Na začátku mé cesty do Jižní Ameriky je situace neutěšená. Sever vysychá a jih se propadá do bahna. Alespoň základna v Bariloche je použitelná a není to poprvé, co jsem zde musel přečkat špatné počasí. Umím čekat a pít čaj a jinak mi stačí trochu věřit v Boha, že se nakonec ochladí o potřebných pár stupňů a jednoho dne se probudíte a přede dveřmi máte metr sněhu.
Tak se ukázalo a tentokrát jsme byli za déšť odškodněni perfektním týdnem: Bez mraků, bez větru, chladno, stabilní sníh. Matt a Chris, dva noví přátelé, mi dělali několik dní společnost a společně jsme se prodírali strmými potoky, hustými bambusovými houštinami a zarostlými turistickými stezkami směrem k prašanu.
Na konci dne Chris objevuje malou páteřní linii na Cerro Lopez, kterou chce opravdu sjet. Sotva více než 100 výškových metrů, volný výběh a kolem 60 stupňů. Chris se směje, zatímco já neelegantně zápasím se svou břečkou. Říká, že bych měl přijet na Aljašku trénovat. Tam je takových věcí víc a nepřekážely by tolik jako tady...
Po namáhavém výstupu korytem potoka nás druhý den čeká podobně hravý terén a nádherné výhledy na jezerní krajinu na Cerro Padre Laguna. Bohužel máme čas jen na jeden sjezd na více než lákavé zadní straně, než se budeme muset přes potok vrátit k autu.
Přímo naproti lyžařskému středisku se nachází Cerro Bella Vista, hora plná estetických hřebenů a kuloárů a ideální projekční plocha pro freeridové fantazie. V Alpách by mě asi ani nenapadlo jezdit na takovém obličeji v největší zimě, ale tady, chvála přímořskému klimatu, se během našich testů sněhové pokrývky vůbec nic nepohnulo. Perfektní sjezd nám umožňuje víceméně přehlédnout následné záludné škobrtání po malých vodopádech v bambusové džungli.
Každý prašanový sen jednou končí a argentinské vzestupy a pády počasí začínají nanovo: výlet do Refugio Italia se po lehkém, ale bohužel velmi vytrvalém dešti, který se dostaví během první noci, mění v maraton karetních her. Chata je poměrně odlehlá a v zimě nemá personál, ale za dobrých podmínek by byla skvělou základnou. Skrz mezery v mracích lze v bezprostřední blízkosti vždy zahlédnout krásné alpské linie.
Alternativní program Patagonie
Absence sjízdného sněhu přímo vybízí k výletu. Vždycky jsem chtěl jet dál na jih a Jeff, mlčenlivý průvodce helikoptérou z Aljašky, si myslí, že se na dobrodružství také chystá. Po zastávkách s mírným sněžením v El Bolsonu a Esquelu ujedeme o dva dny později asi 500 kilometrů přes pampu a přes hranice do Coihaique.
Několikrát mi bylo řečeno, že "La verdadera Patagonia" - skutečná Patagonie - začíná jižně od Esquelu. Během deseti hodin, které nám zabere cesta, potkáme asi deset dalších aut. Těch několik vesnic působí v nicotě stepi nepatřičně. Ptáme se sami sebe, proč tu lidé žijí, co dělají a čím se živí. Městečka by mohla být stejně dobře kulisou pro moderní gaučovskou romanci nebo krvavý splatter horor, v němž se v zaprášených ulicích neslyšně ozývá křik obětí. Jakkoli je zdejší příroda, bledé barvy, plameňáci a Ñandús krásné, v horách se cítíme více doma.
Coihaique je ospalé hlavní město regionu Aisén. S přibližně 40 000 obyvateli v něm žije méně než polovina obyvatel Aisénu, regionu, který je velký zhruba jako Bavorsko a Bádensko-Württembersko dohromady.