Ještě před několika lety byl lyžařský závod White Ring "rodinným závodem" na stejnojmenném lyžařském okruhu přes arlberská lyžařská střediska Lech, Zürs a Zug. A stejně jako tehdy závod startuje na Rüfikopfu. Rozdělený do startovních skupin se i v roce 2014 jel na náročné trase s několika směrovými brankami přes lyžařskou oblast Arlberg.
Díky mimořádně úspěšné PR mašinérii Arlberg, která dosáhla špičkové marketingové formy, se relativně pohodový závod změnil v nelítostný souboj techniky. Z běžných milovníků zimních sportů se přes noc stávají lyžařští závodníci: vyzbrojeni 190 až 220 cm dlouhými lyžemi Světového poháru a těsnými závodními kombinézami se staví na startovní čáru. Bohatí hosté Arlbergu si "kupují" bývalé špičkové lyžařské závodníky nebo dokonce aktivní závodníky FIS jako osobní gladiátory, aby měli šanci zvítězit v týmovém hodnocení a uspořádat po závodě velkou party. Bohužel normální hosté z Lechu a Zürsu stále více ustupují do pozadí.
Bílý kruh | Reportáž ze závodu z pohledu účastníka
V den závodu v 9 hodin ráno fouká přes startovní prostor silný, nevlídný vítr, který znemožňuje férový start. Start je proto posunut o 15 minut - a první běžci se na trať vydávají v 9.15 hodin. Naštěstí vítr stále slábne a po prvních pěti až šesti skupinách startujících téměř utichá. Závodníci startují ve skupinách po 20: každých 1:45 minut startuje skupina 20 závodníků - až je na trati všech 1250 účastníků. U vchodu do prvního bloku v prostoru startu panuje velký chaos, protože my startéři nevíme, kdy má naše skupina startovat.
Po vystřelení "mého" startovního výstřelu poprvé stoupám 5 metrů do startovního kopce za startovní čárou. Puls mi už bije na více než 180 a pak se okamžitě krčím na několik dalších minut. Přesto si jízdu k lanovce Schüttboden a dále přes Tripalplift na Seekopf v Zürsu užívám. Projdu turniketem, pak elegantně projdu kolem vstupní závory a nastupuji na sedačku. Vedle mě sedí Reiner Schönfelder a začínáme si povídat o trati. Je to pro mě pátý závod a rád odpovídám na všechny dotazy kolegů ohledně zbytku trati. Po výjezdu lanovkou Madloch následuje stejnojmenný sjezd, který se letos kvůli nedostatku sněhu nezávodí (tedy bez měření času). Po výjezdu lanovkou Zugerberg, která nás vyveze zpět do lyžařského areálu Lech, začínají poslední minuty závodu, které jsou vždy nejtěžší a nejnebezpečnější. Všichni závodníci už mají v tuto chvíli v nohách několik kilometrů a výškových metrů a jedou tento velmi rychlý úsek na závěr.
Směrové brány byly v pátek postaveny na kontrolu, ale dnes jsou jednotlivé brány na úplně jiných místech, což vede k nečekanému brzdění a manévrům při změně směru jízdy některých účastníků a k nebezpečné situaci pro všechny závodníky. Když bezpečně dorazím do cíle, pálí mě stehna od posledních ledových boulí na cílovém svahu a námahy během šedesátiminutového závodu. Můj pocit uspokojení ustupuje jisté rozmrzelosti, když slyším komentátorku závodu, jak si stěžuje, že dnes neviděla žádnou krev. Ráda by zase viděla pár zranění a krve od padlých účastníků! Při absenci krve vedou oba komentátoři rozhovor s jednou celebritou nebo VIP účastníkem za druhým a všichni pějí chválu na tento náročný závod. Místní hrdina Patrick Ortlieb si dokonce myslí, že Madloch dnes klidně mohl být v pořadí. Samozřejmě, protože když startoval v první startovní skupině a sjížděl Madloch, byla sjezdovka v perfektním stavu. Také si myslím, že je škoda, že Madloch nebyl součástí závodu, ale i tak jsem za to rád.
Všechno nasvědčuje tomu, že organizátoři a spousta dobrovolníků, kteří se každoročně snaží, opět připravili velmi dobrou akci. Přesto ve mně zůstává určitá pachuť, protože některé problémy se rok co rok řeší, ale přesto se každoročně opakují: Například si myslím, že je skvělé sedět ve výtahu s "opravdovými" závodníky a povídat si. Přijde mi ale poněkud nešťastné, že se v jednom žebříčku objevují profesionálové a normální zimní sportovci. Nebylo by možné dát startovním číslům FIS vlastní žebříček? Umožnilo by to ostatním hostům a účastníkům, pro které byl závod původně pořádán, dosáhnout skutečně srovnatelných výsledků? Je pro mě nepochopitelné, že cílový prostor je každoročně příliš malý: pokud do něj nastoupí více než tři nebo čtyři vyčerpaní závodníci, stává se stísněným a nepohodlným s poměrně velkým fyzickým kontaktem. Dalším nedostatkem je časomíra v době, kdy se v Madlochu nezávodí. Letos byl před závodem na neuralgických bodech rozsypán popel, aby se zlepšila viditelnost na trati. To však pomohlo jen prvním běžcům, protože vířící sníh vše zakryl. Nakonec je Bílý kruh závodem, který se prodává jako veřejný. Od účastníků se očekává soudnost zkušeného závodníka na trati, která nikdy nevydrží 1250 závodníků. Osobně však také smekám klobouk před všemi běžci, kteří letos museli závodit na rozbahněné trati, v rovinatém světle, díky kterému bylo rozeznat jen několik obrysů. Pro každého účastníka je to každoročně výzva a většina z nich je ráda, když ve zdraví doběhne do cíle a může se bez úhony hlásit svým blízkým.
Vítězové
Zvítězil Ricardo Rädler před Lukasem Herburgerem a Mathiasem Gorbachem. Pepi Strobl, dominátor posledních tří ročníků, skončil čtvrtý. Angelika Kaufmannová z Lechu vyhrála závod žen již popáté. Druhá skončila současná závodnice Antonia Walchová před bývalou závodnicí Katjou Wirthovou.
