Na horském kole z Káthmándú (Nepál) po "dálnici přátelství"- přes hlavní himálajský hřeben do Tibetu a do základního tábora Mount Everestu (5400 m n. m.).
Ráno konečně vyrážíme
A jak to začíná. Už po 50 metrech při překonávání naší první překážky, potoka, se Thomasovo přední kolo propadá do hluboké díry až po hlavovou trubku. Šplhá dopředu, jednu ruku má roztrženou, druhou rozdrcenou. Přesto všichni nasedáme na kola a čeká nás 45 kilometrů údolím vzhůru do hloubi Himálaje. Cesta se nekonečně klikatí nádherným údolím podél strmých horských svahů, které se strmě svažují do rokle z pětitisícových vrcholů.
Působivou přírodní podívanou je pozvolný přechod ze subtropické zelené nepálské strany na stále více vyprahlou a vysokohorskou Tibetskou náhorní plošinu.
Mocné vodopády, které se zpočátku ze všech stran nořily hluboko do rokle, jsou stále řidší a vegetace sušší. Tu a tam již lze rozeznat několik vyšších zasněžených vrcholů.
Další den pokračujeme po náhorní plošině do průsmyku Pang la. Nečeká nás žádné výrazné stoupání, ale bojujeme s protivětrem a trochou vnitřního odporu. Cesty jsou nekonečně dlouhé a každý, kdo takové cesty zná, ví, jak se kilometry mohou vléct.
Když už jsme se docela dobře adaptovali na nadmořskou výšku, pokračujeme konečně kolem jednotlivých horských vesnic ve velmi pustém a suchém prostředí, které je úplně jiné než to, které jsme právě zažili v Nepálu.
Hory jsou kamenité, písčité a hlinité a ve všech barvách se objevují různé odstíny hnědé.
Tato kombinace hnědé, bílých vrcholků hor a tmavě modré oblohy je zde opravdu fascinující, i když jinak krajina vypadá spíše pustě. Ani strom, ani stéblo trávy...!
Tingri
Jako další zastávku pro aklimatizaci volíme Tingri. Malá vesnička na náhorní plošině Tibetu ve výšce 4350 m, kde se lidé živí obchodem s projíždějícími cestovateli. U silnice prodávají jehněčí maso sušené na slunci, zaprášené od projíždějících kamionů. Náš kuchař si chce jedno z těchto sušených jehňat vzít s sebou jako zásobu; s díky odmítáme a souhlasíme: raději budeme jíst vegetariánské jídlo...
Táboříme poblíž vesnice, kde lidé žijí ve velmi jednoduchých podmínkách, které jsou pro nás západoevropany téměř nepředstavitelné. Nemají žádné mechanické pomůcky a na polích pracují s ručním nářadím a jaky.
Nejbližší místa s elektřinou nebo dokonce telefonem jsou vzdálena tři dny cesty. Přesto působí šťastným a spokojeným dojmem.
První osmitisícovky
Po cestě vidíme první osmitisícovku. Šesti- a sedmitisícovky, které jsme viděli předtím, mi připadaly obrovské, ale z měřítka a mohutnosti této hory nám všem běhal mráz po zádech. Před námi stojí bílý kolos s obrovskými ledovci, orámovaný modří oblohy. S novým elánem pokračujeme v jízdě na kole. Cesta je posetá balvany a výmoly a je také posetá krátkými nerovnostmi způsobenými jízdami nákladních aut. Rychle si uvědomujeme výhody našich odpružených vidlic.
Čaj z másla
Rodina nás pozve na čaj a my máme možnost prohlédnout si jeden z hliněných domů zevnitř. Hlavní místnost je vytápěna kamny, která slouží i k vaření. Místnost slouží jako kuchyně, jídelna a ložnice pro celou rodinu. Je nám podáván máslový čaj: Horká voda se žluklým máslem a solí.
Snažím se máslový čaj co nejrychleji udusit, ale ukazuje se to jako špatná taktika. Přátelský tibetský hostitel mi vždy po každém doušku nalije další. Sklenice vždy zůstane plná a máslový čaj opravdu není žádná lahůdka.
Průsmyk Pang la
Druhý den ráno se vyráží směrem k průsmyku Pang la, což znamená konec zábavy a pořádné šlapání. Já i ostatní na posledních pár dní vzpomínáme ještě spíše s bolestmi hlavy než s pěknou cyklistickou túrou. Na kole musíme vystoupat do výšky 5150 metrů, a protože nám stejně nic jiného nezbývá, vyrážíme plni energie a možná až s příliš velkou silou do nadmořské výšky 4100 metrů. Čeká nás zdolání 1050 výškových metrů! Zní to opravdu docela neškodně. Ale v těchto výškách je to tak nějak jinak. Naplním svůj Camelbak třemi litry izotonického nápoje, připevním popruh měřiče tepu a vyrazím volným tempem s tepovou frekvencí 120-130 tepů za minutu. Přestože nespěchám a stále piju, je jízda extrémně namáhavá. Po každé ostré zatáčce a každém metru převýšení je to čím dál únavnější a musím se soustředit na každý krok.
Můj výškoměr pomalu stoupá vzhůru a zdá se, že není vidět konce. Zatáčka za zatáčkou. Od výšky 4800 metrů výše už nemohu během jízdy pít a musím si dělat další a další krátké přestávky. Řídký vzduch na mě opravdu doléhá. Ve výšce 5000 metrů je obsah kyslíku jen 50 %.
Sleduji svůj měřič tepové frekvence a vidím, že ostatní se potýkají se stejnými problémy. Po výstupu na vrchol nejsme odměněni ani panoramatickým výhledem na největší horu světa: poprvé za dobu, co jsme v Tibetu, je zataženo.
Na úpatí Mount Everestu
Odměnou jiného druhu je však následný sjezd do údolí Mount Everestu. Ukáže se, že je to klasický sjezd a my jsme odměněni za všechnu námahu a úsilí při výstupu. A to i přesto, že jsme navzdory Fully a Biogripům otřeseni až do morku kostí.
Velmi strmá cesta s mnoha zatáčkami a kamenitými pasážemi vede v horní části ještě po suťových svazích a pak se vine do krásného, zcela odlehlého údolí s malými osadami, které leží jako oázy v neúrodné krajině.
Všechny naše oči směřují k této frontě mraků na jihu, za níž se skrývá "hora hor". Zdá se, že se neustále objevuje, ale stále se před ni tlačí nová fronta mraků. Trpělivě a s očekáváním čekáme.
Najednou se mraky rozjasní. Nejprve vidíme jen západní hřeben, pak východní.
Jen vrchol zůstává zastřený. Nakonec se však poslední chuchvalce mraků rozptýlí a Mount Everest před námi stojí v celé své nádheře a velikosti, tyčí se nad vším, až majestátně. Jsme ohromeni a stěží věříme svému štěstí.
.