Telluride a Silverton dělí pouhých deset kilometrů vzdušnou čarou. Autem však musíte objet celé pohoří po silnici San Juan Skyway. Když jsme sjížděli z průsmykové silnice směrem k Ridgeway, blikala za námi modrá světla.
Uměle špatnou angličtinou jsme šerifovi vysvětlili, že jen sledujeme ostatní auta. Ale ani to nepomohlo. Laskavě trval na tom, že jsme jeli asi o pět mil za hodinu příliš rychle. Jako prvnímu přestupci ve státě Colorado nám však náleží pouze varování, nikoliv pokuta.
Na klikatém průsmyku Red Mountain Pass začalo opět sněžit, což nám přišlo vhod, protože Silverton byl dalším vrcholem našeho výletu.
Silverton je za horami ve všech ohledech. Při pohledu na fasády by nebylo divu, kdyby Jesse James každou chvíli jezdil po Greene Street. Ve skutečnosti nejslavnější gangster Divokého západu v této čtvrti páchal neplechu. Zda pobýval i v historickém domě Teller House, není známo.
V Silvertonu mají freerideři v podstatě dvě možnosti. Hora Silverton Mountain se starou lanovkou se nachází asi 6 mil do údolí. V hlavní sezóně je však na horu povoleno pouze 80 jezdců denně a to pouze v doprovodu průvodce. Druhou možností je lyžování na mačkách v Molass Pass na druhé straně vesnice směrem na Durango, kde se nachází nejbližší letiště. Protože nám zbýval pouze jeden den, rozhodli jsme se pro lyžování na mačkách.
Po čtvrt hodině jízdy po silnici v průsmyku jsme dorazili na skrytou základnu Silverton Powdercats. Po krátké instruktáži s lavinovým vysílačem jsme se hned vydali na cestu. Do odlehlého terénu nás zavedli tři průvodci na jednu rolbu, kteří se střídali v roli řidiče, průvodce a zadáka.
Modrá obloha, prachový sníh a opuštěné svahy: co může být pro lyžaře lepšího? Dvě tři zatáčky, lyže klouzaly po sněhu a hned tu byl zase ten surfařský pocit, kterého se nikdy nemůžeme nabažit.
Oblast Silverton Powdercats se rozkládá na ploše více než 140 kilometrů čtverečních v nadmořské výšce od 3 000 do 3 800 metrů. Od konce prosince do poloviny dubna provádí John a jeho tým hosty z celého světa touto nádhernou horskou krajinou. Oblast kolem pozoruhodného vrcholu Greyrock Peak je něco pro znalce. Nenajdete zde žádné strmé svahy, ale nekonečné mírné svahy, některé otevřené, jiné pokryté řídkými lesy, které umožňují lyžování na mačkách i za špatného počasí.
.
Kus za kusem jsme se toho dne propracovali dál do oblasti. Po sedmi bězích na přední straně John ukázal dolů na zadní stranu. "Tam dole na cestě (myšleno ve stopách naší kočky) si uděláme přestávku na oběd."
Po cestě dolů do oblasti přestávky nás zaujal pěkný útes. Jessi samozřejmě okamžitě vytáhla fotoaparát. A ejhle, v těchto perfektních podmínkách využil jeden z členů našeho německého týmu příležitosti a poprvé v životě skočil z útesu. "Když ne tady, tak kde", řekl si, než sebral všechnu odvahu a vznesl se do vzduchu.
To, co Jimbo, náš druhý průvodce, nakonec naservíroval jako obědový bufet, je něco, co byste normálně našli v restauraci, ale ne v provizorním sněhovém baru v nejhlubším coloradském zapadákově. Zásoby energie jsme doplnili sendviči, čerstvým ananasem a sušenkami. Právě tak dobře, protože jsme měli před sebou ještě dlouhé odpoledne.
Zatímco jiní provozovatelé maček často pečlivě počítají sjezdy dne, John a spol. působili dojmem, že se nechtějí zastavit. Muselo to být čtrnáct, patnáct nebo dokonce šestnáct sjezdů, než jsme konečně s těžkýma nohama zvládli poslední sjezd dolů na základnu.