Když v Alpách pomalu, ale neodvratně končí zima, začíná na severu Skandinávie asi nejlepší roční období pro lyžařská dobrodružství. Máme osm dní na to, abychom našli nejkrásnější sjezdovky na Lofotských ostrovech, 200 kilometrů severně od polárního kruhu, se sjezdovkami až k mořskému pobřeží.
Když se naše letadlo za soumraku přiblíží k Evenes, večerní světlo promění Lofoty v opravdovou pohádkovou krajinu. Bílé vrcholky vystupují z vody jako ledovce: jeden ostrov za druhým, kam až oko dohlédne.
Na letišti Evenes panuje nebeský klid a žádný shon. Městečko Evenes je příliš vzdálené od civilizace a měst Narvik a Harstad. Je třeba se trochu postrkovat, pak skutečně dostáváme všechna zavazadla do pronajatého auta. Těžko uvěřit, jak velké může být Polo.
Podle mapy Google je to do Kabelvagu, našeho prvního cíle, dvě a půl hodiny. Malá rybářská vesnička je ideálním výchozím bodem pro lyžařské výlety na Lofoty. Maren, která společně se svým manželem Sethem provozuje lyžařskou chatu Lofoten Ski Lodge a průvodce po severních Alpách, nás vesele vítá. Zítra ráno chtějí někteří místní vystoupit na Geitgaljen. Dobrá příležitost přiblížit se horám s místním průvodcem a navázat kontakt s místní lyžařskou komunitou.
S výškou 1085 metrů je Geitgaljen nejvyšší lyžařskou horou na Lofotách. Je bezprostředním sousedem hory Higravstinden, která sahá do výšky 1146 metrů od hladiny moře, ale nedá se na ní lyžovat. Sraz je v deset hodin dopoledne u jedné z čerpacích stanic ve Svolvaeru, hlavním městě Lofot. Pojedeme dvacet minut po pobřežní silnici do malé osady Liland na břehu Trollfjordu, kde si na lyže připevníme stoupací kůže a vyrazíme.
Existují v podstatě tři možnosti výstupu. Dlouhý východní výstup, strmější jižní kuloár a normální trasa. Naši místní volí normální trasu. Postupně se v mírném stoupání vzdalujeme od Trolljfordu a noříme se do zimní krajiny masivu Higravstinden. Po půl hodině se dostáváme k prvnímu strmému stupni. Teploty z předchozích dnů spolu s nočním mrazem vytvořily krustu. Rákosky by byly dobrým nápadem. Ale nikdo je s sebou nemá. Poprvé tedy nasazujeme lyže na batohy a stoupáme po strmém úseku pěšky.
Na vrcholu strmého úseku čekáme, až se naše skupina shromáždí. Výhled zpět na fjord je nádherný. Čas se tu zdá být neznámou kategorií: Ručičky hodin jako by se zastavily. Na vysoké terase se výstup opět stává snadnějším. Klap-klak-klak - turistické vázání udává tempo svým známým zvukem. Pod druhým strmým schodem si dáváme přestávku. Málokdy, nebo spíš nikdy předtím, jsem si pochutnal na tak lahodném sendviči s lososem a takovým výhledem.
Nad druhým schodem poprvé zahlédneme vrchol. Nezdá se být daleko. Metr po metru, jak tlačíme jednu lyži před druhou, se terén stává více alpským. Není divu, že místní nazývají toto pohoří Lofotské Alpy.
Třetí strmý svah na hřeben je další náročný. V proměnlivých sněhových podmínkách se propracováváme nahoru zatáčku za zatáčkou, dokud se na lyžích nedostaneme dál. Posledních 80 vertikálních metrů bereme na ramena hole a stoupáme po úbočí na hřeben. 100 vertikálních metrů nás dělí od vrcholu, 100 nejexponovanějších. Zatímco místní nechávají lyže na hřebeni, my si ty naše připevňujeme k batohům. Je pravda, že strmý závěrečný výstup nevypadá zrovna na prašan, ale přesto si nechceme nechat ujít příležitost sjet na lyžích přímo z vrcholu.
S cepíny pokračujeme v práci nahoru a musíme pár minut počkat, abychom nechali projít skupinu na sestupu. Nad ledovým blokem odbočujeme doleva, obcházíme vrcholovou stavbu a po několika minutách se dostáváme ke kříži. Wow. To je ale výhled. Hluboko dole v údolí se třpytí vlny Trollfjordu a vpravo se zvedá špičatý vrcholový hřeben Higravstinden. Stále vytahujeme fotoaparáty. Co se mě týče, jen stěží dokážu vyjádřit slovy krásu této majestátní krajiny.
Pak je čas připravit se na sestup. V nejstrmějším místě je 50 stupňů, takže se musíme krátce soustředit, než se dostaneme na vrchol. Při výstupu bylo ledové. Opatrně se suneme ke strmému úseku. Čtyři nebo pět jumpturnů a dostáváme se na vrcholový svah, kde skutečně vyoráváme několik prašanových oblouků do sněhu.
Jako další sjezd z lyžařského depa volíme východní trasu. Na jižní kuloár už je pozdě. Není důvod riskovat nehodu v tak krásném dni. Největší výhodou východní trasy je její délka. Trasa se vine širokými okruhy kolem Geitgaljenu dolů k fjordu. Široká rokle, několik zatáček mezi řídkými stromy a nakonec stop odbočka doprava na pláž. Jaký to začátek našeho výletu na sever.
Někde vyčerpaní z 1100 výškových metrů se usazujeme na terase před naší chatou v lyžařské chatě na Lofotách. Malé rybářské čluny tančí na vlnách jako bójky. Grilování by teď bylo ideální. Bohužel ho nemáme po ruce, ale máme vychlazené pivo. A potom nás nejspíš čeká dlouhý večer s našimi novými přáteli z Kabelvagu.
