Když přátelům vyprávíme o našich plánech vyrazit na snowboard do Íránu, dívají se na nás s pochybami a kroutí hlavou. Kde se tam asi tak dá jezdit na snowboardu? Není tam jen poušť a válka? A pokud ano, musí to být zájezd pro lidi, kteří skončili se životem. My jsme ale zažili pravý opak?"
Irán je země, kde se bílí velikáni tyčí do výšky přes 5600 metrů. Země, kde prý v noci sněží a přes den na prašných svazích svítí slunce.
Naše nirvána uprostřed nekonečných pouští.
Od našeho příjezdu byly naše dny naplánovány do poslední minuty. Z jednoho místa na druhé nás vozí řidič a chovají se k nám jako ke královské rodině.
To zahrnuje spaní jen v těch nejlepších hotelech, stravování ve skvělých restauracích a kouření toho nejlepšího tabáku. Naším hostitelem je Farid, íránský generální dovozce snowboardů Fanatic, majitel sportovního obchodu a lyžařské školy a dobrosrdečný člověk.
Jeho nejlepším přítelem je Afshin, který je o dvě hlavy vyšší a je to opravdový světák. Afshin mluví plynně anglicky, pracuje jako novinář pro ABC a je stejně vřelý jako Farid. Během několika následujících dní je naší kontaktní osobou a organizuje všechny výlety, hotely a schůzky. Díky nim a jejich jedinečné pohostinnosti prožíváme dva nádherné týdny v jejich Persii.
Hned po příjezdu do Teheránu
nás z hotelu vyzvedává Faridova mladá kolegyně Roxanna a provádí nás městem. Ukazuje nám všechna místa, která stojí za vidění, a bere nás do starých čajoven.
Podle toho, co známe z cestovních průvodců a vyprávění, se zdá nemožné, aby v Íránu cestovalo pět chlapů samo se ženou. Ale jak už to tak bývá, skutečnost je poněkud jiná.
Naši hostitelé nás v noci zvou na soukromý večírek do nóbl bytu, kde si uprostřed zlatých soch, jemných perských koberců a zrcadlových stěn užíváme kulinářských specialit a pijeme vodku z lahví.
Vodka z lahví? To vlastně dává smysl. Vždyť v Íránu platí "oficiální" zákaz prodeje alkoholu. Přestože jsme dost unavení a trpíme jet lagem, večírek na naši počest pokračuje až do brzkých ranních hodin. Do té doby netušíme, co v Persii znamená "být hostem" a že nás čeká ještě několik nocí pařby.
Teherán je hlavní město Íránu, žije v něm asi 17 milionů lidí, přes den je hektické a v noci vylidněné. Pět milionů vozidel ucpává silnice a prakticky znemožňuje pravidelný plynulý provoz. Nikdo nedodržuje žádná dopravní pravidla. Zastavit na křižovatce kvůli červené? To tu nikoho nezajímá. Pro nás je nepochopitelné, jak tato "anarchie v silničním provozu" funguje. Jediné pravidlo, které jsme schopni rozpoznat, je čisté "přežití nejsilnějších": volná jízda pro nejrychlejší auta nebo nejradikálnější řidiče.
Jsme ve městě už dva dny
, viděli jsme lesk a třpyt bazaru, nasáli hluk a výfukové plyny aut a teď sedíme ve starém, rezavém autobuse. Venku prší a je velká zima. Když jsme přijeli, bylo ještě teplé jarní počasí, ale dnes ráno ve městě dokonce napadl sníh.
Cesta nás zavede do Isfahánu, místa, kde vedle mešit stojí kostely, kde lidé v čajovnách kouří vodní dýmky a holubi mají své vlastní hrady.
Jedeme osm hodin pouští. V autobuse byla krutá zima a nebylo vidět nic než hluboká černá noc. Hotel, ve kterém jsme se ubytovali, vypadal jako z Tisíce a jedné noci - ze stropů se třpytilo zlato a visely z nich lustry velké jako malá auta. Ve vší té nádheře jsme si připadali jako v jiném světě. Druhý den ráno si dáváme pravou perskou snídani s chlebem, jogurtem, rajčaty, okurkou a vejci. Hotel, ve kterém bydlíme, je starý několik set let. Na nádvoří, kde dříve spali velbloudi, kvetou květiny, palmy poskytují stín a z fontán teče chladivá voda. Malá oáza ve velkém pouštním městě, které je známé svými prvotřídními perskými koberci a staletými čajovnami.
Díky Arc'teryx a Mammutovi každý obchodník na bazaru na první pohled pozná, že se u nás asi dají vydělat slušné peníze. Ukazují nám, jak se ručně potiskují ubrusy a jak se koberce vyrábějí knoflík po knoflíku. Jeden z nás si koupí kočovný koberec za cenu, která rozesměje i obchodníka. U čaje oslavujeme dobrý obchod a naše nové přátelství. Poté, co se každý z nás jednou oškube, nás řidič odveze k obrovské mešitě: její barevné kopule a věže se tyčí vysoko nad střechami města.
Skupina turistů si od průvodce nechá zazpívat modlitbu.
Obrovská klenba píseň pohltí a vyšle ji k nebesům mnohem hlasitěji. Opravdu dobré místo, kde se dá poděkovat bohům.
O jednu čajovnu a dvě mešity později,
pomalu nás přemáhá touha dostat se konečně do hor. Toužíme po sněhu a fyzické aktivitě. Jsme však stále uprostřed pouště. Silnici k lyžařskému středisku zasypala lavina a my se jen stěží dostaneme dál, přičemž hora Damawand se na nás usmívá z každé lahve s vodou. Je to nejvyšší hora Íránu - a my slyšíme, jak nás volá stále hlasitěji. Je čas otočit se k poušti zády a vydat se směrem k horám, ale musíme se ještě obrnit trpělivostí a strávit další dva dny poutí po pouštních městech, naplnit si břicha rýží, zeleninou a jehněčím, navštívit nespočet čajoven a vykouřit ještě několik vodních dýmek.
Po další dlouhé cestě
nocí a pouští konečně dorazíme do vesnice Dizin ve výšce 2600 metrů nad mořem. Ačkoli jsme všichni velmi unavení, jsme šťastní, protože máme poprvé po týdnu pod nohama sníh. Noc je jasná a chladná, na obloze se třpytí hvězdy a zasněžené hory jasně září v měsíčním světle. Vlastně jsme si naplánovali, že v devět hodin budeme u vleku, ale když se podíváme z okna, bílé zlato se z oblohy stále ještě sype. Hory v okolí Dizinu stále pokrývala hustá mlha, když nás ve 13 hodin vyzvedl Mosayeb, jezdec íránského týmu Fanatic, abychom přece jen vyrazili na snowboard.
Sbalili jsme si prkna a lavinové vybavení
a o tři minuty později už jsme stáli u dolní stanice. Teď jsme se konečně chtěli přesvědčit, jestli mají ženy a muži u stanice vleku skutečně oddělené vstupy, nebo jestli je to jen fáma. Skutečně tam jsou oddělené vstupy pro každé pohlaví! Ženský vchod je však zavřený ocelovým lanem, a když se ptáme, je nám pouze s úsměvem sděleno, že ženy a muži nyní mohou jezdit lanovkou společně. Už asi čtyři roky se tím nikdo nezabývá a takzvaní "strážci morálky" stejně nechodí až do lyžařského areálu, protože pro "nevěřící" milovníky zimních sportů je stejně všechno "pozdě"! Proto jsou sjezdovky jediným veřejným místem v Íránu, kde se ženy mohou ukazovat bez pokrývky hlavy a mohou také bez obav flirtovat s muži.
Kabiny čtyř lanovek jsou zčásti bez oken nebo polepené dráty. Zdá se, že kromě nás a obsluhy lanovky na hoře nikdo jiný není a sníh z posledních dnů leží na svazích stále nedotčený. Užíváme si několik hodin v čerstvém prašanu a večer si opět dáváme jehněčí s rýží, vodní dýmku a několik dobrých diskusí.
Druhý den ráno nás Renilla budí s širokým úsměvem na tváři: "Servus, pěkné počasí," říká nejširším tyrolským slangem. A má pravdu - obloha je konečně modrá.
Vypukne shon: Chceme se co nejrychleji dostat nahoru,
oblékneme se do teplého oblečení, naplníme batohy jídlem a pitím a spěcháme k lanovce. Nechce se tomu věřit, ale navzdory krásnému počasí jsme u dolní stanice opět jediní. První lanovka nás vyveze do výšky 3500 metrů. Dost času na to, abychom si prohlédli krajinu a naše první tratě. Připínáme si prkna a drkotáme dolů k další lanovce. Stále není vidět ani živáčka. Nasedáme tedy na lanovku a pak vzhůru do výšky 3800 m.
Krystaly sněhu se lesknou ve slunečním světle a my se rozhodujeme vystoupat na vrchol. Po dvaceti minutách jsme poprvé na vrcholu hory, a to v pouštní zemi Írán. Panorama, které se před námi otevírá, je ohromující.
Stojíme uprostřed obrovských bílých ploch, po většině z nich pravděpodobně ještě nikdo nejel. Nad všemi čtyřtisícovkami bdí hora Damavand, mohutný vrchol pohoří Elbrus, vysoký 5671 metrů. Vrhá na nás magické kouzlo a my si uvědomujeme, že tato hora by mohla být cílem naší cesty, vrcholem, o kterém jsme všichni snili. Ještě několik minut tam stojíme a vychutnáváme si to ticho.
Den je ještě mladý a sníh stále čerstvý,
nasedáme na prkna a za zpěvu a křiku se vydáváme směrem do údolí. V tento den nemusíme hledat lajny, musíme je prostě sjet. 1000 lajn, 1000 možností, kde začít? Každý dostane svůj osobní kuloár a může si ho zorat sám! Šťastní a spokojení večer opět společně sedíme, popíjíme čaj a kouříme dýmku.
