"Hřeben - šířka lyžařské boty mezi nebem a ničím."
Svahy se bíle lesknou, ale náš cíl leží výš. Je vzdálenější. Chladnější. Skutečnější. S každým krokem na lyžích se dech stává rytmičtějším a myšlenky tiššími. Lavinový vyhledávač nahrazuje sítko, skialpové lyže jsou naším rýžovacím prknem. Stoupáme zimním údolím Sertig nedaleko Davosu jako novodobí hledači pokladů – pátráme po prašanu a po okamžiku, který vykoupí veškerou námahu.
Vítr přes noc nakreslil nové linie: měkké vlny, zmrzlé stopy a absolutní ticho. Narušuje ho jen šustění bundy a pravidelné cvakání vázání. „Gfroren Horn dělá čest svému jménu,“ prohodí můj parťák Martin a snaží se dýchnout trochu tepla do zkřehlých prstů. Není divu, slunce se zatím drží v úkrytu za obzorem.
S každým výškovým metrem se údolí vzdaluje a obzor otevírá. Trasa kopíruje dno údolí, než nás nekompromisně stočí do severní stěny. Terén se utahuje, je strmější a skalnatější. Závěrečný hřeben je úzký – mezi nebem a prázdnotou zbývá místo přesně na šířku lyžařské boty. Špatný krok? Na ten teď není prostor. Tady se počítá každé došlápnutí.
A pak přijde to vrcholové opojení ve 2 747 metrech. „Páni!“ Víc slov netřeba. Zbytek příběhu vypráví okolní panoramata, která se kolem Martina rozprostřela. Jeho dech visí v mrazivém vzduchu a ticho tu má neuvěřitelnou sílu.
