Pro nás jihoamerické lyžování obvykle začíná na letišti daleko od Jižní Ameriky. Následuje patnáctihodinový let, minimálně stejně dlouhá cesta autobusem (nebo dvěma), zaprášená cizí města a lidé, kteří mluví příliš rychle na to, abyste jim rozuměli mizernou turistickou španělštinou...
Toto je moje třetí zima v Argentině...
...a od té doby jsem se naučil, že ke štěstí je tu potřeba určitá uvolněnost. Hodiny jdou pomaleji, přesné plánování je stejně utopické jako nesmyslné, a když vám zase ujede navazující autobus, prostě se vyspíte na lyžařském vaku - koneckonců, netaháte ho zbytečně. Každý, kdo tu zůstane delší dobu, si buď vypěstuje poměrně neotřesitelný smysl pro klid, zen argentinských cestovatelů, nebo žaludeční vředy.
Po důkladném průzkumu místních informátorů se rozhodnu Patagonii prozatím vyhnout kvůli nedostatku sněhu a vydám se z Buenos Aires do Mendozy. Odtud pokračuji po klikaté průsmykové silnici směrem na Chile do Los Penitentes. Malá vesnička leží v nadmořské výšce 2500 metrů a obývají ji především argentinští turisté, kteří navštěvují malé lyžařské středisko. Široké lyže a turistická vázání tu téměř nejsou, zato je tu spousta rodin a zábavný chaos na vlecích pro začátečníky. Potkávám dva kamarády, kteří se okamžitě chtějí vydat na dlouhou túru na Cerro Falsa Las Leñas, čtyřtisícový vrchol, který se tyčí nad lyžařským střediskem. Na vrchol se sice nedostaneme, ale užijeme si dobrých 1000 vertikálních metrů andského prašanu.
Vlastně jsem plánoval zůstat déle
Je toho dost, ale moji společníci, zhýčkaní kanadskými sněhovými masami, chtějí jet do Vallecitosu - a já nemohu odmítnout luxusní svezení v jejich půjčeném autě s pohonem všech kol. Navzdory zvěstem o extrémně suchém začátku tamní sezóny vyrážíme plně naloženi.
Vallecitos využívá mnoho ambiciózních horolezců na Aconcaguu jako základnu pro aklimatizační túry v nedalekém masivu La Plata. Soubor chat a stará rozvrzaná lanovka se nachází ve výšce téměř 3000 metrů ve stínu pětitisícových vrcholů, jako je Cerro Rincón, impozantní skalní stěna - protkaná kuloáry, které lyžařům zrychlují tep.
Naneštěstí tu opravdu není skoro žádný sníh a kromě několika jednodenních výletníků s plastovými sáňkami jsme jediní, kdo sem přijel se záměrem zimních sportů. Po dvou dnech strávených v mimořádně útulném Refugio San Bernardo a několika túrách, které jsou stejně působivé z hlediska krajiny jako příšerné z hlediska lyžování, se vracíme zpět do Mendozy. Sny o potenciálních tratích s dvěma metry sněhu navíc nám ještě nějakou dobu zůstanou.
V hledání lepších sněhových podmínek
Pokračujeme do Las Leñas, kde to v tomto ohledu vypadá lépe. Lyžování zde stojí a padá s větrem. Když se rozjedou vleky, respektive legendární a obzvláště náchylná lanovka Marte, je rozvinutý terén těžko překonatelný, co se týče rozlohy a množství strmých, estetických linií. Jsem skoro rád, že Marte je během mého týdne tady většinou zavřená, takže se nemusím trápit, že přijdu o prašan, protože celodenní jízdenky za 190 peso jsou nad můj rozpočet. Vystačím si s občasnými, tajnými pytlíky na vleku, sjíždějícími z vrcholu po túře, docela to jde. Navzdory prvnímu zdání je Las Leñas docela vhodný pro wannabe skibumbusy s rozpočtem, jako jsem já, stačí jen trochu ochoty chodit pěšky a nedostatek nároků, pokud jde o ubytování.
Možnosti výletů jsou tu také víceméně nekonečné. Puchýře, které jsem si udělal v Penitentes, se rozvinou v hnisající díry na patách a po několika nucených pochodech s Kanaďany to beru trochu s nadhledem. Hory podél silnice pod lyžařským střediskem a hotelovými komplexy nabízejí velký potenciál a já si tu na dalších pár dní nacházím několik linií, které se plahočím nahoru v klidnějším tempu a s prodlouženým poledním opalováním. Obloha je modrá, sníh je prachový, hory jsou krásné a já si užívám samotu And, kterou neruší ani letadla nebo doprava, natož jiní lyžaři.
