Surfing v Africe je známý už od prvního dílu kultovního filmu "Nekonečné léto", ve kterém Robert August a Mike Hynson cestují po světě a hledají nejlepší vlny jako prototypy moderních surfařských cestovatelů. Od té doby se v příslušných kruzích objevila spousta důvodů, proč se vydat na západní pobřeží Afriky. Proč to ale nespojit se sjezdem na zamrzlé vodě a nevyužít čas bez vln k lyžování na čtyřtisícovém vrcholu? Samo o sobě nic neobvyklého, protože Vysoký Atlas má vysokých hor spoustu. Vydáme se na cestu do země, kde je spousta slunce, pouště, horka, cizí kultury, exotického jídla a neznámých vůní - a téměř 3500 kilometrů pobřeží a vysokého pohoří.
V březnu jsme tedy vyrazili a na letišti jsme byli kriticky pozorováni s našimi neobvyklými zavazadly. K těžkému lyžařskému vaku ještě surfovací taška? Přiznejme si, že jsme si na to museli sami trochu zvyknout. Pozemní personál se o to více zajímal, ale také o to více spolupracoval! Tam, kde se běžně za každý gram zavazadla navíc platí příplatek, najednou drobné překročení hmotnosti přestalo být problémem. Každou překážku jsme překonali s úsměvem na tváři, jakmile jsme jim řekli o našem plánu. První kroky z klimatizovaných hal marrákešského letiště na africkou půdu v mírném jarním klimatu působily jako balzám. Chladné, sychravé počasí a mnichovská šeď jsou necelé čtyři hodiny za námi a nyní slunce pokládá své hřejivé paprsky na naše nepokryté paže. Člověk si nemůže pomoci a myslí na letní dovolenou. V příštím okamžiku vás upoutá těžká váha lyžařského vaku v pravé ruce a připomene vám skutečný důvod cesty. Ještě chceme na lyžích zdolat nejvyšší horu severní Afriky, ale zatím se chystáme na pobřeží, protože předpověď hlásí dobré vlny. Zamrzlá voda ve vysokých oblastech Atlasu nám tak rychle neuteče.
Nejdříve tekutá, pak zmrzlá
Se zasněženými horami na dohled a (lehce arogantním) úsměvem na tváři pochodujeme k půjčovně aut. A nosem a očima k nám pronikají první exotické smyslové vjemy. A dávají nám neomylně najevo: jsme v Africe! Už na letišti nás okouzlí vůně kvetoucích citronovníků a pomerančovníků. Takhle voní jen Afrika. A zvláštní modř oblohy je přímo oslňující. Takhle vypadá jen Afrika. Suché jaro bylo v posledních dvou týdnech obdařeno neobvykle vydatnými srážkami. Z našich míst ve stísněném pronajatém autě vidíme na obzoru zasněžené vrcholky pohoří Atlas. A my už začínáme snít o africkém prašanu. Ale nejeli byste raději nejdříve do hor a pak na pobřeží?
Přejíždíme do Essaouiry, která leží západně od Marrákeše na pobřeží a kam se dostanete za tři hodiny jízdy. Na odpolední surfování už je stejně pozdě a příjezd do Maroka chceme oslavit tradičním tajine a povinným mátovým čajem ve starobylých hradbách přístavního města. Název je odvozen z arabského as-Sawirah a znamená "dokonalý'. Když se procházíme úzkými uličkami starého centra města a ohlížíme se z přístavu, napadá nás to také. Městské hradby se dokonale krčí na útesech malého mysu. Než si dáme první čerstvý, oslazený mátový čaj, zapomeneme na hektické, chladné německé letištní haly a těšíme se na první surfování v Sidi Kaouki následující ráno. Sidi Kaouki leží necelých 30 kilometrů jižně od Essaouiry a proslavilo se jako windsurfingové místo - samozřejmě kvůli větru. To stále odrazuje mnoho surfařů, protože vítr musí foukat od pobřeží, aby měl pozitivní vliv na vlny. Což se samozřejmě ne vždy daří. Vždy však fouká méně nebo správným směrem a několik opravdu dobrých míst v okolí proslavilo Sidi Kaouki mezi surfaři. Na spotech si užíváme několikadenní samotu - zejména proto, že víme, že známé vlny v Imsouane a Taghazoutu jsou úplně jiné.
Konečné pobřeží - nekonečné surfařské spoty
Necelých 100 kilometrů jižněji leží malé přístavní městečko Imsouane, které je vlastně spíše vesnicí než městem. Na světě je pravděpodobně jen málo míst, kde musí surfař poslední čtvrthodinu cesty absolvovat s takovým očekáváním v srdci. Přímo nad zátokou, v nadmořské výšce necelých 300 metrů, se vedle silnice nachází vyhlídka, ze které můžete pozorovat vlny, které se lámou od přístavní zdi až k pláži. Tedy pokud to vyjde, protože se předpovídá značná výška vln. Aby se vlny mohly v zátoce lámat, musí být natočeny přibližně o 45° (hlavní směr vln je SZ) a ztrácejí tak mnoho energie. Aby zbylo dostatek energie, muselo jí být předtím obrovské množství.
Před patnácti lety jste zde během vlnových měsíců (podzim, zima, jaro) nepotkali téměř žádné místní obyvatele a bylo obtížné vůbec sehnat ubytování. Dnes, díky modernímu informačnímu zázemí a flexibilní pracovní době, přijíždějí celé hordy surfařů z Francie, Španělska, Anglie a Německa, jakmile je předpovězena správná výška a směr vln. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejdelší (snadno dostupnou) pravotočivou vlnu v Maroku, není divu. Za dobrých dnů zde můžete očekávat 700 m dlouhé úseky surfování a na úsek podél pláže zpět k přístavní zdi si musíte naplánovat 15-20 minut! Za jeden den jsme zvládli maximálně 12 vln - pak jsme dostali křeče do lýtek.
O dobrých 70 kilometrů jižněji se nachází skutečné centrum surfování v Maroku: Taghazout. Cestou tam minete několik dalších zajímavých surfařských míst (Tamri, Boiler's atd.), ale surfařský život se soustřeďuje právě sem díky množství různých spotů v bezprostřední blízkosti. A samozřejmě také kvůli blízkosti mezinárodního letiště v Agadiru (20 km). Anchor Point je pravděpodobně nejznámější marocká vlna: snadno dostupná, snadno se na ní surfuje, trochu složitější je z ní vypádlovat, ale díky starým ruinám přímo na skalách je prostě ideální pro veřejnost. Večer se tu schází polovina vesnice, aby sledovala západ slunce a poslední motivované surfaře, dokud poslední světlo dne nezmizí za obzorem.
Taghazout - marocké centrum surfování
Ubydleli jsme se v malém prázdninovém domku přímo na Anker Point a z terasy jsme pozorovali surfaře, kteří svištěli kolem nás. Druhý den ráno stačí zvednout hlavu z polštáře a podívat se oknem na vlny. Zvednout hlavu, vylézt z postele do neoprénu, sníst trochu vody a banán a za svítání se vydat k vodě, pozdě ráno si dát vydatnou snídani a ukrátit si čas do večerní session. Takto je uspořádáno několik následujících dní a nic víc si nepřejeme. No a za zmínku snad stojí i večerní grilování nebo večeře tajine s čerstvými rybami, které nám nabízejí přímo na terase, a vychlazené pivo pod nádhernou hvězdnou oblohou. Ale vlastně nic víc... A tak tam poslední večer na pobřeží sedíme a proklínáme předpověď vln, která už bohužel žádné vlny nepředpovídá. Takže pro nás je to cesta do hor' a najednou už nikdo nemá pořádnou motivaci. Příliš mnoho léta je za námi, příliš mnoho tepla a pohody. Koho vlastně napadlo cestovat nejdřív na pobřeží a pak do hor? No, člověk je pak vždycky chytřejší, ale o to víc si užíváme poslední ranní sezení a na cestu do Vysokého Atlasu je už skoro pozdě.
Prolistujte si všechny fotky ze surfového výletu
Změna tekutého stavu na mrazivý způsobuje 'mráz'
Několikahodinová cesta do Imlilu a dále do horské vesnice Around ubíhá jako voda. Navzdory únavě mají všichni oči dokořán při pohledu na působivé výhledy. Projíždíme kolem bíle kvetoucích sadů a úzkými soutěskami po příliš úzkých silnicích. Pak se setmí a my jsme rádi, že nevíme, jak prudce klesá svah vedle silnice do údolí. Do našeho ubytování v Around, "Gite d'etape", dorazíme až pozdě večer. Ale právě včas na to, abychom opět potěšili své chuťové pohárky jehněčím taginem.
Druhý den ráno nás probudí vůně čerstvé kávy a mátového čaje. Pohled z okna nás pozitivně naladí a my jsme motivováni zvládnout první etapu (téměř 1400 výškových metrů) až k Refuge Azib Tamsoult ve výšce 3210 m. V marockém expedičním stylu je lyžařský batoh naložen na muly a my si můžeme vychutnat pochod širokým údolím Mizane v prvních slunečních paprscích dne s lehkými batohy. Brzy začínáme stoupat a po necelé hodině si uvědomujeme, proč nám bylo doporučeno nenosit tolik jídla a pití. Čeká nás první "občerstvovací stanice" - malá dřevěná bouda - s malým občerstvením a čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. Neměl to být poslední pomerančový džus v následujících dnech.
Rychle postupujeme a nad klášterem Sidi Chammharouch s bíle natřenou skálou, o níž nikdo nedokáže přesně říct, proč je vůbec natřená na bílo, vidíme naše nosiče daleko dole v údolí. Po dalších dvou stanicích lisování pomerančového džusu se objevují první sněhová pole. Muly nás nyní dohnaly. Ale krátce nato, když už je naše ubytování na dohled, to začíná být pro muly příliš nebezpečné a my musíme nést naše lyžařská zavazadla sami.
Po stopách Jamese Bonda
Rychle se ubytujeme v chatě a vydáme se na lyžařskou túru slavným kuloárem Jamese Bonda směrem k vrcholu Afella, abychom se aklimatizovali. Počasí se s postupujícím dnem stále zhoršuje a my jsme trochu překvapeni, že je nám v Africe taková zima, přestože máme na sobě slušné horské oblečení. Blízko vrcholu nám vítr sviští kolem uší a my se rozhodujeme rychle vrátit na chatu. Už při výstupu bylo jasné, že na zledovatělém, zmrzlém sněhu nemáme při sestupu očekávat žádné zvláštní zatáčky. Bohužel, daleký výhled z Marrakéše klamal. Poněkud zklamaní jsme po večeři zalezli do postele a doufali, že se počasí přes noc zlepší.
Přes noc trochu nasněžilo a obloha je hvězdná! Vše je pokryto vrstvou čerstvého sněhu. Už se nemůžeme dočkat, až se nasnídáme a vyrazíme na vrchol Toubkalu. S prvním světlem konečně vyrážíme a v menších skupinkách máme nejstrmější úseky za sebou. Sněhu je méně než v předchozích letech, ale dost na to, abychom na lyžích sjeli k chatě. Postupujeme dobře a na nervy nám jde jen neustálý vítr. Výhled je s každým výškovým metrem působivější. Na vrcholu ve výšce 4167 metrů, nejvyšším bodě severní Afriky, to při nárazech větru o rychlosti 90 km/h nikdo dlouho nevydrží, přestože výhled je jedinečný. Směrem na jih se před Saharou rozkládá úpatí pohoří Džebel Sarhro. Na pozadí hnědých hor vyniká několik zelených oáz. Na jihozápadě spadá Antiatlantik do Atlantiku. Od severu se nad Středním Atlasem stahují ponuré mraky. Mraky nám dávají neomylně najevo, že bychom měli využít povětrnostního okna a dostat se do údolí. Sestup k chatě opravdu nepatří k nejlepším v zimě, ale tak lahodnou marockou svačinu na chatě si nikdo za celou zimu nedal. Kdo si vůbec dovolil snít o africkém prašanu? Sníh je přece jen zmrzlá voda!
