Zimní sporty nejsou v Japonsku nijak zvlášť exotické, ale jsou oblíbené. Země pro něj nabízí ideální podmínky. Země je protkána horami a je natolik kopcovitá a hornatá, že jen necelých 30 % území je dostatečně rovné, aby se na něm dalo stavět. Právě zde jsou soustředěna města, kde lidé žijí v hustých davech.
Ze Zao nás Šinkansen, japonský vysokorychlostní rychlovlak, rychle dopraví na severní pobřeží hlavního ostrova Honšú, přesněji do Hačinó, odkud se chceme druhý den ráno trajektem dostat na Hokkaidó. Náš japonský přítel Yasu, který s námi bohužel nemohl jet, protože je "příliš zaneprázdněn", jak je tomu u většiny Japonců, nás varuje před blížící se bouří a říká, že pokud trajekt vůbec vypluje, bude vlnobití nesnesitelné. Počasí je však klidné a trajekt nás v pohodě a podle plánu dopravuje do Tomakomai a my využíváme cestu k rozsáhlé koupeli v palubním onsenu. Ostatně na trajektu je i jeden - bohužel ne se sladkou sirnou vodou, ale zato 43 stupňů teplý. Když trajekt zakotví, začíná silná sněhová bouře, a když si vyzvedáváme auto z půjčovny, je už celé zasypané sněhem. Naštěstí jsme si vybrali model s pohonem všech kol. Stále nevíme, co nás tu noc čeká?
Sněhová bouře rychle přerůstá v nejsilnější bouři letošní zimy a silnice jsou během chvíle pokryty hlubokým sněhem. V pěším tempu se metr po metru probojováváme ke Kiroru, což je cesta, která normálně trvá asi dvě hodiny. Cesta se stává bojem se sněhem, silnicí a zácpami, které se rychle tvoří. První čtyři kilometry urazíme za tři hodiny a pak už se moc neposuneme. Průsmyk do Kiroro je tak zasněžený, že hlubokým čerstvým sněhem vede jen úzká vyjetá kolej uprostřed silnice. Nutno říci, že samotná silnice je zaříznutá téměř čtyři metry hluboko do zasněžené krajiny a na některých místech je zcela zablokovaná římsami. Znovu a znovu se stává, že vozidla uvíznou ve sněhových římsách a my společně s těmi, kteří ještě uvízli, tlačíme a lopatami vozidla opět vyprostíme. Jen s velkou dávkou štěstí se nám po téměř devíti hodinách jízdy podaří ve tři hodiny ráno dojet k Satošimu, našemu příteli a průvodci v Kiroru. U silnice vidíme ceduli Ratapu Lodge, ale vchod je zcela zavátý sněhem. Volám na Satoshiho a on mi rozespale odpovídá, že máme prostě jet posledních dvě stě metrů zpátky po silnici k chatě - vždyť před čtyřmi hodinami všechno speciálně pro nás odklidil. Vysvětluji mu, že tam už žádný vjezd není. Ospale se konečně vynoří ze tmy, doprovázen hlasitým řevem sněhové frézy, a vyseká ve sněhové stěně malou mezeru, abychom mohli alespoň zaparkovat auto. Druhý den ráno vidíme ve zprávách, že jsme měli opravdu štěstí, že jsme vůbec přijeli. Mnohé silnice jsou natolik zablokované sněhem, že záchranná služba mohla auta a jejich obyvatele vyprostit ze sněhu až ráno. Všechny lety na Hokkaidó a z něj jsou také zrušeny a naši japonští přátelé Mabo a Gori, se kterými jsme se dnes měli setkat, nemohou přijet. Předpověď počasí nevypadá lépe ani na další den, a tak zatím cestujeme sami.
Tato sněhová bouře je ale naším velkým štěstím, protože jsme koneckonců do Japonska přijeli za pověstným prašanem. A ten je teď tak hluboký, že jsme po pás v hlubokém sněhu, když se prašanem prodíráme březovým lesem. Hory v Japonsku jsou většinou celé pokryté břízami a zvláštností je, že se tu lyžuje mimo sjezdovky v hlubokém sněhu skrz poměrně rozsáhlé lesy. Sněží dál a dál a do druhého dne napadlo dalších 60 cm sněhu. Na lyžování v hlubokém sněhu toho opravdu nemůže být moc, ale místy se propadáme až po krk a je téměř nemožné to projet. Skoro jsme se ve sněhu topili.
Takhle jsme si to představovali! A to, že se slunce objeví jen občas, pravděpodobně jen proto, aby nasálo čerstvý vlhký vzduch pro nové sněhové mraky, které opět shodí sníh z oblohy, nám ani v nejmenším nevadí. Prašan je tak čerstvý a studený, že si kupujeme masky na obličej. Nejen kvůli chladu, ale také proto, že jemný sněhový prach ztěžuje dýchání?
Další japonskou specialitou je lyžování s osvětlením. Nejenže je spodní plochý vlek vybaven několika lampami, jak to známe z domova, ale často je osvětlena polovina lyžařského areálu a vleky jsou v provozu až do devíti hodin večer. Ve dnech s velmi vydatným sněžením se tu večer zábava opravdu rozjede. Přes den je viditelnost často omezena sněhovou vánicí a teprve za tmy s reflektory jsou vidět kontrasty terénu, takže se dá pořádně lyžovat. Reflektory se rozprostírají daleko za oficiálními sjezdovkami, takže i mimo ně je opravdu dobře vidět. A lyžování v prašanu v březovém lese ve žlutavém světle reflektorů je zcela novým, nevídaným zážitkem. Promrzlí, hladoví a promrzlí míříme ze sjezdovky rovnou do onsenu. Tady na Hokkaidu, kde je všude horká sopečná voda, jsou přírodní bazény většinou venku a člověk sedí obklopený sněhovými stěnami v sirné vodě o teplotě přes 40 stupňů, sní o máslově měkkých obloucích v bezedném prašanu a těší se na dobré jídlo, které už čeká. Po namáhavých sjezdech v prašanu si obvykle dopřejeme na osvěžení výborný "ramen". "Ramen" jsou japonské nudlové polévky s kuřecím masem nebo mořskými plody a zeleninou, které se čerstvě připravují ve speciálních restauracích ramen a podávají se ve velkých kameninových miskách.
