To nejlepší však teprve přijde: dlouhý, příjemný sestup na konci dne do údolí do vesnice Adishi ve výšce 2040 metrů nad mořem. Sníh je tak dobrý, že celou trasu sjedeme na lyžích na jeden zátah. Sjezd jako hrom! Jakmile dorazíme do vesnice, uděláme si přestávku. Dáváme si čerstvé placky, sýr a gruzínské pivo. Samozřejmě nesmí chybět ani sklenka "chacha". Tato tradiční kachetská pálenka z výlisků hýčká mé chuťové buňky výraznou hroznovou chutí. Après-ski po gruzínsku - bez halali, na které jsme zvyklí z Alp. Po další skleničce se vracíme do Mestie.
Předpověď počasí na příští dny vypadá slibně. Plán na dobrodružnou cestu do odlehlé horské vesnice Ušguli následující ráno je tedy dobrý. Vzhledem k její exponované poloze ve výšce přes 2200 metrů je zde málo lesů, a proto zde není žádná alternativa při špatném počasí. To, že se tam dostane jen několik málo skialpinistů, je dáno tím, že vesnice je v zimě obtížně dostupná. Cesta tam je úzká, klikatá a strmá.
Ushguli je považováno za nejvýše položené trvale obydlené sídlo v Evropě a je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Se svými 500 let starými obrannými věžemi a úzkými uličkami, kde se volně pohybují krávy, koně a psi, nabízí malebnou kulisu pro lyžařské výlety. Ale to není všechno: horská vesnice leží na úpatí hory Šchara, nejvyšší hory Gruzie. Cesta tam a zpět je však větším dobrodružstvím, než jsem si představoval v nejdivočejších snech. Bam! Řidič našeho Mitsubishi Delica s pohonem všech kol se rozjíždí naplno. Vedle nás je propast. Přímo před námi se na úzkou horskou silnici sesunula lavina.
Jelikož tady trvá déle, než se něco takového odklízí, vystupujeme z auta a vybalujeme lavinové lopaty. Takříkajíc první rozcvička. S dostatečnou razancí se našemu řidiči daří překonat čerstvě postavenou sněhovou rampu a překonat masy sněhu. To je jízda! Zdá se, že své auto ovládá v každé situaci, aniž by ho polil studený pot. Nastupujeme a vyrážíme. Každodenní život v Gruzii. Není divu, protože v Ushguli končí silnice! Částečně zchátralá osada je v zimě jedinečným zážitkem. Jsou tu nekonečné možnosti skialpinismu a neuvěřitelné panorama. Elbrus, Ushba, Tetnuldi a samozřejmě Šchara jsou na dosah. V jedné z nejdivočejších a nejnedotčenějších oblastí Eurasie jsou fantastické, prakticky stále nesjízdné sjezdovky, a to i několik dní po posledním sněžení.
Naší túru začneme přímo na Gvibari - absolutní povinnost, pokud jste ve Svanetie. Prohlídka nás zpočátku provede obrannými věžemi a hradbami vesnice. Poté stoupá po zdánlivě bezpečném horském hřebeni až na vrcholový hřeben. Tam nás čeká nezapomenutelný výhled na Shkharu (5201 m), nejvyšší horu Gruzie. Jako odměna za strmý výstup nás čekají široké sjezdovky s dostatkem prostoru a prachového sněhu. Druhá túra následující den na místní horu Lamaria je také fantastická - osamělá a odlehlá. Lyžařská túra už nemůže být krásnější. Stejně působivý je i večer zpět v našem jednoduchém, ale čistém a teplém ubytování. Dvě místní ženy pro nás vykouzlí gruzínský stůl s badridžani, šašlikem, čačochbili, chačapuri a chinkali. Nyní jsme se ocitli v gruzínském kulinářském nebi. Zkrátka: zimní pohádka, která se stala skutečností daleko od davů.
Takhle nějak se asi muselo cítit lyžování v Alpách před 100 lety. Není tu žádný luxus, ale je tu spousta pohostinnosti, dobrého jídla a fantastických turistických terénů. Georgie, vrátím se - slibuji!
"Horská cesta do Ushguli je dobrodružství. Kde cesta končí..."
