Naším dalším cílem je Mont Aigoual. Po několika kilometrech se krajina zcela změní. Místo náhorních plošin a strmých kaňonů převládají husté kaštanové lesy. Protože kaštany rostou pouze na tzv. primárních horninách, tedy na gneissu a žule, je důvod změny krajiny jasný. A je to pravda, protože Céveny se skládají zčásti z vápenců a zčásti ze starých silikátových hornin. To nám ale teď nevadí, i tady to vypadá pro cyklistiku skvěle. Při výběru trasy jsme však udělali chybu. Velká část slavné stezky 4000 schodů stále vede národním parkem, kde je jízda na kole mimo široké cesty zakázána. Když už jsme tady, chceme se alespoň podívat na 1565 metrů vysoký Mont Aigoual a vyšlápnout na jeho vrchol. V létě se tu musí dít spousta věcí, ale koncem jara tu není vůbec žádný provoz. Míjíme poloopuštěnou lyžařskou stanici - takže se dá lyžovat 60 kilometrů od Středozemního moře v nízkém pohoří! - Dostáváme se k prvním zbytkům sněhu a začíná být opravdu chladno.
Po výstupu na vrcholovou plošinu zjišťujeme, že tu dnes opravdu nikdo není, a tak se i přes zákaz odvažujeme vydat na Sentier des Quatre Mile Marches, protože jsme si jisti, že nebudeme rušit žádné turisty. A skutečně, nepotkáváme ani živáčka. Sestup, který má něco přes 1200 výškových metrů, se ne nadarmo nazývá stezka 4000 kroků a je nesmírně náročný a nesmírně rozmanitý. Znovu a znovu musíme sjíždět nesjízdné kamenité pasáže s našimi koly na ramenou. Kdo tento sjezd absolvoval, zaručeně na něj nezapomene. Zcela vyčerpaní dorazíme do výchozího bodu Valleraugue po téměř třech hodinách sjezdu za posledního světla...
Více fotografií v galerii...
Text:
Tobias Kurzeder, Jan Sallawitz, Holger Feist | všechny fotografie: Stefan Neuhauser
