a Moritz velmi dobře naslouchají mým fotografickým přáním a laskavě se nechávají zlákat načervenalými mraky.
Na výstupu jsme viděli tři turistické lyžaře, kteří se dusali dolů - kromě nás jediní, kteří se ten den dostali na vrchol. Jeden z těch tří nás obzvlášť zaujal. Pomocí báječně nekontrolované techniky ohýbání kmene se nějakým způsobem brodil dolů ze svahu, aniž by se zřítil. Později se v hostelu znovu setkáváme se dvěma z těchto tří lyžařů. Ukazuje se, že třetí lyžař ve skupině, ten s mimořádně špatnou technikou lyžování, byl jejich průvodce, který je měl bezpečně vyvézt nahoru a dolů ze sopky.
Informace
Jak se tam dostat: Z Puconu RN směrem na západ, po cca 2 km odbočte doleva (bez značení a ukazatelů). Po silnici dojedete na parkoviště lyžařského areálu.Jízdenka na lanovku: Celodenní jízdenka cca 36 eur, jednorázová jízda dolní lanovkou (časová úspora cca 20 minut, výškový rozdíl 200 m) cca 11 eur.Bezpečnostní informace:Livecam VillaricaVybavení: Kompletní skialpinistická výbava plus mačky a 1 cepín. Na často velmi větrném vrcholu je nutné větruvzdorné a teplé oblečení.Vybavení k zapůjčení: k dispozici v každém druhém domě v Puconu. Většinou nekvalitní a zastaralé (zejména oblečení a lyžařské vybavení), poměrně dobře vybavená je např. francouzská agentura Agua Aventura. Ceny: Prohlídka s průvodcem od cca 40 eur. Průvodci nesplňují evropské standardy. Skupiny jsou často přetížené zcela nevybavenými začátečníky. Soukromý průvodce včetně lyžařského vybavení od cca 80 eur.Zvláštní nebezpečí: Často ledovka, často velmi silný vítr, kdykoli možné sopečné erupceObtížnost: Lehká až středně obtížná lyžařská túra, často ledovka. Strmost kolem 35°, v oblasti vrcholu o něco vyšší.Mapa: V Puconu nejsou k dispozici topo mapy. Není třeba kupovat ručně kreslené náčrty.Přístup: Přístup na sopku je oficiálně kontrolován strážci parku a je třeba zaplatit vstupné a případně se prokázat vybavením. Podle našich zkušeností to alespoň v zimě nikoho nezajímá, protože strážci parku na přístupové cestě nejsou schopni nebo ochotni rozlišovat mezi skialpinisty a lyžaři. Tip: Zkušeným horolezcům doporučujeme absolvovat túru bez průvodce. Trasa je téměř každý den čerstvě upravená a není třeba žádných zvláštních dovedností. Další: Freeridové průvodcovství a ubytování www.chile-vida.cl
