Snowboardingu se věnuji 20 let. A posledních šest let mi učarovalo lyžování v hlubokém sněhu. Stále si pamatuji první sjezd v prašanu hlubokém po pás - a téměř stejně dobře si pamatuji obrovskou bolest svalů několik dní poté. Co však zůstalo, byla závislost na pocitu ticha a samoty v nedotčené přírodě: na adrenalinu a pocitu štěstí při "proplouvání sněhem".
Stále více času jsem trávil mimo sjezdovku, na freeridových kempech a lavinových kurzech - a začal jezdit na túry. Zpočátku se sněžnicemi a nějakou dobu se splitboardem. Nakonec se skialpinismus se splitboardem stal mým hlavním zimním sportem.
Když jsem v roce 2011 viděl v televizi sportovní dokument o "Fischer Transalpu", myšlenka přejezdu Alp na lyžích mě okamžitě uchvátila a nemohl jsem se jí vzdát. V loňském roce jsem se během freeridového kempu dozvěděl, že freeridová a alpská škola "dieBergstation", která tehdy doprovázela Fischer Transalp jako horský a lyžařský průvodce a hrála klíčovou roli při organizaci tohoto podniku, bude v budoucnu nabízet Transalp jako zájezd. Po několika rozhovorech se Stephanem Skrobarem, jedním ze dvou provozovatelů, o tom, co přesně mě čeká, jsem se rozhodl, že si túru vyzkouším na snowboardu.
Takže mě čekala moje největší sportovní výzva: měl jsem se vydat a projet se na snowboardu jednou přes Alpy - z Virgentalu ve Východním Tyrolsku do Ramsau u Berchtesgadenu.
Celkem nás bylo šest: tři lyžaři a já. Vedení se ujali lyžařský průvodce Stephan a horský vůdce Karl.
Poté, co musel být původní plán kvůli aktuálním povětrnostním podmínkám narychlo upraven, jsme se 1. dubna 2013 v devět hodin sešli v soutěsce Wildbachklamm v Ramsau u Berchtesgadenu. Poté jsme se kyvadlovou dopravou vydali do výchozího bodu: Hinterbichl am Großvenediger. Vzhledem k podmínkám posledních dnů jsme mohli první etapu, výstup na Johannishütte ve výšce 2121 m, zahájit až odpoledne, protože zvýšení rizika lavin v důsledku oteplení, které se obvykle na jaře očekává, se vzhledem k nízkým teplotám nedalo očekávat. A tak jsme po dvouhodinovém výstupu odpoledne dorazili k chatě.
Po chutné večeři jsme se zde utábořili na noc spolu s dalšími horolezci a turisty, kteří měli na další den stejné plány jako my:
Po extrémně brzkém začátku dne jsme v 7:00 vyrazili na cestu: rychlá aplikace opalovacího krému, sedací úvazek, kůže na splitboardu, 16 kg batoh na hrbu - a pak už jen zdolání 1600 výškových metrů. Stále řidší vzduch nám toto úsilí nijak neusnadňoval! Ale díky skvělému tempu horského vůdce Karla a motivaci lyžařského průvodce Stephana - a samozřejmě vůli zdolat nejvyšší horu Salcburska a pátou nejvyšší horu Rakouska - jsme po pěti hodinách dosáhli vrcholu Großvenedigeru a po krátkém balancování po známém vrcholovém hřebeni k vrcholovému kříži jsme si mohli vychutnat neuvěřitelné panorama alpských vrcholů za fantastického počasí. Díky velmi dobré viditelnosti jsme také viděli naši trasu před sebou a cíl v dálce - na konci horizontu.
Po krátkém zotavení, müsli tyčinkách a několika šálcích čaje jsme se připravili na sestup k chatě Kürsinger Hütte, kde byl naplánován další nocleh. Nesjetý severozápadní svah, který byl vidět shora, zrychloval srdce freeriderů a dával nám naději na výborný sestup. Bohužel se ukázalo, že sníh je čistě drcený, takže sestup byl spíše namáhavý. Panorama a dobré počasí však špatné sněhové podmínky vynahradily. Po krátkém výstupu jsme v brzkém odpoledni dorazili na chatu Kürsinger. Protože předpověď počasí nepředpovídala na příští dny nic dobrého, byli jsme na chatě, která je jednou z největších horských chat v oblasti, jedinými hosty. Díky tomu jsme si mohli v klidu a pohodě u piva a výborné večeře vychutnat úchvatnou scenérii a západ slunce v horách.
Přes noc napadlo několik centimetrů sněhu a na okolních vrcholcích se stále držely mraky. Plán na dnešní den byl vystoupit na jeden z těchto vrcholů a pak pokračovat údolím Obersulzbachtal do Neukirchenu. Počasí nám opět přálo a po několika zamračených hodinách se obloha vyjasnila. Po zhruba 600 metrech výstupu jsme však museli od svých plánů upustit kvůli nebezpečí lavin a rovnou jsme se vydali na sestup. Zde se poprvé projevila jasná nevýhoda snowboardů oproti lyžím, protože na lyžích se na rovném terénu mnohem snáze odstrkuje než na snowboardu - a na snowboardu se bohužel nedá bruslit. Nakonec jsme po krátké svačině na Postalmu dorazili kolem 15.00 do Neukirchenu, odkud nás Emil, majitel chaty Kürsingerhütte, odvezl do našeho ubytování v Brambergu - Naturresortu Senningerhof. Po návratu do civilizace jsme si mohli užívat výhod sauny a nákupních možností.
Druhý den jsme vyjeli lanovkou na Wildkogel, což byl jediný způsob výstupu během celé naší túry. Čekal nás další nádherný den - navzdory špatné předpovědi počasí. Po rychlém sjezdu po zadní straně lyžařského areálu do kotliny jsme díky skvělým sněhovým podmínkám vystoupali na 2200 metrů vysoký Steinkogel. Po opravdu dobrém sjezdu "Baaz-Powder" jsme si museli opět nasadit lyže, abychom mohli sjet k chatě Oberlandhütte v Aschau u Kitzbühelu. Opět jsme museli vytlačit velmi dlouhé údolí, a to při stále se oteplujících teplotách, díky kterým byl mokrý sníh stále línější. Na konci dne jsme však bez problémů dorazili na místo noclehu.
Druhý den ráno nás taxík odvezl do našeho dalšího výchozího bodu, do Oberaurauchu u Kitzbühelu. A zatímco jsme stoupali na náš další vrchol, Sonnspitze, lyžařský průvodce Stephan musel kvůli žaludečním křečím pokračovat taxíkem do Leogangu na další ubytování. I přes poměrně hustou oblačnost jsme rychle dorazili do cíle a pokračovali dál směrem na Hochfilzen. Po nosném přechodu dlouhém asi 1,5 kilometru jsme dorazili k hostinci Gasthof zur eisernen Hand, odkud jsme se kyvadlovou dopravou dostali do našeho ubytování v Leogangu.
Protože Bernhard, jeden z účastníků, si na poslední túře zlomil část lyžařské boty a udělal si na chodidle velký puchýř, zůstali jsme na poslední etapu následující den jen tři. Stephan se však už cítil lépe, a tak jsme se vydali na závěrečný přejezd. Po krátké jízdě taxíkem do výchozího bodu ve Weissbachu u Loferu jsme se vydali na poslední vrchol Transalp, 2 321 metrů vysoký Seehorn. Kvůli špatné viditelnosti způsobené mlhou a oblačností byla orientace na 1 600 výškových metrech možná pouze pomocí GPS. Tento problém se nám však podařilo vyřešit a po čtyřech hodinách jsme dosáhli vrcholu. Tam jsme se naposledy připravili na sestup. Naposledy jsem přeměnil své "turistické lyže" na snowboard a kvůli husté mlze jsme absolvovali velmi náročný a dobrodružný sestup. Díky GPS a Stephanovu skvělému vedení jsme našli správný strmý žlab, který nás zavedl do Wimbach-Gries - zpočátku po dlouhém a úzkém hřebeni. Odtud jsme mohli vytlačit ploché údolí o několik dalších kilometrů, až jsme konečně dosáhli soutěsky Wimbach a po turistické stezce jsme se vydali po dalších 2,5 km s deskou na batohu k autu.
Po šesti dnech jsme se mohli ohlédnout za úspěšným přechodem Alp: Celkem jsme urazili asi 150 km trasy a nastoupali asi 8 000 metrů a sestoupali asi 9 000 metrů.