V zimě je na Hokkaidó každodenní činností číslo jedna odklízení sněhu. Jsme ve starém přístavním městě Otaru a domy jsou zasněžené až po střechu a sníh leží jako tlustá uzavřená pokrývka až na pláž. Zdá se, že celé město je zaměstnáno odklízením sněhu a z každého rohu a uličky vycházejí ženy a táhnou za sebou červené plastové vany naplněné sněhem...
Sníh nakládají muži na sběrných místech do malých nákladních aut a vyklopují ho do moře u mola. Pro nás abstraktní podívaná, ale všechna sběrná místa ve vesnici jsou už přeplněná a další sníh už nemohou přijmout. I na molu leží půl metru sněhu a rybáři pracně nakládají do svých zasněžených rybářských košů zmrzlé ryby jako návnadu. To nám připomíná, že musíme bezpodmínečně ochutnat vyhlášené hokkaidské suši. A tady v přístavu se zdá být pro to ideální místo. Neexistuje čerstvější místo, kde byste si mohli tento japonský národní pokrm vychutnat. Počasí se zlepšuje a letiště se po třech dnech znovu otevírá. Mabo a Gori ohlásili na dnešek přílet. Teď doufáme, že s japonskou pomocí bude řízení konečně snazší. Posledních několik dní jsme cestovali s japonskou mapou a japonskými značkami, ale bohužel bez znalosti japonských znaků a museli jsme se orientovat podle počítání ulic. Nějak to s velkou dávkou štěstí vždycky dobře fungovalo, ale bylo to také velmi únavné, zejména proto, že kvůli hloubce sněhu bylo z okolí vidět jen velmi málo kromě vysoké sněhové stěny napravo a nalevo od silnice. Nyní se k nám skutečně přidávají oba dva a my jedeme dál do centra Hokkaida, na horu Asahidake, nejvyšší horu ostrova vysokou 2290 metrů. Zde se také nachází národní park, který je v Japonsku velmi známý, a ještě známější oblast onsenů, kam se Japonci sjíždějí ze široka daleka, jen aby se vykoupali. Kolem hory s nádhernou a krásnou přírodou se rozkládá nespočet přírodních onsenů s malými japonskými hostinci. Bohužel, kvůli všudypřítomnému sněhu a především větru je lanovka uzavřena. Bouře od Japonského moře, která přináší sníh, zasahuje volně stojící horu Asahidake a její menší vrcholky všude kolem plnou silou. Trpělivě čekáme až do poledne, ale počasí ani vítr se neuklidňují a my trávíme zbytek dne v krásném onsenu umístěném ve starém tradičním dřevěném domě. Lyžařské středisko bohužel zůstává kvůli špatnému počasí zavřené a nám pomalu dochází čas. Zbývá nám už jen jeden den a zoufale toužíme opět vyrazit na sníh. Musíme se tedy poohlédnout po alternativních možnostech, jak si zajezdit na snowboardu bez vleku. V Otaru stojíme v přístavu na molu a objevujeme perfektní svah, který vede z malé hory přímo dolů k moři. Hluboce zasněžená, s břízami zasněženými až po rozvětvení větví a malými můstky na skákání, malými žleby a vodopádem přes skálu, to je malá, ale dokonalá snowboardová hora. Přímo přístupná z průsmykové silnice, až do večera k ní dojíždíme autem. Sapporo je poslední zastávkou na naší cestě a závěrečným testem, zda je zdejší sushi skutečně lepší než v Tokiu. Jsme ve velmi tradiční sushi restauraci a nikdo z Japonců tu samozřejmě neumí ani slovo anglicky. Objednat se nám daří jen díky šťastné okolnosti, že čínská servírka umí trochu anglicky a přináší nám, co chceme. Sushi je nesmírně čerstvé a chutná neuvěřitelně dobře - stejně jako horké saké, horký japonský rýžový likér, který se k němu podává. A je úplně jedno, jestli si ho vychutnáme v Sapporu nebo v Tokiu. Můžeme jen jednoznačně konstatovat jednu věc:
